ADVAITA.cz

97. Mysl a svět nejsou oddělené (z knihy Já Jsem To)

21. 3. 2016 - Martin

M: Ani jedno, ani druhé. Tradice „Devíti Mistrů“, Navnath Parampara, je jako řeka – proudí do oceánu skutečnosti a každý, kdo do ní vstoupí, plyne spolu s ní.

T: Je k tomu nutné přijetí žijícím mistrem, který patří ke stejné tradici?

M: Ti, jejichž sádhanou je zaměření mysli na „já jsem“, se mohou cítit ve spojení s ostatními, kteří prošli stejnou sádhanou a uspěli. Mohou se rozhodnout, že svůj pocit spřízněnosti vyjádří slovně tím, že si budou říkat Navnathové. To jim dá pocit radosti z toho, že patří k zavedené tradici.

T: Získají tímto krokem nějakou výhodu?

M: Kruh satsangu, „společenství světců“, se postupem času rozšiřuje.

T: Získají tím zdroj síly a milosti, který by jim byl jinak uzavřen?

M: Síla a milost je tu pro všechny, stačí o to požádat. To, že si člověk začne dávat nějaké jméno, mu nepomůže. Ať si říkáte jak chcete, dokud máte intenzivní pocit jáství, je potřeba nejprve odstranit všechny nahromaděné překážky, které vám brání v sebepoznání.

T: Jestliže se mi líbí vaše učení a přijímám vaše vedení, mohu si říkat Navnath?

M: Klidně své mysli, která se neobejde bez verbalizací, udělejte radost! Ale jméno vás nemůže změnit. Nanejvýš vás může upomínat, jak se máte chovat. Ano, je tu posloupnost Guruů a jejich žáků, kteří zase učí další žáky, a tím se tradice udržuje. Ale kontinuita tradice je neformální a dobro­ volná. Je to jako rodové jméno, ale tady jde o rodinu duchovní.

T: Rozhodl jste se, že vstoupíte do společenství Navnath Sampradája?

M: Navnath Sampradája je jenom tradice, je to systém učení a praktiko-vání. Není to nějaké vyjádření úrovně vědomí. Pokud přijmete učitele z linie Navnath Sampradája jako svého Gurua, stanete se její součástí. Obvykle přitom obdržíte nějakou známku jeho milosti – může to být jeho pohled, dotyk nebo slovo, někdy to bývá živý sen či silná vzpomínka. Někdy je jedinou známkou milosti výrazná a rychlá změna vaší povahy a chování.

T: Znám vás už několik let a pravidelně za vámi chodím. Často na vás také myslím. Patřím tedy do linie Sampradája?

M: To je jenom otázka vašeho vlastního cítění a přesvědčení. Koneckonců, všechno je to pouze verbální a formální. Ve skutečnosti tu není ani Guru, ani žák, ani teorie, ani praxe, ani nevědomost, ani osvícení. Všechno záleží jenom na tom, za koho se považujete. Musíte poznat, kdo opravdu jste. Sebepoznání nelze ničím nahradit.

T: Jaký budu mít důkaz, že jsem poznal sám sebe správně?

M: Žádné důkazy nepotřebujete. Taková zkušenost je mimořádná a s ničím nezaměnitelná. Dojde vám to znenadání, v okamžiku, kdy jsou do jisté míry odstraněny překážky, které tomu brání. Je to jako napjaté lano, které začíná praskat. Přetržení je nevyhnutelné. Můžete to oddalovat, ale nelze tomu zabránit.

T: Jsem zmatený z toho, že odmítáte kauzalitu. Znamená to, že nikdo není zodpovědný za stav tohoto světa?

M: Představa zodpovědnosti je jen ve vaší mysli. Myslíte si, že za všechno, co se děje, musí mít někdo nebo něco konkrétní zodpovědnost. Ale idea vesmíru založeného na mnohosti je neslučitelná s ideou jednotlivé příčiny. Jedna z nich musí být nepravdivá. Anebo obě. Z mého pohledu jsou to všechno jen snové představy. Nejsou skutečné. Faktem je, že bez vás by ani vesmír, ani jeho příčina, nemohly vzniknout.

T: Není mi jasné, zda jsem stvořitelem vesmíru, nebo jeho stvořením.

M: „Já jsem“ je věčně přítomný fakt, zatímco „já jsem stvořen“ je pouhá představa. Ani Bůh, ani vesmír za vámi nepřišli a neřekli vám, že vás stvořili. Mysl, posedlá ideou kauzality, si vymyslí stvoření a potom se ptá: „Kdo je stvořitel?“ Mysl sama je stvořitelem. Ale ani to není úplně pravda, protože stvořené a jeho stvořitel jsou jedno. Mysl není oddělena od světa. Pochopte, že to, co považujete za svět, je vaše vlastní mysl.

T: Copak neexistuje žádný svět mimo mysl?

M: Veškerý prostor a čas jsou v mysli. Kam byste chtěl potom umístit svět, který by byl mimo mysl? Existuje mnoho úrovní mysli a každá produkuje svou vlastní podobu světa, ale jsou v mysli a vytvořila je mysl.

T: Jaký je váš postoj k hříchu? Jak se díváte na hříšníka, na někoho, kdo porušuje zákony, ať už vnější nebo vnitřní? Chcete, aby se změnil, nebo ho jenom litujete? Nebo jste k němu kvůli jeho hříchům lhostejný?

M: Já neznám žádný hřích, ani hříšníka. Nejsem omezen vaším rozlišováním a hodnocením. Každý jedná podle své přirozenosti. S tím se nedá nic dělat, ani nemá smysl toho litovat.

T: Ale druzí trpí.

M: Jeden život žije díky druhému životu. V přírodě je tento proces vynucený, v lidské společnosti by měl být dobrovolný. Život nemůže existovat bez oběti. Hříšník odmítá něco obětovat a místo života přivolává smrt. Je to tak, jak to je, a není důvod to odsuzovat nebo toho litovat.

T: Když vidíte člověka, který se utápí v hříchu, určitě musíte cítit alespoň soucit.

M: Ano, cítím, že jsem tím člověkem a jeho hříchy jsou mé hříchy.

T: Dobře, a co dál?

M: Tím, že se stanu jím, stane se on zase mnou. Není to vědomý proces, děje se to zcela samo od sebe. Ani jeden z nás tomu nemůže pomoci. To, co potřebuje změnu, se změní tak jako tak; stačí, aby člověk poznal sebe sama takového, jakým je, tady a teď. Intenzivní a metodické zkoumání své vlastní mysli se nazývá Jóga.

T: A co řetězy osudu ukované hříchem?

M: Když se rozplyne nevědomost, matka hříchu, zmizí také osud, který nás k hříchu ponoukal.

T: Hřích ale musí být potrestán.

M: Skončí-li nevědomost, skončí také všechno ostatní. Člověk potom vidí věci takové, jaké jsou, a chápe, že všechno je v pořádku.

T: Přijde-li za vámi nějaký hříšník, člověk, který porušil zákon, a žádá vás o milost, jak mu odpovíte?

M: Dostane to, o co žádá.

T: I kdyby to byl velice špatný člověk?

M: Já neznám žádné špatné lidi, znám jen sebe. Nevidím žádné světce ani hříšníky, jenom živé bytosti. Nerozdávám žádná požehnání. Není nic, co bych vám mohl dát nebo upřít, protože všechno už v dostatečném množství máte. Jenom si musíte být svého bohatství vědom a vytěžit z něj maximum. Dokud si budete myslet, že potřebujete mé požehnání, budete o ně u mých dveří žebrat. Zrovna tak nemá smysl, abych žadonil já o vaše požehnání! Nejsme od sebe odděleni, spojuje nás skutečnost.

T: Dejme tomu, že za vámi přijde matka a svěří se vám se svým trápením. Její jediný syn se dal na drogy a sex a jde to s ním od desíti k pěti. Prosí vás o požehnání. Jaká bude vaše odpověď?

M: Pravděpodobně uslyším sám sebe, jak jí říkám, že všechno bude v pořádku.

T: To je vše?

M: To je vše. Co víc byste čekal?

T: Ale změní se syn té ženy?

M: Možná ano, možná ne.

T: Lidé, kteří jsou kolem vás a znají vás řadu let, tvrdí, že když řeknete „bude to v pořádku“, tak se to určitě splní.

M: Zrovna tak ale můžete říci, že tím, co zachránilo dítě, bylo matčino srdce. Pro všechno existuje nespočet příčin.

T: Slyšel jsem, že člověk, který nechce nic pro sebe, je všemocný. Celý vesmír je mu k službám.

M: Když tomu věříte, tak podle toho jednejte. Opusťte všechny osobní touhy a získanou energii použijte k tomu, abyste změnil svět!

T: Ani všem Buddhům a Rišijům se nepodařilo svět změnit.

M: Svět se nenechá změnit. Jeho podstatou je bolest a pomíjivost. Pochopte to a zbavte se všech tužeb a strachů. Když vás svět přestane svírat a svazovat, stane se příbytkem radosti a krásy. Ve světě můžete být šťastným jedině tehdy, když se od něj osvobodíte.

T: Co je dobré a co je špatné?

M: Obecně se dá říci, že to, co způsobuje utrpení, je špatné, a to, co utrpení odstraňuje, je dobré. Tělo a mysl jsou omezené, a tudíž zranitelné; potřebují ochranu, a tak se rodí strach. Dokud se s nimi ztotožňujete, musíte trpět; uvědomte si svou nezávislost a buďte šťastný. Věřte, že tohle je tajemství štěstí. Protože neznáte svou pravou přirozenost, myslíte si, že jste závislý na věcech a lidech. Moudrý je ten, kdo ví, že nepotřebuje ke štěstí nic, kromě sebepoznání.

T: Co přichází jako první, bytí nebo touha?

M: Spolu s bytím, které vyvstává ve vědomí, vznikají ve vaší mysli také představy o tom, čím jste a čím byste měl být. Tím se dostává ke slovu touha a čin a začíná proces, ve kterém se něčím stáváte. Stávání se nemá žádný začátek ani konec, protože se v každém okamžiku obnovuje. Jakmile ustane vytváření představ a zaniknou touhy, přestanete se také něčím stávat a bytí tím či oním přejde v čiré bytí, které není možné popsat, lze je pouze zakoušet. Svět se vám zdá tak nepochybně skutečný, protože na něj neustále myslíte; přestaňte na něj myslet a on se rozplyne jako pára nad hrncem. Nejde o to, že byste na něj měl zapomenout; když zmizí touha a strach, zmizí i všechna omezení. To, co nás svazuje, je emocionální připoutanost, zažité představy o tom, co máme rádi a co ne, které tvoří to, čemu se říká povaha, charakter.

T: Kdyby tu nebyly touhy a strach, co by potom člověka motivovalo k činům?

M: Nic, pokud nepovažujete za dostačující motiv lásku k životu, poctivosti, kráse. Nebojte se stavu, kdy nemáte strach a touhy. Umožňuje vám totiž žít život tak naprosto odlišný od všeho, co znáte, o tolik intenzivnější a zají­ mavější, takže tím, že ztratíte vše, ve skutečnosti vše získáte.

T: Jestliže odvozujete svůj duchovní původ od Rišiho Dattatréji, můžeme tedy věřit tomu, že vy a všichni vaši předchůdci jsou jeho reinkarnacemi?

M: Můžete věřit, čemu chcete, a jestliže tomu budete věřit, přinese vám to ovoce; ale pro mne to žádnou důležitost nemá. Já jsem to, co jsem, a to mi stačí. Nemám žádnou touhu se s někým ztotožňovat, i kdyby byl sebeslavnější. Ani nemám potřebu považovat mýty za skutečnost. Jediné, o co se zajímám, je nevědomost a osvobození od nevědomosti. Úlohou Gurua je odstraňovat nevědomost v srdcích a myslích svých žáků. Jakmile žák pochopí učení, je řada na něm, aby to prokázal svými činy. Nikdo nemůže jednat za někoho druhého. A pokud žák nejedná správně, znamená to jenom to, že učení dosud nepochopil a že Guruova práce není ještě dokončena.

T: Existují jistě také beznadějné případy?

M: Nikdo není beznadějný. Překážky se dají překonat. Co život nespraví, to smrt ukončí, ale Guru nemůže prohrát.

T: Co vám dává tu jistotu?

M: Guru a žákova vnitřní skutečnost jsou opravdu totožné a směřují ke stejnému cíli – k vykoupení a k záchraně mysli. Nemohou prohrát. Z týchž balvanů, které jim stojí v cestě, vybudují mosty, které je spojí. Vědomí není veškeré bytí – existují ještě další úrovně, na kterých je člověk schopen mnohem větší spolupráce. Guru je doma na všech úrovních a jeho energie a trpělivost jsou nevyčerpatelné.

T: Stále mi říkáte, že sním a že je nejvyšší čas, abych se probudil. Jak je možné, že se Maharádžovi, který za mnou přišel v mém snu, nepodařilo mne probudit? Sice mne nabádá a upomíná, ale sen trvá.

M: Je to proto, že jste si dosud plně neuvědomil, že sníte. Tohle je právě podstatou spoutanosti – míchání skutečného s neskutečným. Ve vašem současném stavu je jedinou stopou skutečnosti pocit „já jsem“; kdežto „co jsem“ a „jak jsem“ jsou jen iluze, které na vás uvalil osud nebo náhoda.

T: Kdy tento sen začal?

M: Zdá se, že je tu od věků, ale ve skutečnosti existuje pouze v přítomnosti. Vy ho totiž v každém okamžiku obnovujete. Až pochopíte, že sníte, tak se probudíte. Ale vy to nechápete, protože chcete, aby sen pokračoval. Jednou přijde den, kdy z celého srdce zatoužíte po tom, aby konečně skončil, a budete za to ochoten zaplatit jakoukoli cenu. Cenou bude nepřipoutanost a odtaženost, ztráta zájmu o sen samotný.

T: Tak to tedy se mnou vypadá dost beznadějně. Dokud sen trvá, chci, aby pokračoval. A dokud chci, aby pokračoval, tak trvá.

M: Chtít, aby pokračoval, není nevyhnutelné. Pochopte jasně, v jaké jste situaci – to postačí k tomu, abyste se ze sna probudil.

T: Dokud jsem ve vaší přítomnosti, tak se všechno, co říkáte, zdá docela jasné, ale jakmile s vámi nejsem, tak mne zase dostanou obavy a neklid.

M: Nemusíte se ode mne vzdalovat, alespoň ve své mysli ne. Ale vaše mysl je přitahována světskými lákadly!

T: Svět je plný problémů, není divu, že moje mysl je jich také plná.

M: Byl snad svět někdy bez problémů? Vaše bytí jakožto bytí jedince je založeno na násilí vůči ostatním. Samo vaše tělo je bitevním polem, na kterém řádí umírání a smrt. Existence znamená násilí.

T: Z hlediska těla ano. Ale z hlediska lidské bytosti určitě ne. Pro lidstvo je nenásilí zákonem života a násilí zákonem smrti.

M: V přírodě je nenásilí velice řídké.

T: Bůh a příroda, to nejsou lidé, takže nemusí být lidští. Já se zajímám jen o samotného člověka. Abych byl lidský, musím být absolutně soucitný.

M: Uvědomujete si, že dokud máte já, které musíte bránit, tak musíte být násilný?

T: Ano. Abych byl opravdu lidský, musím být bez já. Dokud jsem egoista, jsem napůl zvíře, pouhý humanoid.

M: Takže většina lidí jsou polozvířata a jen pár z nich jsou skuteční lidé. To, co nás dělá lidmi, je „bystrost a soucítění“. Polozvířata – humanoidi – jsou ovládáni tamasem a radžasem, kdežto u lidí převažuje satva. Bystrost a soucítění je satva, protože působí na mysl a na naše činy. Ale skutečnost je za satvou. Co vás znám, stále se snažíte pomoci světu. Jak moc jste mu pomohl?

T: Ani trochu. Nezměnil se ani svět, ani já. Ale svět trpí a já trpím spolu s ním. Bojovat proti utrpení je přirozenou reakcí. A co jiného je civilizace a kultura, filosofie a náboženství, než revolta proti utrpení? Zlo a odstranění zla – to je přece vaše hlavní téma. Můžete tomu říkat také nevědomost, to je totéž.

M: Jasně, na slovech nezáleží, nezáleží ani na tom, jakou máte právě teď formu. Jména a formy se neustále mění. Poznejte sama sebe jako neměnného svědka neměnné mysli. To stačí.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"