ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže Kapitola Kapitola 14. Konečná nemoc – část 2

13. 2. 2016 - Roman

Kapitola 14. Konečná nemoc – část 2

Konečný odchod (Opuštění těla)

Ráno po příjezdu do Bombaje, když lékař oznámil, že je stav nemocného vážný, se Hiralal zeptal Šrí Mahárádže: „Mám dát zprávu vaší rodině?“ Šrí Mahárádž odpověděl zamítavě: „Ne. Není třeba posílat telegram a informovat členy rodiny.“ Šrí Mahárádž věděl, že všichni jeho blízcí by uměli jen plakat. Svatí mají za to, že okamžik opuštění těla je pro ně okamžikem radosti.

Šrí Mahárádž bydlel u Hiralala vždycky, když přijel do Bombaje; když se odebral jinam, celá rodina Vakhariji ho provázela a jejich dům pak zůstával prázdný. Parváti Vakharija sloužila Šrí Mahárádžovi téměř dvanáct let a věděla, co má a co nemá rád. Od rána odmítal všechno jídlo, a pokud něco snědl, nesmírně trpěl. U světců tomu tak bývá, že nepřijímají žádnou potravu, když opouštějí tělo. Parváti věděla, že má Šrí Mahárádž rád mango. Řekla: „Mahárádži, nic jste nejedl. Obstaráme vám mango a broskve, vezmete si trochu toho ovoce, přeji si to.“ Šrí Mahárádž odpověděl: „Dobrá, vezmu si.“ Tenkrát, v době Dívali, nebylo mango k mání. Přesto vyslala jednoho žáka s penězi, aby donesl mango a broskve. Byl smutný, jak to měl obstarat? Věděl, že mango se nedá v tomto ročním období nikde sehnat; v tu dobu bylo ke koupi jen sezónní ovoce. Poté, co dlouho hledal a vyptával se, objevil nakonec v Bhulešvaru broskve; mango nikde neměli. Nakonec ho našel na jednom tržišti, koupil jedno za rupii, poklusem se vrátil a odevzdal ovoce Parváti. Hned je nakrájela na malé kousky a dala Šrí Mahárádžovi. Snědl jen jeden kousek manga a jeden kousek broskve a řekl: „To stačí, víc sníst nemohu.“

Okolo šesté hodiny večer stálo několik žáků kolem lůžka Šrí Mahárádže. Řekl jim: „Nestůjte, meditujte.“ Bylo sedm hodin, když se Krišnarav Patharé po návratu domů přišel zeptat na zdraví svého učitele, Šrí Mahárádž mu řekl: „Kaka (strýčku), pozítří, v den Trajodaši, chceme začít Dívápali saptah. Připravte sál v dharamšale.“ „Ano, připravím ho“, odpověděl Krišnarav; myslel si, že jejich Sadguru nebude již dlouho žít; pak se vrátil domů, ale protože bylo už po deváté večer, všude bylo zavřeno. V půl osmé se zpívaly bhadžany. Stav Šrí Mahárádže se zlepšil. Hiralal a ostatní žáci věděli, že Šrí Mahárádž brzy opustí tělo. Hiralal řekl Randžitovi: „Zatelefonuj Malkannovi a řekni mu, aby přijel s manželkou a bratry Šrí Mahárádže prvním vlakem, který se naskytne, do Bombaje.“ V půl deváté nastala v očích Šrí Mahárádže změna. Hiralal a jeho žena stáli u lůžka. Zděšeně zvolali: „Mahárádži!“ Šrí Mahárádž otevřel oči a zeptal se: „Co chcete?“ Jeden žák tedy řekl: „Chceme, aby vaše tělo žilo.“ Šrí Mahárádž odpověděl: „Tak si ho vezměte.“ A zavřel oči. Téměř bez vyslovování ještě řekl: „Jsem připraven přijít, ale trochu počkej!“ Nikdo nechápal na koho se těmi slovy obrací. V osm čtyřicet pět zavřel oči a protože byl expertem jógy, nadechl, zadržel svůj dech uvnitř a odešel do samádhi. Randžit vyšel z pokoje, aby zatelefonoval pro lékaře, ale byla zavírací hodina a žádné zařízení nebylo otevřené. Vzpomněl si, že u nich v domě bydlí doktor Smart. Šel k němu, ale doktor nebyl ochoten přijít, dokud ho Randžit s velkou dávkou trpělivosti a pokory nepřesvědčil. Konečně doktor přišel, aby se na Šrí Mahárádže podíval a prohlásil, že už nežije. Když to uslyšela dcera Šrí Vakháriji, Kančan, která po celý čas Šrí Mahárádžovi sloužila, požádala v úzkosti lékaře, aby jejího učitele píchnul; dodala: „Šrí Mahárádž neopustil tělo.“ Píchnutí nemělo žádný význam a lékař odmítl uposlechnout. Nakonec, protože Kančan naléhala, udělal vpich do nohy Šrí Mahárádže, zopakoval, že tělo opustil, a poté odešel. Nevzal si žádné peníze. Kančan a Parváti se daly do pláče.

Matka Randžita bydlela poblíž a přispěchala, aby dostala od Šrí Mahárádže daršan. Cítila, že má na jeho hlavu položit ghí a ověřit tak, jestli opravdu opustil svoje tělo; ghí se rychle rozpustilo; řekla tedy Parváti a ostatním: "Mahárádž neodešel, tak neplačte." V té chvíli někdo právě přinesl posvátnou vodu z Gangy; celou hodinu ji dávali pomalu pít Šrí Mahárádžovi lžičku po lžičce, až nakonec v půl jedenácté doušek vyplivl. Šrí Mahárádž nechal vyjít kyslík, který v sobě blokoval. Plamen života se pohroužil do reality. Bylo to pondělí 9. listopadu 1936 a byl Ékadaši měsíce Ašvin. Ačkoli byl listopad, silně skoro hodinu a půl pršelo.

Okolo jedenácté, tak jak ho o to Hiralal požádal, se Randžit vrátil, aby zatelefonoval Malkannovi, že Šrí Mahárádž odešel do velkého samádhi a požádal ho, aby vyrozuměl jeho ženu a ostatní členy rodiny, ať rychle přijedou. Telefonát trval půl hodiny.

Všichni žáci byli v hluboce sklíčeni a nijak je nenapadlo, že by měli něco dělat. Jedna žačka, Kamala, přišla se svým manželem. Když viděli, že Šrí Mahárádž opustil tělo, zapálili lampu s ghí. Protože bylo po uzavírací hodině, nedalo se dělat téměř nic; všichni žáci se posadili, zdrceni smutkem. Potom zpívali noční bhadžany. Bylo půl druhé zrána. Byli tam Gazanna Šebnburkar a Vasantarav z Gaodévi, Vinajkarav, Vasu Appa a ostatní žáci. Strýček Gaza řekl, že by se měl Šrí Mahárádž posadit; tělo brzy zcela ztuhne a pak už by to nebylo možné udělat. Všichni žáci spěchali uvést tělesnou schránku Šrí Mahárádže do správné polohy, do posazení lotosu. Nebylo nijak těžké posadit ho, protože tělo Šrí Mahárádže nebylo bezvládné, jak tomu v podobném případě bývá.

V šest hodin ráno žáci, kteří zůstali přes noc, vykonali Kékad áratí; nyní bylo třeba myslet na to, co dělat dál. Půl hodiny po poledni přijela vlakem, Madrás Expresem, žena Šrí Mahárádže, jeho syn Motiram, "Pani-Master", Porédi Vakil a ostatní členové rodiny. Manželka Šrí Mahárádže byla velmi utrápená a hlasitě plakala. Byla v takovém stavu šoku, že křičela na Hiralala: "Zabil jste mého muže!"

Potom jeden z žáků prohlásil, že je třeba dopravit tělo Šrí Mahárádže do Inčgiri a tam vykonat poslední pohřební obřady. Jiný měl za to, že má být dopraven do Goréganva, tam že mají být uspořádány pohřební obřady na volném prostranství před domem Vasantarava a postaveno samádhi. Dopravit tělo do Inčgiri bylo nemožné, protože na jedné straně bylo tělo Šrí Mahárádže velmi hubené, na druhé straně ho bylo třeba převézt v rakvi, avšak tělo Šrí Mahárádže bylo v sedící poloze. Každý řekl svůj názor. Nebylo možno postavit samádhi v Goréganva . Nakonec bylo rozhodnuto, že tělo Šrí Mahárádže bude spáleno na Banganze.

Randžit dal příkaz ozdobit palkhi květinami a přinést je, aby tam byl Šrí Mahárádž umístěn. Ve čtyři hodiny odpoledne, po áratí, když přinesl Hiralal z domu "Nivas", který je uprostřed Kumbhar Tukda, dhoti, kalhoty, plášť a turban k omotání hlavy, bylo tělo Šrí Mahárádže oblečeno do šatů, které vždy nosil; potom přinesli palkhi a byl umístěn na vůz. Šrí Mahárádž měl vždycky okolo krku zlatý řetízek a na prstu prsten s diamantem. Během nemoci byly však oba šperky sundány a odloženy stranou. Parváti si na to vzpomněla, nechala palkhi, přinesla šperky a dala je Šrí Mahárádžovi. Když vykonali áratí, započala poslední pouť Šrí Mahárádže.

Měla to být chvíle smutku, ale Šrí Mahárádž byl přítomen, seděl před nimi. Odchod světce je něčím velmi čistým a je v podstatě blaženou událostí. Když byly poslední obřady skončeny, nikdo nedával navenek najevo, jak je smutný. V tom je velikost světce. Protože místo, kde svatí opustili tělo, je posvátné, říká se, že lze pocítit, do jaké míry bylo malé město Bombaj posvěceno velkými muži, kteří tu opustili tělo, a v tomto století že byl Šrí Mahárádž největším světcem v Bombaji. To je pro Bombaj velké štěstí.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".