ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže Kapitola Kapitola 14. Konečná nemoc – část 1

6. 2. 2016 - Roman

Kapitola 14. Konečná nemoc – část 1

„Světci žijí pro dobro světa; slouží druhým a tvrdě na tom pracují.“ Siddharáméšvar Mahárádž dokonale zosobňuje tato slova, pronesená jedním světcem. Zpočátku byl velmi zdatný a dobrého zdraví, ale nesmírná a intenzivní práce při meditaci, kterou vykonal, aby dosáhl osvícení, měla neblahý vliv na jeho zdraví. Tak jako člověk opotřebuje kus santalového dřeva, pomalu opotřeboval svoje tělo pro dobro nevědomých, a ono tak onemocnělo. I když měl zdraví zcela zničené, pokračoval každý den ve svém úkolu duchovního mistra, s energií a nadšením. Byl trvale ponořen do radosti Já (Soi) a toto hluboké zadostiučinění mu umožňovalo být příjemný a veselý. Díky své schopnosti vcítit se do lidí, zahrnoval všechny svou milostí.

V měsíci Šrávan roku 1936 se odebral do Inčgiri na saptah. Když oslava začala, po čtyřech či pěti dnech se vytvořil na levé straně jeho zad vřed. Trpěl těžkou cukrovkou, která mu způsobovala mnoho trápení. Byly mu předepsány léky připravované doma, které měly cukrovku držet pod kontrolou. On ale léky brát nechtěl. Žáci byli toho názoru, že je třeba o Šrí Mahárádže pečovat. Použili tedy na vřed jistý roztok. Roztok zaschl a obvaz se přilepil k vředu tak, že když ho odstraňovali nožem, vřed rozřízli. Objevila se otevřená rána, která se rozšiřovala. Saptah skončil; Šrí Mahárádž se vrátil do Šolápúru a bydlel nějaký čas u Malkanna. Nemoc se zhoršovala. Hiralal Vakhárija mu řekl: „Jeďte do Bombaje. Tam je možno najít dobrého lékaře, který vám předepíše lék.“ Šrí Mahárádž nechtěl být léčen. Ale protože si myslel, že „Bůh má poslouchat žáka“ přijal, co mu Hiralal nabízel. Rána na jeho zádech se zvětšovala. Když přijel do Bombaje, byl do dharmšaly v Mádhav Baugu, kde se jako obvykle ubytoval, povolán lékař. Prohlédl Šrí Mahárádže a udělal diagnózu: „Není to obyčejný vřed, je to karbunkl (hnisavý zánět kůže), který se objevuje při silné cukrovce.“

Šrí Mahárádž začal pociťovat nápor léta; byl převezen do „Múldžibhai Sanatoria“ v Mádhav Baugu, které se nacházelo u nádraží „Sion“. Rána se pomalu a neustále zvětšovala, proto byl povolán v té době proslavený chirurg, profesor Gildar. Prohlédl Šrí Mahárádže a prohlásil: „Musíte být operován.“ Na to Šrí Mahárádž odpověděl: „Nedovolím, aby mě operovali. Dejte mi lék, je-li to možné.“ „Jiné řešení než operace není,“ uzavřel doktor Gildar.

Žáci neztráceli naději a pokračovali v podávání domácích léků. Den po dni se zdraví Sadgurua horšilo. Současně ho trápila letní vedra, a to natolik, že se pobyt pro něho stával nesnesitelným. Byl proto převezen do Mahabaléšvaru, na horskou stanici, kde je příjemně chladné podnebí. Doprovázeli ho Krišnanath Bábadží Bagkart, Hiralal a několik členů rodiny. Lůžko Šrí Mahárádže bylo blízko okna, otevřeného po celých čtyřiadvacet hodin. Průvan byl tak silný, že to žáci nemohli snést. Šrí Mahárádže ale průvan nerušil. Léky předepsané lékařem neměly očekávaný účinek a jeho stav se naopak začal zhoršovat. Zranění na zádech se prohloubilo a Šrí Mahárádž byl den ze dne slabší. Už dvacet pět dní trávil v Mahabaléšvaru; Svátek Dívali se blížil a on sdělil svým žákům přání oslavit tento saptah v Mahabaléšvaru.

Příjezd do Bombaje

Šrí Mahárádž začínal slavit svůj vlastní saptah (Dívali Saptah – Nový rok) v den Ašvin Vad Dhanatrajódaši, (je to 13. den druhé půlky měsíce Ašvin, kdy lidé uctívají bohatství. Mahárádž chtěl, aby jeho žáci uctívali Skutečné duchovní Bohatství). Saptah ukončoval Mahárádž na Nový rok, v den Ašvin Vad Čaturdaši (tedy 14. den) posvátnou koupelí. Bylo jeho zvykem, že se saptah odbýval tam, kde právě byl, obklopen těmi, kdo byli s ním. Zpočátku slavil Šrí Mahárádž saptah v Bagévadi. Bývali tam s ním jeho spolužáci – Šrí Venkatarao Mahárádž, Šrí Girimalléšvar Mahárádž, Šrí Rámrao Mahárádž a další.

Z nějakého důvodu se však tento saptah, jak si Šrí Mahárádž přál, v Mahabaléšvaru konat nemohl. Proto 7. listopadu 1936 řekl Mahárádž Hiralalovi: „Přeji si odjet zítra do Bombaje. Zařiď vše potřebné na cestu.“ Nemoc dosáhla svého vrcholu a jeho zdraví se každým dnem zhoršovalo. Šrí Hiralal Vakhárija tedy stál před následujícím problémem: jak Šrí Mahárádže dopravit v tomto stavu do Bombaje? A odložil přípravy k cestě na později. Osmého listopadu odpoledne se Šrí Mahárádž svého žáka zeptal, je-li vše připraveno k odjezdu do Bombaje. Hiralal musel přiznat, že nic nepřipravil, a dodal, že si kladl otázku, zda jeho učitel může cestovat ve stavu, v jakém je jeho tělo. Na to Šrí Mahárádž odpověděl: „Udělej všechno, co se dá udělat. Teď už nelze dál čekat. Musím odjet ještě dnes.“ Podle pokynů svého mistra soustředil Hiralal všechno své úsilí, aby dostal od Mamledara svolení k vyjetí vozu; tak byl Šrí Mahárádž v noci dopraven do Púny a odtud nočním vlakem do Bombaje. Přijeli dalšího dne v sedm hodin ráno na nádraží v Borihandar. Bylo devátého listopadu. Protože nikdo o této cestě nevěděl, nikdo z žáků nepřišel Šrí Mahárádže uvítat, s výjimkou Randžita Mahárádže, který se náhodou dozvěděl o jeho příjezdu do Bombaje v neděli a přišel tedy ráno na nádraží, stejně jako Tribhuvana, Hiralalův syn; ten bydlel v Kumbhartukda a přijel vozem svého zaměstnavatele; Šrí Mahárádž mohl tedy být dopraven k Hiralalovi. Ten povolal rodinného lékaře, který Šrí Mahárádže vyšetřil a prohlásil: „Je ve velmi vážném stavu. Každou chvíli může opustit tělo.“ A odešel z místnosti. Šrí Vakhárija šel rychle za ním; dohonil ho na schodišti, uklonil se před ním a s hlavou položenou k jeho nohám řekl hlasem staženým v pohnutí: „Jeho život je velmi drahocenný; prosím a žádám vás, abyste ho zachránil jakýmkoli způsobem. Je to zapotřebí, je to moje vroucí prosba!“ Lékař odpověděl: „Je mi opravdu velmi líto. Nemohu nic dělat. Může odejít teď nebo za hodinu nebo v noci,“ A s těmito slovy odešel. Šrí Mahárádž lékaře znal, žádal tedy, ať ho zavolají, že s ním promluví. Ale lékař nepochopil Samarthovu žádost; setkání se neuskutečnilo a nikdo se nedozvěděl, co chtěl Šrí Mahárádž lékaři říci. Žáci v Ganvadévi byli brzy informováni o příjezdu Šrí Mahárádže do Bombaje a o vážnosti jeho stavu. Krišnarava Patharé a ostatní se okamžitě dostavili k Hiralalovi. Lidé se dozvěděli, že je Šrí Mahárádž velmi nemocen a přicházeli, aby obdrželi jeho daršan. Odpoledne přišel jeden z jeho nejpokročilejších žáků, Dévidas, svého učitele navštívit. Sám měl v té době tuberkulózu. Šrí Mahárádž to věděl a když Dévidas přišel a zeptal se: „Mahárádži, jak je to s vaším zdravím?“ Šrí Mahárádž, kterému bylo právě v té chvíli zle, odpověděl: „Dévidasi, jak je to s tvým zdravím?“

Když to žák uslyšel, stáhlo se mu hrdlo dojetím. To, že se Šrí Mahárádž staral o jeho zdravotní stav, když sám umíral, bylo důkazem, do jaké míry se učitel staral o osud svého žáka. Písma popisují učitele jako matku a to Dévidas prožil. Přestože se mu kvůli tuberkulóze velice špatně chodilo, ihned spěchal za svým spolužákem Šrí Laldasem, aby ho informoval, že je Šrí Mahárádž vážně nemocen. Laldas, který byl oddaným žákem, okamžitě za Šrí Mahárádžem přišel a nakonec s ním zůstal až do chvíle, kdy Mahárádž opustil tělo.

Když v těchto posledních dnech někdo přišel, aby obdržel daršan, Šrí Mahárádž mu vždy velice brzy řekl: „Tak a teď už prosím odejdi.“ A nikomu nedovolil, aby u něho zůstal příliš dlouho. Odpoledne přišla jedna z jeho žákyň, Lila Čemburkar se svou matkou Babi Čemburkar, aby dostala daršan. Obě byly velice smutné, když ho viděly v tomto stavu; jeho tělo vypadalo nyní tak křehce. Poté ho o něco požádaly. Šrí Mahárádž jim odpověděl jen toto: „Nečekejte tu se mnou moc dlouho. Už prosím běžte domů“.

Okolo třetí až čtvrté hodiny odpoledne byl povolán doktor Moné, který byl rovněž žákem Šrí Bhausahéba Mahárádže (tedy spolužákem Siddharáméšvara Mahárádže), aby ho prohlédl. Lékař se obrátil na Hiralala Vakháriu: „Co ti mám říci? Jeho zdravotní stav je velice vážný. Šrí Girimalléšvar byl v Inčgiri také velmi nemocný. Tehdy bylo mým osudem, že jsem tam byl a vyšetřil ho. Tak to je, nakonec se vše děje podle vůle našeho Mistra Šrí Bhausahéba Mahárádže.“

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".