Nová kniha:


Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980.  Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


proste_budte_n.jpgJóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.


proste_budte_n.jpgÁtma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI



Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

90. Odevzdejte se svému Já (z knihy Já Jsem To)

31. 1. 2016 - Martin

Tazatel: Narodila jsem se ve Spojených Státech a posledních čtrnáct měsíců jsem strávila ve Šrí Ramanášramu; teď se vracím do Států, kde na mne čeká moje matka.
Maharádž: Jaké máte plány?
T: Můžu se stát zdravotní sestrou nebo se vdát a mít děti.
M: Proč se chcete vdávat?
T: Vytvořit duchovní domov je ta nejvyšší forma sociální práce, jakou si umím představit. Ale život to samozřejmě může zařídit jinak. Jsem připravena na všechno, co přijde.
M: Co vám těch čtrnáct měsíců v Ramanášramu dalo? V čem jste se změnila?
T: Už se nebojím. Našla jsem určitý klid.

M: Jaký druh klidu to je? Klid pramenící z toho, že máte to, co chcete, nebo, že nechcete to, co nemáte?

T: Věřím, že od každého trochu. Nebylo to vůbec jednoduché. Přestože Ramanášram je velice klidné místo, já jsem prožívala vnitřní utrpení.

M: Jakmile si uvědomíte, že rozdíl mezi vnitřním a vnějším je jenom v mysli, už se nebudete bát.

T: Takové uvědomění závisí na mé vyspělosti. Ale já jsem zatím nedosáhla neměnné absolutní dokonalosti.

M: Dobrá, dokud tomu věříte, musíte pokračovat ve své sádhaně, abyste rozpustila svou falešnou představu, že nejste dokonalá. Sádhana rozpouští všechny nánosy. Až si uvědomíte, že jste menší než bod v prostoru a čase, něco příliš malého na to, aby to šlo rozdělit a příliš krátkodobého, aby to šlo zabít, potom a jedině potom všechen strach zmizí. Jste-li menší než špička jehly, potom vás jehla nemůže píchnout – vy píchnete jehlu!

T: Ano, tak se někdy cítím – nezdolná. Jsem víc než beze strachu – jsem bezstrachovost sama.

M: Co vás přivedlo do ášramu?

T: Měla jsem nešťastnou lásku a prožívala peklo. Ani pití a drogy mi nemohly pomoci. Tápala jsem a narazila jsem na nějaké knihy o józe. Od knihy ke knize, od jednoho ukazatele ke druhému jsem se dostala do Ramanášramu.

M: Kdyby se vám teď podobná tragédie stala znovu, trpěla byste, s ohledem na svůj současný stav mysli, stejně?

T: Kdepak, už bych nechtěla znovu trpět. Zabila bych se.

M: Takže se nebojíte zemřít!

T: Bojím se umírání, ale ne smrti samotné. Představuji si proces umírání jako něco bolestivého a ošklivého.

M: Jak to víte? Nemusí to tak být. Může to být krásné a klidné. Jakmile víte, že smrt se děje jen tělu, ale ne vám, tak jenom pozorujete, jak tělo padá jako odhozené šaty.

T: Já si plně uvědomuji, že můj strach ze smrti je tu kvůli mým obavám a nevědomosti.

M: Každou sekundu někdo umírá a strach a utrpení leží nad světem jako černý mrak. Není se co divit, že i vy máte strach. Ale jakmile pochopíte, že umírá jen tělo a ne kontinuita paměti a pocit „já jsem“, který se v ní odráží, přestanete se bát.

T: Dobrá, uvidíme, až budeme umírat.

M: Buďte pozorná a zjistíte, že narození a smrt jsou jedno a totéž, že život pulsuje mezi bytím a nebytím a že jedno potřebuje druhé jako svůj doplněk k celistvosti. Narodila jste se, abyste umřela a umřete, abyste se znovu zrodila.

T: Copak odpoutanost ten proces nezastaví?

M: Odpoutanost odstraní strach, ale ne samotný fakt umírání a znovuzrozování.

T: Takže budu donucena se znovu narodit? To je hrozné!

M: Není v tom žádné donucování. Dostáváte to, co chcete. Děláte si své vlastní plány a pak je naplňujete.

T: Takže sami sebe odsuzujeme k utrpení?

M: Rosteme prostřednictvím zkoumání a k tomu jsou potřeba zkušenosti. To, co jsme nepochopili, si musíme zopakovat. Když jsme citliví a inteligentní, nemusíme trpět. Bolest je voláním po pozornosti a je to také pokuta za nedbalost. Jediným lékem jsou soucitné a inteligentní činy.

T: Protože jsem zmoudřela, nechci už dopustit, abych znovu trpěla. Co je špatného na sebevraždě?

M: Nic, pokud to vyřeší váš problém. Ale co když ho to nevyřeší? Omluvou pro sebevraždu by mohla být nějaká bolestivá a nevyléčitelná nemoc nebo nesnesitelné neštěstí. Ale tam, kde chybí moudrost a soucit, sebevražda nic neřeší. Hloupá smrt znamená hloupé zrození. Kromě toho je potřeba vzít v úvahu také otázku karmy. Nejmoudřejším řešením je většinou trpělivost.

T: Musí člověk snášet utrpení, ať je sebe větší a sebe beznadějnější?

M: Trpělivost je jedna věc a agónie věc druhá. Trpělivost je smysluplná a plodná, kdežto agónie je na nic.

T: Proč si dělat hlavu s karmou? Ta se o sebe postará tak jako tak sama.

M: Většina naší karmy je kolektivní. Trpíme pro hříchy druhých, tak jako oni trpí pro hříchy naše. Lidstvo je jedno. To, že si to člověk neuvědomuje, na tom nic nemění. Mohli bychom být sami mnohem šťastnějšími, kdybychom nebyli tak lhostejní k utrpení druhých.

T: Zjistila jsem, že jsem teď mnohem citlivější.

M: To je dobře. Ale co tím přesně myslíte? Sebe jako citlivého jedince s ženským tělem?

T: Je tu tělo, je tu soucítění, jsou tu vzpomínky a spousta dalších věcí a názorů; dohromady by se tomu mohlo říkat jedinec.

M: Včetně myšlenky „já jsem“?

T: „Já jsem“ je jako košík, který drží všechny ty věci tvořící jedince pohromadě.

M: Nebo spíš vrbové proutí, ze kterého je ten košík upleten. Když o sobě uvažujete jako o ženě, myslíte tím, že jste žena, nebo to, že lze vaše tělo popsat jako ženské?

T: To závisí na mém rozpoložení. Někdy se cítím jako pouhý střed uvědomění.

M: Nebo oceán uvědomění. A jsou i chvíle, kdy nejste ani muž ani žena, ani nic náhodného, co by bylo hříčkou okolností a vnějších podmínek?

T: Ano, jsou, ale stydím se o tom mluvit.

M: Stačí, že jste to jen naznačila. Víc říkat nemusíte.

T: Mohu si před vámi zapálit? Vím, že není zvykem kouřit před světci, tím spíš, že jsem žena.

M: Beze všeho si zapalte, nikomu to vadit nebude. My to chápeme.

T: Cítím, že se musím zklidnit.

M: To je u Američanů a Evropanů dost časté. Když to přeženou se sádhanou, jsou nabití energií a zoufale hledají ventil, aby ji vypustili. Organizují různá společenství, stávají se z nich učitelé jógy, vdávají se, píší knihy – dělají cokoli kromě toho, aby zůstávali v tichu, obrátili energii dovnitř, nalezli zdroj nevyčerpatelné síly a naučili se ji mít pod kontrolou.

T: Přiznávám, že se teď chci vrátit a žít velice aktivní život, protože se cítím plná energie.

M: Můžete dělat, co chcete, pokud se nebudete považovat za tělo a mysl. Není to ani tak otázka skutečného vzdání se těla a všeho, co s tím souvisí, jako spíše jasného pochopení, že nejste tělo, pocitu rezervovanosti, citové nezainteresovanosti.

T: Vím, co máte na mysli. Před nějakými čtyřmi lety jsem prošla obdobím zavržení těla. Nekupovala jsem si žádné nové šaty, jedla jsem jen ta nejjednodušší jídla, spala na tvrdém. Ale to, na čem záleží, je přijetí nouze a strádání, nikoliv samotné nepohodlí. Teď vím, že to nejlepší je přijímat život tak, jak přichází a milovat vše, co poskytuje. Budu ochotně přijímat vše, co přijde, a budu se snažit to zvládnout co nejlépe. I kdybych toho nemohla udělat víc, než jen dát život a dobrou výchovu pár dětem, bude to stačit; i když miluji každé dítě, nemohu se věnovat všem.

M: Vdanou ženou a matkou jste jen tehdy, uvažujete-li v pojmech muž – žena. Když se ale nepokládáte za tělo, potom vnímáte rodinný život těla, jakkoli intenzivní a zajímavý, jenom jako hru na plátně mysli, promítanou na plátno světlem uvědomění, které je jedinou skutečností.

T: Proč trváte na tom, že jedině uvědomění je skutečné? Není snad objekt uvědomění stejně skutečný – dokud trvá?

M: Ale on netrvá! Chvilková skutečnost je sekundární; je závislá na tom, co je věčné.

T: Máte na mysli to, co je nepřetržité nebo trvalé?

M: V existenci žádná nepřetržitost být nemůže. Nepřetržitost vyžaduje totožnost v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ale taková totožnost je nemožná, protože samotné prostředky k jejímu vytvoření jsou proměnlivé a nestálé. Nepřetržitost, trvalost – to jsou jen iluze vyvolané pamětí, pouhé mentální pokusy vytvořit nějaké schéma tam, kde žádné být nemůže. Zahoďte všechny pojmy jako dočasný – trvalý, tělo – mysl, muž – žena. Co zbude? V jakém stavu je vaše mysl, když zmizí jakékoli oddělování? Nemluvím o tom, že máte opustit rozlišování, protože bez něj by tu nebyl ani žádný projevený svět.

T: Když neodděluji, jsem v radostném klidu. Ale vždycky ten klid nějak ztratím a začnu zase hledat štěstí ve vnějších věcech. Nechápu, proč můj vnitřní klid nemůže být stálý.

M: Mír je koneckonců také jen stavem mysli.

T: Za myslí je ticho. Nedá se o tom nic říci.

M: Ano, jakékoli mluvení o tichu je jenom hluk.

T: Proč hledáme světské štěstí i potom, co jsme okusili své vlastní přirozené spontánní štěstí?

M: Je-li mysl zaneprázdněna službou tělu, tak je štěstí ztraceno. Aby ho znovu nabyla, hledá mysl potěšení. Touha být šťastný je v pořádku, ale prostředky k jejímu zabezpečení jsou nesprávné, nespolehlivé a pro skutečné štěstí jsou destruktivní.

T: Je potěšení vždycky špatné?

M: Správný stav a použití těla a mysli jsou velice příjemné. To, co je špatné, je hledání potěšení. Nezkoušejte se udělat šťastnou, raději pochybujte o svém hledání štěstí. Chcete být šťastná proto, že šťastná nejste. Zjistěte, proč jste nešťastná. Protože nejste šťastná, hledáte štěstí v potěšení. Potěšení s sebou ale přináší bolest, a proto mu říkáte světské. Proto začnete toužit po jiném druhu potěšení, které je bez bolesti, a jemu říkáte božské. Ve skutečnosti je potěšení jenom oddech od bolesti. Štěstí je jak světské, tak i mimosvětské, je uvnitř i vně všeho, co se děje. Nerozlišujte to, neoddělujte neoddělitelné a nedělejte si ze života nepřítele.

T: Jak dobře vám teď rozumím! Před svým pobytem v Ramanášramu jsem trpěla výčitkami svědomí, které mne neustále soužily. Teď jsem naprosto uvolněná a plně se přijímám takovou, jaká jsem. Až se vrátím do Států, budu brát život tak, jak přichází, jako Bhgavánovu milost, a budu si užívat všechny trpkosti života stejně jako radosti. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučila v Ášramu – věřit Bhagavánovi. Předtím jsem taková nebyla. Nedokázala jsem věřit.

M: Věřit Bhagavánovi znamená věřit sám sobě. Uvědomte si, že cokoli se děje, děje se vám, kvůli vám, skrze vás a že jste tvůrce, zakusitel a ničitel všeho, co vnímáte. Potom se přestanete bát. V nebojácnosti se nebudete cítit nešťastná, ani nebudete hledat štěstí. V zrcadle vaší mysli se objevují a mizí všechny možné druhy obrazů. Pochopte, že jsou to výhradně vaše vlastní výtvory, tiše sledujte, jak přicházejí a odcházejí, buďte pozorná, ale nenechte se vyvést z klidu. Tento přístup tichého pozorování je samotným základem Jógy. Vy ten obraz vidíte, ale nejste jím.

T: Zjistila jsem, že mne představa smrti děsí proto, že se už nechci znovu narodit. Vím, že mne k tomu nikdo nebude nutit, ale tlak nenaplněných tužeb je ohromný a já možná nebudu schopná jim odolat.

M: Nemusíte ničemu odolávat. To, co se rodí a znovuzrozuje, nejste vy. Ať se to děje, jenom to pozorujte.

T: Tak proč se tím vůbec znepokojovat?

M: Jenže vy se tím znepokojujete! A budete se tím znepokojovat tak dlouho, dokud bude ten obraz v rozporu s vaším smyslem pro pravdu, lásku a krásu. Touha po harmonii a klidu je nevymazatelná. Ale jakmile je jednou naplněna, znepokojení zmizí a fyzický život se stane snadným a bude probíhat, aniž by to zatěžovalo vaši pozornost. Potom i když budete v těle, budete nezrozená. Být v těle nebo bez těla bude pro vás jedno a totéž. Dosáhnete bodu, kdy se vám nemůže nic stát. Bez těla nemůžete být zabita. Bez majetku nemůžete být oloupena. Bez mysli nemůžete být oklamána. Touha ani strach se ve vás nemohou ničeho zachytit. A jakmile se ve vás nemůže nic změnit, v čem je ještě problém?

T: Nějak se mi nelíbí představa umírání.

M: To proto, že jste tak mladá. Čím více budete znát sebe sama, tím méně se budete bát. Jistě, sledovat utrpení umírajícího člověka není nikdy příjemné, ale umírající si to zřídka uvědomuje.

T: Vrátí se potom k vědomí?

M: Je to velice podobné spánku. Po určitou dobu je jedinec mimo hru a potom se vrátí.

T: Tentýž jedinec?

M: Jedinec, který je tvořen okolnostmi, se spolu s okolnostmi nutně mění, tak jako se plamen mění v závislosti na druhu paliva. To, co pokračuje stále dál a dál, je jenom samotný proces rození, který vytváří prostor a čas.

T: Dobrá, Bůh se o mne postará. Mohu nechat všechno na Něm.

M: I samotná víra v Boha je jenom jednou z fází vaší cesty. Nakonec opustíte vše, protože se dostanete k něčemu tak jednoduchému, že nejsou slova, která by to vyjádřila.

T: Já teprve začínám. Na začátku jsem neměla ani víru, ani důvěru. Bála jsem se nechat věci, ať se dějí. Svět se mi zdál být velice nebezpečný a nepřátelský. Teď mohu přinejmenším mluvit o víře v Gurua či Boha. Nechte mne růst. Nepostrkujte mne. Nechte mne postupovat mým vlastním tempem.

M: Klidně si postupujte. Ale vy nepostupujete. Jste stále zachycena v pojmech muž – žena, starý – mladý, život – smrt. Jděte dál – překročte tyto pojmy. Věc, která je poznána, je i transcendována.

T: Pane, všude, kam přijdu, si lidé myslí, že je jejich povinností hledat na mně chyby a popichovat mě. Mám už toho duchovního dobrodiní plné zuby. Co je špatného na mém současném stavu, abych to měla obětovat budoucnosti, jakkoli nádherné? Říkáte, že skutečnost je v přítomnosti. Já svou přítomnost miluji. Já ji chci. Nechci mít věčný strach o svůj stav a jeho budoucnost. Nechci se hnát za něčím, čeho je víc a co je lepší. Nechte mne milovat to, co mám.

M: Máte naprostou pravdu – dělejte to. Jenom buďte poctivá – milujte to, co milujete – neusilujte a nesnažte se.

T: To je to, čemu říkám odevzdání se Guruovi.

M: Proč to zvnějšňovat? Odevzdejte se svému vlastnímu já, protože vše ostatní je jeho vyjádřením.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"