ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 13. Na vrcholu šíření spirituality - část 1

12. 12. 2015 - Roman

Kapitola 13. Na vrcholu šíření spirituality - část 1

Šrí Mahárádž zůstal několik dní v Bombaji, potom se vydal na pouť do míst svého učitele, začal v Bagévadi, kde náležitě a velkolepě oslavil se svými žáky festival Guru Púrnimá. V linii Navnath Sampradája jsou oslavy svátku Šrí Guru Púrnimá velice významné. Jsou slaveny s velkým nadšením a okázalostí.

Šrí Mahárádž potom odjel do Inčgiri, aby tam oslavil saptah měsíce Šravan. Po měsíci se vrátil do Bombaje, kde zůstal měsíc, tentokrát v místě zvaném Ganéšvadi. Tam měl každý den přednášky o knize Dásbódh. Poté se přemístil do bytu Šrí Ganpatrava Patharé v Gamvédi. Tam každý večer přednášel o 11. kapitole písma Bhágavat Purána (Šrímad Bhágavatam – kniha popisuje životní příběhy Pána Krišny a obsahuje mnoho skrytých hlubokých významů; v 11. kapitole najdeme mimo jiné rozhovor Pána Krišny s jeho žákem Udhavou). Po měsíci odjel do Inčgiri oslavit saptah měsíce Margaširša.

Potom odjel opět do Bagévadi, kde zůstal několik měsíců. Také zde měl každý den přednášku. Rád tam chodil do polí jíst pražená raná zrna „hurdy“ (obilnina sorghum – česky čirok). Když si tam odpočinul, vrátil se do Inčgiri na saptah měsíce Magh. Potom strávil dva měsíce v Šólápuru a vrátil se do Inčgiri, aby tam oslavil saptah měsíce Čeitra. Poté se vrátil do Bombaje, kde zůstal několik dní, potom odjel spolu se svým milovaným žákem Šrí Vakhárijou do Lónavaly (horského letoviska mezi Bombají a Púnou).

V Lónavale chodil často obdivovat krásné přírodní scenérie. S žáky také hrávali kriket. Navštívil rovněž elektrárnu v Khandale, která leží poblíž Lónavaly. Po měsíci se vrátil do Bombaje, kde se ubytoval v hotelu, v místě zvaném Mádhav Baug. Tam měl přednášky o knize Eknathi Bhagavat (kniha komentářů světce Eknátha k 11. kapitole Bhágavat Purány)

Šrí Mahárádž se cítil trvale přitahován na místa spjatá se svým Učitelem. Proto po dvou až třech měsících opustil Bombaj a odjel do Bagévadi oslavit svátek Guru Púrnimá. Poté oslavil saptah měsíce Dharavan v Inčgiri a vrátil se zpět do Bombaje. Každý večer tam opět přednášel o knize Eknathi Bhagavat. Jeho zdravotní stav se v té době dost zhoršil. Během měsíce Ašvin (v období svátku Dívali) bydlel zase v bytě Šrí Ganpatrava Patharé v Gamvédi.

Vairagya Bódh – pokyny k nepřipoutanosti.

Tam začal přednášet o nepřipoutanosti. Podle klasických duchovních spisů (jako Jóga Vasištha) má Guru nejprve žákovi předat instrukce k nepřipoutanosti. Teprve tehdy, až žák pevně ovládne nepřipoutanost, má mu Guru dát poučení o poznání (poznání Já). Ale Šrí Mahárádž byl tak velkou autoritou a jeho vlastní dosažení Sebe-realizace bylo tak zjevné a neotřesitelné, že si mohl dovolit toto pořadí obrátit. Nejprve žáky zasvětil do poznání, a teprve potom začal přednášet o nepřipoutanosti.

Jeho žáci v Bombaji žili pouze městským a materiálním životem. Nevěděli nic o spiritualitě, poznání, nepřipoutanosti, Konečné Skutečnosti, o Dokonalém Stavu a podobně. Tak jako všichni obyčejní lidé kolem nich, žili i oni v nevědomosti. Šrí Mahárádž se pevně rozhodl, že lidem tohoto typu bude předávat nejprve poznání. Bez ohledu na žákovu úroveň se snažil, aby žák na prvním místě pochopil podstatu učení. Individuální duše je samotným Bohem. On je prvotním principem, ze kterého vyvstal svět. Takové bylo učení, které žákům důsledně a důrazně vštěpoval.

Po Dívali saptahu v roce 1933, aby upevnil poznání svých žáků, začal tedy přednášet o nepřipoutanosti. Poznání absolutně potřebuje nepřipoutanost a nepřipoutanost naopak absolutně

potřebuje poznání. (Jinak je obojí neúplné.) To znamená, že nepřipoutanost a rozlišování (vairagya a vivéka) mají jít ruku v ruce. Jedno bez druhého se neobejde. Šrí Rámdás říká: „Dokud není opuštěno ego, nemůže být dosaženo úplného poznání.“ Žák se musí na prvním místě zbavit ega, jedině potom lze říci, že bylo dosaženo trvalé nepřipoutanosti.

Většinou se má za to, že nepřipoutanost spočívá ve vnějškovém opuštění věcí světa a v nošení obleku šafránové barvy. Ale jste-li závislí na svém egu, jste připoutáni ke světu a k věcem, které s ním souvisejí. Ten, kdo se nezbaví svého ega, pramene všech běd, opustí jen zdánlivě to, co je na povrchu věcí, a zakryje to pojmem zřeknutí se. Protože je toto zřeknutí se provedeno násilně člověk si řekne: „Jsem velký ve svém odříkání“, a tak pokračuje v živení svého ega.

Šrí Mahárádž každé ráno přednášel o svaté knize Jóga Vasištha. První kapitola pojednává o nepřipoutanosti. Když mudrc Vasištha vyučoval Rámu, začínal upřesněním tří věcí: jaké jsou požadavky na žáka prahnoucího po poznání, jaká jsou jeho práva a jaká by jeho nepřipoutanost měla být. Šrí Mahárádž sledoval stejnou nit. Aby nás uvedl do praxe, dával každému různé druhy úkolů.

Písma poukazují na tři body na cestě odříkání. Za prvé, protože je svět iluzorní, není nám k žádnému užitku. Za druhé, vše, co nás obklopuje, je Brahman. Za třetí, vzhledem k tomu, že jsme Skutečnost, která nemá zapotřebí žádného objektu, nepotřebujeme nic.

Šrí Mahárádž učil tak, že svá tvrzení ilustroval mnoha příklady. Každý člověk si myslí, že je zvláštní individualitou. K tomu, aby živil toto ego, tráví život světskými či náboženskými činnostmi a má za to, že to je celý jeho smysl. Místo toho, aby použil vzácné lidské tělo k dosažení Skutečnosti, tráví svůj čas v pohroužení do pomíjivých aktivit a prožije celý svůj život jako obyčejné zvíře.

Aniž by vzal na vědomí, že jeho jediným úkolem je dosáhnout Skutečného cíle života, nechá se lapit do pasti pokušení, je intenzivně připoután k radosti smyslů a nakonec promrhá tento vzácný dar lidského zrození. Žák nemá upadnout do této iluze. Šrí Mahárádž používal jednoduchý, výstižný a srozumitelný způsob výkladu, aby žáci mohli jeho přednášky snadno pochopit.

V knize Jóga Vasištha vysvětluje světec Vasištha Rámovi, že v porovnání s Brahmínem, který by zhřešil tím, že by snědl v domě člověka z nízké kasty čtyři dny staré a zkažené maso (přestože by maso neměl jíst vůbec), je ten, kdo si myslí „já jsem tělo“, mnohonásobně větším hříšníkem a naprosto zkaženým člověkem. Z tohoto příkladu je jasně patrné, jak nízké a škodlivé je myslet si „já jsem tělo.“ Proto je naprosto nezbytné, aby každý aspirant v sobě všemi možnými prostředky zničil tělesné vědomí. Jedině to mu může pomoci. Světské i duchovní skutky lidí nemohou být nikdy úspěšné, protože každý jejich čin je vykonán s tělesným vědomím, čili s myšlenkou „já jsem tělo.“

Skutečného úspěchu a završení nemůže být dosaženo prostřednictvím skutků konaných z pozice tělesného vědomí. Světské i duchovní počiny vykonané skrze tělesné vědomí vedou pouze k naplňování žádostí lidských bytostí. Ale dosažení Átman čili dosažení Boha je pomocí takových činností nemožné. Chce-li aspirant, aby jeho duchovní život vzkvétal a jeho skutky byly smysluplné, musí zcela opustit tělesné vědomí. Jiné cesty není. Písma i světci a mudrci popisují mnoho cest, kterak se tělesného vědomí zbavit.

Šrí Mahárádž měl úžasný dar řeči a zároveň byl seberealizovaným Mistrem, takže uměl žákům své učení vyložit naprosto jednoduše a jasně a oni si mohli toto učení ověřovat na vlastní kůži. Každý z nás je pyšný na světské jméno, které bylo dáno jeho tělu. Šrí Mahárádž vedl žáky k tomu, aby tento koncept opustili a neustále jim zdůrazňoval, že nejsou tělem. Světské jméno nám bylo dáno při narození kvůli tomu, abychom se mohli pohybovat ve světských záležitostech. Ale ty nejsi tělo, a proto nejsi ani jménem tohoto těla.

Existuje jednoduchý způsob, jak se v těchto věcech procvičovat a upevňovat – ta maličká osobnost individuální duše nejsi ty. Ty jsi ve skutečnosti Nekonečným Já a ono je tvou Pravou přirozeností. K úplnému zničení připoutanosti k individualitě je nezbytné, aby to tak člověk opravdu prožíval. Potom namísto utrpení, kterým musí procházet kvůli individuálnímu egu, přijde nekonečná blaženost Átman, neboť takový člověk se stane všeprostupujícím Já.

Nejsme pěti elementy tvořícími tělo, a proto opusťme tento koncept tělesného vědomí. Udělejme to, jen tak poznáme svou Pravou Povahu (Svarúpa). Proto má žák přemítat, meditovat, a koncentrovat se intenzivně a pravidelně, říkal Šrí Mahárádž. Představa individuality je fikcí individua; pravdivá je jen Skutečnost a ve Skutečnosti jsme To. V zapomnění na svou pravou přirozenost se domníváme, že úspěch falešné individuality je korunováním života. Na základě toho se vrháme do světa plného utrpení a vášnivě bojujeme a umíráme se slovy „Běda, běda!“ Díky Mistrovi, který nás učí poznání Já, můžeme dosáhnout toho, že opustíme koncept tělesného vědomí. Dokud k tomu nedojde, tak i když jsme četli znovu a znovu Písma a naslouchali učení svatých, poznání, které si z toho bereme, nám není k žádnému užitku. Koncept tělesného vědomí je možné opustit prostřednictvím rozlišování, které nás vede k tomu, abychom viděli, co je trvalé a co je pomíjivé, a k nepřipoutanosti. Je možná obtížné dosáhnout těchto dvou věcí, ale mimo ně není žádný jiný lék.

Díky Boží milosti, což znamená, díky pokynům darovaným seberealizovaným Guruem, je možno tyto dvě věci obdržet. Aby znalost o rozlišování a nepřipoutanosti hluboce pronikla do naší mysli, Šrí Mahárádž učil, že vše, co je viditelné, je špatné, je představou, je pomíjivé, a že bychom měli mít snahu opustit to vnitřně i navenek. Ve skutečnosti je všechno Brahman, to jsme doopravdy. Nejsme jedincem. S tímto přesvědčením bychom měli vše odevzdat Nejvyšší Skutečnosti.

Nejvyšší Skutečnost (Brahman) znamená Sadgurua. Brahman je absolutní a je bez jakýchkoli atributů (Nirguna Brahman). Je vnitřním Sadguruem. Vnější Sadguru má viditelnou formu (Ságuna Brahman). V podstatě jsou vnější i vnitřní Sadguru totožní, a proto by měl žák Sadguruovi odevzdat vše – své tělo, srdce, mysl i bohatství. Tělem se myslí to, za co se aspirant považuje. Mysl a srdce znamenají to, co člověk pokládá za své – například manželku a děti, a bohatstvím se myslí všechny statky spojené se světským životem. Úplné odevzdání všech těchto věcí Sadguruovi se nazývá Arpan Vidhi.

Všechna sláva, velikost a vše ostatní patří Sadguruovi. Mně nepatří nic. Takovýto odhodlaný postoj je nepřipoutanost (Vairagya). Světec Narsi Mehta říká: „Oddaný může žít ve světě, ale svým srdcem a myslí je neustále u „Mne“ - v Boží přítomnosti. Každý, kdo není stržen vírem světských starostí, je mým upřímným služebníkem.“ Tak díky mocnému odhodlání (rozhodnutí) mění mysl člověka směr, a on tak dochází k zakoušení své Pravé Přirozenosti.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".