ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 12. - Pouť do Kašmíru – část 3

5. 12. 2015 - Roman

Kapitola 12. - Pouť do Kašmíru – část 3

Během dvouměsíčního cestování to bylo poprvé, co měl Šrí Mahárádž k žákům nějakou delší promluvu. Vznikla spontánně jako reakce na konkrétní událost a byla velmi působivá, naprosto jasná a přinutila každého, aby se nad sebou zamyslel a nezapomínal na zkoumání Já. Mahárádž o svých promluvách říkával: „Čtyřiadvacet hodin denně spočívám v Parabrahman (v Nejvyšší Skutečnosti). Jedině když chci promluvit ke svým žákům a předat jim poznání, musím sestoupit o stupeň níž a hrát roli Gurua. A vy se tím stáváte mými žáky. Jinak jsem stále ve stavu, kde existuje pouze Nejvyšší Skutečnost a nic jiného.“

Je přirozené, že žáci, kteří cestovali s Mahárádžem, dělali v důsledku nevědomosti mnoho chyb. Ve druhé části své promluvy Mahárádž proto citlivě a aniž by někoho konkrétního jmenoval a dotkl se ho tím, úžasným způsobem jasně vysvětlil a popsal, jak by se žáci měli správně chovat a jakých chyb by se měli vyvarovat.

Jednou v noci, kdy jako obyčejně hrál Šrí Mahárádž se svými žáky karty, došlo k zábavné příhodě. Šrí Hiralal Vakhária patřil k těm, kteří nikdy karty nehráli. Tentokrát, protože se probudil ve dvě hodiny ráno, šel se posadit tam, kde Šrí Mahárádž právě hrál. Ten se ho pak zcela nenuceně zeptal: „Poslyš, Vakhário, moji společníci hrají už tak dlouho a ty jim ani nenabídneš čaj?“ Protože měl Vakhária služebnictvo, které obstarávalo všechny domácí práce, bylo to pro něho dost těžké, protože pořádně nevěděl, jak se co dělá. Tou dobou už i naše spolužačky spaly a Hiralal, aby splnil, co si Šrí Mahárádž přál, zažehl sám oheň, udělal pro všechny přítomné vynikající čaj a donesl jim ho. Tento výkon Hiralalovi vysloužil u ostatních obdiv a úctu.

Jednoho dnes jsme vyjeli autobusem až do Phalgamu, který se nachází dvacet mil od Matandry. Bývá tam teplé období dešťů a období, kdy padá sníh. Klima je stejně tak proměnlivé jako třeba ve Švýcarsku; příroda je tu velice krásná. Blízko Phalgamu teče řeka Zhélam, do níž se mnoho lidí chodí koupat. Její voda je tak chladná, že když tam člověk ponoří ruku, přestane ji cítit. Když vstoupí do vody, strne, že se mu nechce jít dál. Ale jakmile se člověk do vody ponoří, začne se náhle cítit velmi dobře. Všechna únava odejde, tělesná horkost se sníží a člověk se cítí plný energie. Šrí Mahárádž a naše spolužačky se šli vykoupat do dharmašaly. Tři míle od Phalgamu je veliký klid, les vytváří celému okolí nádhernou ozdobu a výletníci sem přicházejí, aby si vychutnali krásu přírody. V místě není ke koupi nic než voda a turisté si sem musejí vše přinést. Nazítří, když skončilo odpolední jídlo, si sem všichni se Šrí Mahárádžem udělali výlet na koni. Při návratu syn a synovec Hiralala Vakháriji, Babu a Rančor, a s nimi tehdy ještě mladý Šrí Randžit Mahárádž řekli, že chtějí jet napřed. Majitel koní jim řekl: „Nemám nic proti tomu, ale vezměte na vědomí, že o něco dál se cesta rozděluje; jedna vede do Phalgamu, druhá do džungle. Koně vás dovedou do Phalgamu, aniž byste museli tahat za uzdu a používat jezdecký bičík, jedním slovem, aniž byste je museli řídit. Vydáte-li se špatnou cestou, budete bloudit v džungli, a tam dostanou koně strach, a ani oni, ani vy se nedokážete vrátit, protože jakmile se jednou dostanete do džungle, divocí medvědi vás roztrhají.“ „Nespleteme se a vydáme se správnou cestou,“ řekli mladíci; majitel koní jim tedy dovolil, aby jeli napřed, aniž by opomenul dodat: „Ještě jednu věc, buďte opatrní, nebudete-li dávat pozor, budete riskovat, že se vydáte špatnou cestou.“

A tak mladíci vyjeli napřed, pobídli koně ke klusu, a posléze se opravdu spletli a vyrazili směrem do džungle, jak se obával jejich průvodce. Pozvolna začínal večer; padala tma a z džungle bylo vidět jen světla z Phalgamu. Pochopili tedy, že se vydali špatnou cestou. Protože to koně cítili podobně, projevovali strach, a váhali jít dál. Chlapci chtěli koně otočit, zatáhli za uzdy, což způsobilo, že se koně vzepnuli. Všichni měli co dělat, aby se udrželi v sedle, a protože nikdo z nich nebyl dobrým jezdcem, koně neodpovídali na jejich přání vrátit se. Tak ve zmatku minula hodina. Všude kolem nich se rozprostřela hluboká tma. Už ani nerozeznávali cestu před sebou. Ze tmy se náhle vynořila obrovská postava a stanula před nimi. Zjevení se silně a rozlobeně zeptalo: „Kam jdete? Tato cesta vede do džungle, neobrátíte-li se teď, pak už to nebude možné.“ Postava byla doprovázena dalšími muži. Postavila se jim v tváří tvář, zavolala na ně a zmizela. Zjevení bylo velkým štěstím. Koně ještě trochu popojeli. Po čtyřiceti minutách dlouhé a usilovné snahy se jim

podařilo udělat otočku. Když koně přestali vzdorovat, vyjeli z houští a z temnoty; zamířili na Phalgam a zbaveni opratí, dovezli své jezdce zdravé a zachráněné. Bylo půl deváté večer a ostatní, kteří jeli za nimi a kteří se v klidu vrátili, dorazili do Phalgamu už v půl sedmé. Když viděli, že tři mladíci chybí, začali se vyptávat majitele koní: „Proč se naši chlapci ještě nevrátili? Kam šli?“ Odpověděl, že je to jasné, že si spletli cestu a zajeli do džungle. „Už se nemohou vrátit. Je to osud. Ztratili jste je a já ztratil svoje koně,“ dodal. Všech se zmocnil velký neklid. Vyprávěli celý příběh Šrí Mahárádžovi, který dál seděl, klidný a tichý. V té chvíli nic neřekl. Když mladíci dorazili, zmocnila se jich nepřekonatelná úzkost, když viděli vážný výraz Šrí Mahárádže; „Něco teď řekne, rozzlobí se, hrozně nám vyčiní.“ S hlavou plnou těchto myšlenek pozdravili svého učitele. Šrí Mahárádž neřekl nic a nerozzlobil se. Když hleděli na jeho obličej, ucítili: „Museli jsme Šrí Mahárádžovi způsobit strašné utrpení.“ Když průvodce uviděl chlapce a koně, byl velmi šťastný. Řekl jim: „Doufali jsme, že se vrátíte. Vrátili jste se zdraví a v pořádku, je to boží milost.“

Dvacet mílí od Phalgamu je výše položené místo zvané Čandanvadi, kde zůstává trvale sníh; přicházejí sem výletníci a baví se tím, že jedí tuto bělostnou věc, která se podobá bavlně. Protože tu stvoření vytvořilo neobvyklou krásu, bývá tu návštěvníků velmi mnoho. Je tam zákoutí, kde se sníh nahromadil do výšky dvanácti stop a vytvořil most, pod nímž teče voda řeky Zélam. Ovzduší je čisté a je to tu přitažlivé na pohled. Přinesli jsme si plnou misku sněhu. I v takovou hodinu, kdy slunce nejvíce hřeje, sníh netaje. Přestože jsme přišli ráno, odpoledne byla ještě miska plná sněhu a večer, po návratu, sníh neroztál ani o palec. I pro ty, kdo zůstali doma, bylo zábavné jíst tu věc bílou jako bavlna; dělali to s velkou radostí.

Po čtyřech dnech jsme se vrátili zpátky do Šrínágaru. Jednou ráno, po tom, co jsme zazpívali kákad áratí a vypili čaj, řekl Šrí Mahárádž Laldasovi: „Nechtěli jsme jít dneska nakupovat? Tak, jde se na to!“ Rychle jsme nastoupili do jedné šikary, abychom se vydali do obchodů. Při nákupech člověk nevnímá, jak rychle čas míjí, a než jsme se nadáli, byl už skoro večer. Šrí Mahárádž koupil stříbrný obal krásně zdobený rytým mřížkováním, aby do něho uložil svatou knihu Navnath Sampradája, Dásbódh.

V jednom krámku objevil také malé a neobvyklé korálky různých barev. Dostal nápad vyrobit z nich náhrdelníky a umístit je na samádhí Šrí Bhausáhéba Mahárádže a Šrí Gurulingadžama Mahárádže v Inčgiri. Koupil korálky tří různých barev a stejného tvaru. Spolu s tím také koupil dvanáct malých stříbrných rámečků na fotografie ve tvaru listu vlašského ořechu. Nakoupilo se ještě mnoho dalších věcí a všichni se vrátili až kolem sedmé hodiny večerní.

Po koupeli jsme měli púdžu za Bhausahéba Mahárádže, přečetli sto veršů z Dásbódhu a třicet veršů z Manačé Šlóku. Poté jsme zazpívali ranní i odpolední bhadžany a nakonec i bhadžany noční, takže jsme splnili najednou program celého dne. Bylo devět hodin večer; nastala chvíle večeře ve společnosti Samartha Sadgurua Mahárádže (Šrí Mahárádže).

Přestože jsme od rána prožili dost únavný den, Šrí Mahárádž hned po večeři zasedl, aby hrál karty, jak bylo jeho zvykem. Všichni měli dobrou náladu, a přes všechno chození, které jsme měli za sebou, nikdo nepociťoval únavu. Všichni naopak měli plno elánu do práce. Zůstali jsme ještě osm dní v Šrínágaru, než jsme se vydali domů do Bombaje.

Na zpáteční cestě jsme jeli přes Ravalpindi a Lahore do Dillí, kde jsme se zastavili na jeden den u Šantaráma. Horký vzduch v Dillí Šrí Mahárádže i nás žáky velmi trápil, a proto všichni souhlasili s rozhodnutím Šrí Mahárádže zrušit původně plánované návštěvy Džajpuru, Džodhpuru a dalších míst. Místo toho jsme odjeli do Barroddy (ve státě Gudžárát), kde jsme se na dva dny zastavili, abychom navštívili palác Kareli Garden a další místa. Potom jsme se vrátili do Bombaje.

Tak po dvou a půl měsících strávených ve společnosti Šrí Mahárádže skončila naše cesta, která

proběhla bez jakýchkoli překážek. Během oné doby mohli všichni sledovat jeho způsob života, jak se chová ke světu, na který měl vyhraněný a jemný názor, a jak ve svém životě jedná. Pochopili jsme, že Šrí Mahárádž není nijak světem zasažen a že je od něj zcela odpoután. „Je dobré mluvit spontánně a přirozeně, ale zároveň je třeba vhodně volenými slovy směřovat k pravému Já,“ říkal Šrí Tukárám. V souladu s těmito slovy byl způsob života a chování Šrí Mahárádže mocným a ideálním vzorem.

Po našem návratu do Bombaje vložil Šrí Mahárádž do stříbrných rámečků, které koupil v Šrínágaru, fotografie Bhausahéba Mahárádže a daroval je každému žákovi jako vzpomínku na naši cestu do Kašmíru.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".