ADVAITA.cz

Dásbódh - nový překlad 2015 - předmluva a úvod

4. 12. 2015 - Aleš

Rozhodli jsme se s Martinem Vinklerem, že nadcházející 9. dášaku (kapitolu) začneme překládat z té čtvrté verze, ke které vám dnes poskytneme Johnovu předmluvu spolu s jeho vysvětlivkami pojmů, které ve svém překladu často používá. Naše vize je tedy tato: Od 9. dášaky (kapitoly) začneme překládat jakoby nanovo pouze tuto poslední Johnovu verzi. Když dojdeme na závěr knihy Dásbódh k 20. dášace (kapitole) a její desáté podkapitole, je celá kniha přeložená. My se však vrátíme k první dášace a dopřeložíme všech zbývajících 8 dášak, takže zkompletujeme jednotný překlad všech 20 dášak a jejich 200 kapitol. To znamená, že když to půjde dobře a nám (Aleš a Martin) se zadaří, pak překlad těchto 200 kapitol dokončíme s Guruovou pomocí zhruba za 3-4 roky. Možná se k nám časem někdo přidá, ale úkol to je vskutku obtížný. Je to pro nás velká výzva. Bez Guruovy pomoci bychom stěží něco takového mohli zrealizovat, tak vás prosíme o shovívavost a ´přimhouření oka´ při shledání možných nedostatků.

Nyní něco o samotné knize Dásbódh. Váže se k ní úžasný příběh. S Gábinou jsme navštívili jeskyni Šivtagar (viz fotoreportáž na webu advaita.cz), kde Rámdas, který předtím nastudoval všechny dostupné duchovní texty a písma a vytvořil z nich originální vlastní text v podobě knihy Dásbódh, nadiktoval celý obsah této knihy svému věrnému žákovi Kaljánovi. Proto posvátný text Dásbódh označujeme v jeho arátí za ´Krále všech duchovních knih (Grantharádža Prasiddha)´.

Kniha je základním textem, neboli jakousi biblí pro nás, následovníky tradice Navnath Sampradája. Velmi si ji oblíbil Šrí Gurulingadžangam Maharádž, učitel Šrí Bhausahéba Maharádže (1843 – 1913). Tento žák a později slavný Mistr svého učitele naprosto ctil, a na důkaz své úcty k němu nařídil při všech oslavách a svátcích (saptazích) zavést tradici každodenního přednesu Dásbódhu. Od té doby se konalo mnoho oslav, a nikdy se od této praxe neupustilo. Žák Bhausahéba, Šrí Satguru Siddharaméšvar Maharádž navíc přidal ke kapitolám své komentáře, z čehož vznikly knihy Amrut Lája 1 a 2, Adhjátmadžnánačé Jógešvar (Vše je iluze/Oddanost po Seberealizaci), Vačanamruta a další.

Siddharaméšvarovi žáci jako například Šrí Nisargadatta Maharádž a Šrí Randžit Maharádž měli k této knize velkou úctu, a nejen že ji detailně studovali (např. existuje osobní diář Nisargadatty, který jsme měli možnost vidět, plný poznámek označující pro něho jako studenta důležité verše z této knihy), ale od momentu, kdy se setkali se svým Guruem Siddharaméšvarem Maharádžem, až do konce života, denně přednesli či přečetli nebo si poslechli minimálně jednu kapitolu z této knihy. Dodnes se tato tradice dodržuje, a nejen na saptazích, ale i doma si každý žák výše uvedených Guruů předčítá 1-2 kapitoly denně. Siddharaméšvar říkal, že ten, kdo pochopí všech 200 kapitol této knihy, dosáhl Seberealizace.

Je třeba mít takzvané trojí potvrzení; tedy naše vlastní zkušenost Já (1) spolu se slovy Gurua (2) a slovy písma (3) musí být ve shodě. Pakliže se shodují, je Seberealizace pevná jako To, co se nikdy nemění a neubývá. Jak se zmínil Siddharaméšvar v jedné své přednášce, to že jsme se narodili jako lidské bytosti, je velké štěstí. Že jsme potkali opravdového/plně realizovaného Gurua a vyslechli si jeho učení, je ještě větší štěstí, a největší štěstí je mít naprostou víru v Jeho slova a mít opravdovou touhu naplnit tato slova ve vlastní zkušenost Seberealizace. Nisargadatta tomu říkal ´vážné nasazení´ neboli anglicky ´earnestness´, a pokládal to za nedílnou součást duchovní praxe. Bez této opravdovosti/nasazení bychom se nepohnuli ani o píď na cestě k dovršení vrcholu v podobě spočinutí na trůnu Věčnosti. Je to jako Klíč k autu o čtyřech kolech neboli čtyřech principech (základech), kterými jsou dle mne:
1) slovo Gurua, bezpodmínečné přijetí jeho učení včetně mantry, a nezlomná víra v tato slova;
2) meditace dovršená vlastní realizací Já a bezmyšlenkovité přirozenosti, tj. Skutečnosti;
3) naprostá oddanost (víra) a uctívání Gurua, tj. klanění se Guruovi a zpěv čtyř bhadžánů denně;
4) studium písma jako např. právě knihy Dásbódh.

Náš Mistr nám dává jasně najevo, že chceme-li se dostat do cíle, kterým je trůn a Věčný domov Sadgurua, tedy naše neměnná přirozenost, pak musíme být pevně ukotveni právě v těchto čtyřech základech. Bez toho se do tohoto cíle nedostaneme. Palivem tohoto auta je samotný životní dech (prána), který má každá živá lidská bytost, a motorem a dalšími součástkami je fungující lidské tělo. Takže mít to správné auto s těmito výše uvedenými čtyřmi koly/základy, a mít k němu ještě Klíč (opravdovou touhu po Pravdě), pak dle mne to samo zaručuje již realizaci Já, a dosažení cíle. Jezdit pak v Jeho autě je spontánním prožíváním života plného radosti, spokojenosti a blaženého klidu.
Chce-li následovník Gurua (tzv. Guruputra) být On (Guru), musí být pevně usazen na níže uvedených čtyřech základech. Je to jako usednout na trůn Sadgurua v podobě křesla se čtyřmi nohami. Proto jsem zmínil tyto čtyři základy (učení Gurua a naprostá víra v tato slova, meditace a vlastní zkušenost, oddanost/bhadžány, studium písma), na kterých pevně sedí trůn našeho Sadgurua. Kdo chce na něm trvale spočívat, nesmí opomenout ani jediný z těchto základů/nohou. Vynechání jednoho ze čtyř základů je podobné uříznutí nohy u čtyřnohé židle. Kdo chce sedět na tak vrtkavé židli?

Oddá-li se žák plně Sadguruovi, nejen že konečně ztratí svou omezenost a spoutanost v podobě individuální formy, ale ponoří se do oceánu radosti neomezeného poznání Já, až nakonec naplní slova Sadgurua úplně, když se dostane i před/za toto poznání Já a usedne na trůn Věčnosti a neměnné Dokonalosti. Guru si sám výše zmíněnou praxí prošel, navíc denně do sklonku svého života uctíval svého Gurua a zpíval čtyři bhadžany s plným nasazením. Chce-li oddaný usednout na trůn Věčnosti, musí se držet přesně příkazů Gurua a nediskutovat o nich či je zpochybňovat. Naprostá oddanost je vlastně poslechnutí rad Gurua. Asi je zbytečné připomínat slova našich Mistrů, kteří varují před tím, že bez této formy oddanosti upadne každý zpět do sítě máji, iluzorního pocitu ´já´ a světa klamné mnohosti. Faktem je, že od dob Bhausahéba Maharádže, který nechal naše bhadžány zkomponovat, všichni oddaní Guruputrové (následovníci), včetně Siddharaméšvara a jeho žáků Šrí Nisargadatta Maharádže, Šrí Randžita Maharádže, a dalších, zařadili do svého každodenního programu četbu knihy Dásbódh a zpěv čtyř bhadžánů a nikdy (ani po Sebe-realizaci) tuto praxi nevynechali (viz jejich životopisy a vzpomínky jejich žáků).

Nyní pár slov o samotném Johnovi Norwellovi, překladateli knihy Dásbódh do angličtiny. Při našich návštěvách v Indii jsme se s ním několikrát potkali právě u příležitosti oslav/saptahů. John pochází z Belfastu (Irsko). Před zhruba dvaceti lety se rozhodl zůstat natrvalo v Indii. Za tu dobu se pustil do studia jazyka maráthí. Podařilo se mu přeložit zcela precizně knihu Dásbódh do angličtiny. Díky tomu, že jako žák Randžita Maharádže praktikuje denně zpěv čtyř bhadžánů a naplňuje učení svého Mistra do života, je jeho překlad protkán pochopením slov Gurua a tudíž zcela blízký nám, následovníkům žáků Siddharaméšvara Maharádže. Johnovi se podařilo navíc přeložit i několik dalších textů Šrí Siddharaméšvara Maharádže a Sadáčar s více než 2000 komentáři. (Sadáčar byl text, který Siddharaméšvar pokládal za na tolik zásadní, že vedl své žáky k tomu, aby se jej naučili recitovat nazpaměť). To vše má pro nás obrovskou cenu, neboť nikdo z nás a ani nikdo ze západních spolužáků nezná jazyk maráthí natolik, aby byl takto schopen přenést tyto texty do námi přístupného jazyka ve správném znění. Máme tedy díky Johnovi k dispozici duchovní klenoty ve formě těchto základních textů.

Jen málokdo touží poznat Boha, tedy Sebe/Já. Většina se oddá světskému životu. Iluze láká člověka do svých řad. Lidé si totiž myslí, že jim opravdové štěstí přinesou pomíjivé světské záležitosti, jejich rodinní příslušníci a příbuzní, kariéra a pracovní úspěchy, přátelé, záliby a shromažďování vědomostí, péče o tělo, svůj zevnějšek a krásné rodinné zázemí, apod. Nejen že jsou tyto věci dočasné, tedy neskutečné, ale hlavně přinášejí radost tomu, kdo vůbec neexistuje. To je hlavní poselství našich Guruů. Zaměřit pozornost na ´toho´, kdo prahne po tomto iluzorním štěstí a celý život se bojí, aby o tyto dočasné objekty (včetně svého těla), které mu dočasné štěstí (v podstatě neštěstí) přinášejí, nepřišel. Když je pochopen a rozpuštěn tento neskutečný strůjce všech nesvárů a připoutanost k objektům je rozseknuta, je ´duchovní práce´ téměř u konce. Jen díky oddanosti ke Guruovi a víře v Jeho slova totiž může dojít k závěrečnému kroku, kterým je rozpuštění poznání vlastní universální existence neboli posledních zbytků duality. O tom všem pojednává kniha Dásbódh a další texty našich Mistrů. Díky Johnovi nám jsou nyní tyto texty přístupné v pravé formě a jen na nás záleží, jak s nimi naložíme.

Přeji vám, milí čtenáři, potřebný čas a klid ke studiu knihy Dásbódh, a nám přeji, abychom zužitkovali Guruovu sílu potřebnou k tomu, předat vám její překlad do češtiny v její vlastní autenticitě Věčnosti.

Džaj Guru

Aleš Adámek

Následuje předmluva překladatele Dásbódhu z maráthí Johna Norwella, kde jsou vysvětleny základní pojmy použité v překladu:

Radžádhirádž Sadgurunáth Šrí Siddharáméšvar Maharádž  Kí džaj
Radžádhirádž Sadgurunáth Šrí Randžit Maharádž  Kí džaj

Dásbódh od Samartha Rámdáse

Pro ty, kteří jsou oddáni Poznání

Bhagaván Ramana Mahárši řekl: „Z Jednoho se stane trojice, z trojice se stane pětice a z pětice vznikne mnohost. Neboli čiré Já se postupně stane trojím (satva, radžas a tamas) a s touto trojicí vznikne pět elementů, ze kterých vyvstane celý vesmír. Kvůli tomu vzniká tato iluze, že tělo je Já.“
Kniha Dásbódh pojednává o této iluzi. Vysvětluje, jak se Jedno stane mnohým a jak se zase mnohé stane opět Jedním. Iluze vzniká z pouhé imaginace, která vytváří objekty. Protože, jak řekl Šrí Randžit Mahárádž: „Ve světě neexistuje nic jiného než ty sám.“
Ale jakmile se ty – tato Skutečnost – pokusíš spatřit sebe sama, tak vidíš něco jiného. Objeví se prostor a najednou se ty, který jsi všude a přesto nevnímatelný, jevíš jako prostor. Tím jsi se stal maličko objektivním. A jak se postupně stáváš více objektivním, začne se vynořovat svět, který ve skutečnosti neexistuje. Tento svět se začne jevit kvůli tendenci přisuzovat jména a formy a koncepty tomu, co je ve skutečnosti bezejmenné a bezforemné, a ty se začneš považovat za tělo složené z masa a krve. Nicméně tato Skutečnost zůstává Skutečností.

Nyní bych rád vysvětlil pojmy použité v tomto překladu.

1) Nejprve je tu pojem ´Jedno´. To je nirguna brahman, neboli, jak říkal Randžit Mahárádž, pochopení „já neexistuji“ či stav za poznáním.
2) Potom je tu toto „vše“ neboli „věc“. Samozřejmě pro to existuje mnoho dalších označení. Je to saguna brahman čili „řeč“, nebo jak říkal Randžit Mahárádž, je to poznání, pocit „já jsem On“.
3) Poté se objeví „mnohé“. To je individuální mysl. Ta vytváří svět, pomocí „mnoha“ konceptů, konstrukcí a představ.

Tohoto poznání může být dosaženo ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že tento svět jmen a forem, který máme před očima, je ve skutečnosti pouhé zdání – tak jak je to popsáno v často používané analogii s hadem a provazem. Naše individuální mysl si vytvořila individuální svět jmen, názorů a představ o tom, co se nám líbí a co se nám nelíbí, a proto to, co skutečně a opravdu je, nejsme schopni vnímat. Lékem na tuto „slepotu“ je, jak říkají Mistři a Dásbódh, zapomnění. Je potřeba zapomenout na vše, protože nic z toho, co vidíme, není skutečné; jsou to jen naše myšlenkové konstrukce.
Ale ani tehdy, když je tohoto poznání dosaženo a je tu zkušenost „já jsem vším a já jsem všude“, není naše práce dokončena. Protože toto poznání bylo vytvořeno trojicí Poznávající, poznávání a poznávané. Stále tu vládne dualita, protože tu Poznávající osvětluje poznávané. A teprve tehdy, když člověk nechá toto poznání odejít, může realizovat Poznávajícího. A to je smyslem našeho života, protože v tu chvíli, po tak mnoha dnech, potkáváš konečně Sám Sebe.
Toto je samozřejmě velice zjednodušený výklad tématu, o kterém bude na stránkách této knihy dopodrobna pojednáno. Na začátku se použité pojmy mohou zdát trochu nesrozumitelné, ale prosím čtenáře, aby o nich přemýšleli a přidali si je do svého slovníku. Jakmile se tyto pojmy stanou vaší druhou přirozeností, budete odměněni pochopením. A to je cíl této knihy Dásbódh.
Jednou se Randžit Mahárádž zeptal svého Mistra: „Co mám Mahárádži dělat, když nebudeš tady v Bombaji?“ Šrí Siddharáméšvar mu odpověděl: „Každý den si přečti jednu kapitolu Dásbódhu.“ Dásbódh není nějaká slovní skládanka; je to kniha, která je bránou k Věčnému, pokud ji ovšem člověk studuje dostatečně pečlivě.
Svámí Rámdás řekl: „Mí drazí žáci, nebuďte smutní, že nemůžete vidět mé tělo a slyšet můj hlas, protože Dásbódh je má svarúpa (má pravá přirozenost).“ Kniha má tuto moc, ale její téma je velice obtížné. Není to nějaký román. V románu vytvářejí slova řetězec představ v oku naší mysli. Ale Dásbódh mluví o věcech, které jsou velice jemné; o věcech, které nelze uchopit myslí ani smysly. Cílem knihy je zničit všechny obrazy, které vznikají v oku mysli, a i když četba těchto slov není vůbec snadná, měli bychom je pečlivě a pozorně studovat. Nemůžeme si myslet, že Dásbódh přijde k nám – to my sami se musíme pokoušet pochopit smysl toho, co se kniha snaží osvětlit. Jak jistě velmi dobře víte, poznat své Já a podstatu stvoření, to vyžaduje mnohem více, než jen letmý a povrchní pohled.
Na závěr tohoto úvodu ke knize Dásbódh od Samartha Rámdáse bych chtěl vzdát svou nejhlubší úctu a vděčnost Šrí Siddharáméšvarovi Maharádžovi a Šrí Randžitovi Mahárádžovi, protože bez nich by ani jediné slovo tohoto překladu nemohlo vzniknout.

John Norwell, září 2015

Překlad Martin Vinkler