ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 12. - Pouť do Kašmíru – část 2

28. 11. 2015 - Roman

Kapitola 12. - Pouť do Kašmíru – část 2

Někteří žáci měli chuť navštívit Badrinárájan, ale Šrí Mahárádž jim řekl, že pojedou do Kašmíru. Po čtyřech dnech, kdy jsme zůstali v Hardwaru, jsme se příštího dne vydali do Amritsaru.

Předtím, než jsme opustili Bombaj, kolega Laldase, Raghunáth Panzabi, trval silně na tom, aby Šrí Mahárádž přijel do Armitsaru. Zastavili jsme se proto v jeho domě. Byl nám dvakrát nabídnut čaj, snídaně a vynikající jídlo. Raghunáth připravil žákům královské pohoštění. Protože byl jeho dům velmi rozlehlý, mohl si každý žák udělat pohodlí. Raghunáth vlastnil dva kočáry a  ke každému měl čtyři koně. Když přijel Šrí Mahárádž se svými žáky, měl už vozy připravené, aby nás mohl vzít na prohlídku celého města. Z kočáru nám ukázal všechny mandiry Amritsaru, zlatý chrám a všechno, co stálo za vidění. V jeho domě byla velká suterénní místnost. Vybudoval tam boží dům (chrám), kde choval nejsvatější knihu náboženství sikhů, Šrí Guru Granth Sáhib, jíž náleží místo obzvláště vznešené. Šrí Mahárádž a žáci se šli do této místnosti posadit, aby vyslechli Raghunáthovu sestru, která tu předčítala. V místnosti byla vroucná a klidná atmosféra. Zmíněná kniha byla napsána v jazyce, který neznali, takže nikdo nerozuměl vznešeným opakujícím se slovům. Nicméně, díky atmosféře a protože hlas, který mluvil, byl jasný a upřímný, všichni čtvrt hodiny s láskou a radostí naslouchali. Minuly čtyři dny a pátého dne ráno se všichni vypravili k vlaku; dojeli jsme do Lahore v jedenáct hodin dopoledne.

Protože bylo v tomto městě velké horko, rozhodli jsme se odjet vlakem ještě týž večer, abychom dorazili příštího dne v sedm hodin ráno do Ravalpindi.  Dál jsme chtěli pokračovat až do Kašmíru autobusem. Zůstali jsme jeden den v Ravalpindi a navštívili některá místa, než jsme město opustili. Nejdřív bylo třeba najít autobus, který by jel správným směrem; když jsme ho našli, Laldas a Hiralal se snažili získat od průvodčího písemný souhlas s tím, že dostane odpovídající sumu, teprve až dorazíme do Šrínágaru, a že nedostane peníze dřív. Důvodem tohoto jednání bylo to, že tu lidé působí cestujícím mnoho starostí. Šofér souhlasil a podepsal papír. A tak v sedm hodin ráno autobus vyjel. Když jsme urazili dvanáct mil, šofér zastavil a řekl, že mu máme dát sedmdesát pět rupií, aby doplnil benzín. V souladu s tím, co bylo dohodnuto, mu nikdo peníze nedal. Hádka trvala půl hodiny. Nakonec šofér řekl: „Vystupte si. Dál vás nepovezu.“ Na to vypukla divoká debata. Nakonec Laldasbhai a Hiralal rozhodli, že se vystoupí a bude se hledat jiný autobus; přednesli celou příhodu Šrí Mahárádžovi. „Jděte pro šoféra, nic mu neříkejte a přiveďte ho sem,“ řekl Šrí Mahárádž. Když šofér přišel, Šrí Mahárádž se ho zeptal, co chce. Odpověděl: „Potřebuji peníze, abych doplnil benzín. Vaši lidé mi peníze odmítají dát. Když se nedoplní do vozidla benzín, jak můžeme pokračovat dál?“ Šrí Mahárádž okamžitě zavolal Laldase a řekl mu, aby dal šoférovi peníze. Žák poslechl, bylo možno doplnit benzín a autobus vyrazil. Vzdálenost mezi Ravalpindi a Šrínágarem je devadesát čtyři mil. V té době, protože cesta autobusem trvala dva dny a  žádné vozidlo nemohlo jet v noci, bylo většinou třeba udělat v půli cesty zastávku a přenocovat tam. Protože Šrí Mahárádž jednal spontánně a klidně, šofér k němu cítil respekt; posadil Šrí Mahárádže na místo vlevo od sebe a bavil se s Ním jako dobrý kamarád; dovezl nás do Šrínágaru celý radostný a šťastný. Dorazili jsme tam kolem šesté hodiny večer.

Před odjezdem z Bombaje byl do Šrínágaru odeslán dopis s žádostí, aby bylo zařízeno vše potřebné k ubytování v královské dharamšale. Manažér pochopil zprávu tak, že má přijet nějaký "Mahárádž" (vládce) a vyzdobil místo opravdu moc krásně. Dnům dávaly rytmus každodenní čtyři bhadžany. Po odpoledních bhadžanech, které končily kolem půl páté, nás bral Šrí Mahárádž na procházky. Bydlelo se u jezera Dal, odkud bylo možno navštívit malou lodí (šikarou) různá zajímavá místa.

Šrí Mahárádž nás bral touto lodí na výlety téměř každý den. Do šikary se vejde pět osob, takže bylo každý den potřeba objednat čtyři šikary. Lodi s ostatními turisty se vracely do přístavu v osm třicet večer. Jenom my se Šrí Mahárádžem jsme zůstávali na vyjížďkách mnohem déle. Někdy se veslaři ptali: "Tak, pánové, můžeme už se konečně vrátit?" Ale obvykle až mezi desátou a půl jedenáctou večer Šrí Mahárádž zavelel: "Teď začněte zpívat noční bhadžany." A teprve když zpěvy začaly, mohla se loď vydat na zpáteční cestu. Když jsme došli k Tukárámově abhangu: "Aho bolile lekaru", přijížděly šikary do přístavu. Jakmile jsme dorazili do dharamšaly, dokončili jsme bhadžany, následovalo áratí, každý dostal prasád, a teprve pak přišlo večerní jídlo.

Potom se Šrí Mahárádž posadil, aby hrál karty. Hrálo s ním jen čtyři nebo pět lidí (jedním z nich byl i Šrí Randžit Mahárádž), dokud okolo třetí hodiny ráno neřekl: "Teď toho necháme". Všichni ostatní žáci a žákyně tou dobou, po dokončení večerních povinností, šli už dávno spát. Portrét Bhausahéba Mahárádže byl vždy umístěn v místnosti, kde spal Šrí Mahárádž, takže ranní kákad áratí  nemohlo začít, dokud Šrí Mahárádž nevstal. Jednoho dne nám žertem řekl: "Musí být pro vás příjemné, že je Bůh (Bhausahéb Mahárádž) v mém pokoji, a kakad árati může začít teprve potom, co se probudím." Každý den po kákad arátí, kolem desáté hodiny ráno, když byly všechny práce (jako koupání atd.) dokončeny, vykonala se před obrazem Bhausahéba Mahárádže púdža. Pak bylo předčítáno sto veršů z Dásbódhu a třicet veršů z Manače Šlóku. Potom se zpívaly (přibližně do 12:30) ranní bhadžany. Protože květen a červen jsou obdobím květů, bylo jich tou dobou na trhu mnoho druhů. Nakupovali jsme je, abychom z nich udělali věnce. Také jahod bylo spousta a kupovali jsme je na prasád. Po odpoledním jídle si šli všichni až do čtyř hodin odpočinout. Potom, co jsme odpoledne vypili čaj, zpívaly se odpolední bhadžany. Po tomto příjemném pobytu v Šrínágaru, který trval patnáct dní, jsme všichni nastoupili do autobusu, který nás dopravil do Matanru, města ležícího 30 mílí od Šrínágaru.

Protože to nebylo nijak drahé, pronajali jsme si celý dům. V Mantara je sluneční chrám, u kterého byly postaveny tři bazény s vodou, která obsahuje síru. Teplota vody se zvyšovala od prvního do třetího bazénu. Koupali se tu lidé, kteří trpěli různými neduhy. Šrí Mahárádž si dal pouze jednu jedinou lázeň v tom nejteplejším bazénu. Laldas uměl plavat a zůstal ve vodě pěkně dlouho. Když vyšel z bazénu, byl celý červený. V Matanru všichni po kákad áratí, ranních bhadžanech a odpoledním jídle drželi siestu. Po odpoledních bhadžanech se šlo na procházku. Většinou jsme se vraceli kolem osmé hodiny večer. Jednoho dne nám v Matanře lidé oznámili, že se nedaleko nachází klášter zasvěcený Šankaráčárjovi: "Určitě tam musíte jít, protože i vy následujete cestu oddanosti," dodali. Tak jsme se jednoho dne, po odpoledních bhadžanech, všichni vydali se Šrí Mahárádžem na cestu, abychom tento klášter navštívili. Byla to krásná stavba, která se stála na velkém přírodním prostranství. Současný následník Šankary žil v prvním poschodí. V sedě na trůně zdvořile všechny vybídl, aby se posadili. Žáci, jak je o to Šrí Mahárádž požádal, se před Šankaráčárjou uklonili a on jim požehnal. Šrí Mahárádž měl prosté šaty, nazývané "šort dhotar", na hlavě měl turban na uzel a kabát. Bylo to oblečení, které většinou nosil, když šel ven. Nevypadal jako sádhu. Protože měl pokornou povahu, okamžitě pozdravil Šankaráčárju, stejně jako jeho žáci, protože ten, kdo sedí na trůně této linie, musí také být mužem Poznání. Šankaráčárja pozdrav opětoval. Oba spolu hodně a dlouho debatovali. Během rozhovoru položil Šrí Mahárádž velmi přirozeným způsobem otázku: „Byl prostor (iluze) příčinou Boha, nebo byl Bůh příčinou prostoru (iluze)?“ "Bůh je určitě prvotní příčinou," odpověděl okamžitě Šankaráčárja. Šrí Mahárádž na to poznamenal, že ve svaté knize "Sadáčar" ctihodného Šankary, zakladatele jejich tradice, se říká toto: "Mája (iluze) vytvořila Boha, ale Konečná Skutečnost je před Májou (iluzí).“ „Co to znamená?“, dodal. Položením této otázky byl Šankaráčárja uveden do rozpaků a zamyslel se, než odpověděl. Po chvíli řekl: "Přijďte prosím zítra. Promluvíme si o tom." Potom nabídl všem čaj a žáci se Šrí Mahárádžem odešli.

Protože byli všichni takto pozváni, vrátili se do kláštera v pět hodin příštího dne. Jeden z žáků Šankaráčárji jim řekl: „V tuto hodinu náš mistr medituje, nemůžete se s ním proto setkat.“ Šrí Mahárádž okamžitě odpověděl: „Tedy jdeme.“ Ve chvíli, kdy už všichni ostatní vyšli z kláštera, Hiralal a Laldas se ještě obrátili na Šankaračárjova žáka a řekli mu: „Jděte říct svému Mistrovi, že jsme za ním přišli, tak jak nás včera požádal.“ Naléhali na něj čtvrt hodiny a říkali, že Šankaráčárja a Šrí Mahárádž se měli znovu setkat. Neboť žák byl neoblomný, všichni se nakonec vydali podle Mahárádžova přání na cestu. Mahárádž se dověděl, že se Hiralal a Laldas pokoušeli domluvit další setkání. Nic neřekl, zůstal klidný, ale po chvíli prohlásil: „Teď dál nepůjdeme, vrátíme se do dharamšaly, budu mít promluvu.“ Potom, co všichni vypili čaj, přednášel Šrí Mahárádž hodinu a půl. Hlavní myšlenkou jeho promluvy bylo, že ve světě nemáme nikoho posuzovat. Bůh je přítomen ve všech a ve všem, kdo má tedy oprávnění někoho poučovat a hodnotit. Nikdy nikoho neposuzujte. Jste nejzazší a dokonalá skutečnost, jedině to máte zakoušet. A když tím jednou jste, máte tím zůstat. Ve světě si všechny lidské bytosti myslí, že vše, co dělají, je správné, ať je stupeň jejich inteligence jakýkoliv. Já za žádných okolností nechce uznat svoji nedokonalost, protože „Já“ samo o sobě je dokonalé. Například: jednání nějaké osoby bude v očích světa posuzováno jako dobré či špatné, ale ten, kdo jedná, si ve chvíli svého jednání myslí: co dělám, je správné. Potom, podle okolností, může rozpoznat, že udělal chybu, je-li to třeba. Nejzazší skutečnost je dokonalá; je všude a v každé věci; s tímto přesvědčením by ve vás myšlenka posuzování někoho a soupeření s ním neměla vůbec vzniknout. Je třeba hluboce uvažovat o tomto bodě poznání. Právě v tomto smyslu Eknáth Mahárádž řekl: „Kdo může být nazýván velkým nebo malým, když všechno a všichni jsou Skutečností? Pochopte, že všechno je Brahman.“ Těmito slovy ukázal Šrí Mahárádž úžasnou jemnost a hloubku svého poznání.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".