ADVAITA.cz

78. Veškeré poznání je nevědomost (z knihy Já Jsem To)

9. 11. 2015 - Martin

T: Muselo to být požehnání a síla vašeho Gurua.
M: Jeho slova byla pravdivá, a proto se vyplnila. Pravdivá slova se vždycky vyplní. Můj Guru neudělal nic; jeho slova zapůsobila proto, že byla pravdivá. Vše, co jsem dělal, přicházelo zevnitř a neočekávaně.
T: Guru započal proces, aniž by se toho účastnil?
M: Přeberte si to jak chcete. Věci se dějí tak, jak se dějí – kdo může říci proč a jak? Nedělal jsem nic záměrně. Vše přišlo samo od sebe – touha vzdát se všeho, být sám, jít dovnitř.
T: Takže jste nevyvíjel vůbec žádné úsilí?
M: Žádné. Věřte mi nebo ne, po realizaci jsem ani nedychtil. Řekl mi jenom, že jsem Nejvyšší Skutečnost, a potom zemřel. Nemohl jsem mu nevěřit. Ostatní se stalo samo od sebe. Zjistil jsem, že se měním – to je vše. Ve skutečnosti jsem byl velice překvapený. Ale touha ověřit si jeho slova ve mně vzrůstala. Byl jsem si tak jistý, že vůbec nelže, že jsem cítil, že musím buď pochopit plný význam jeho slov, nebo zemřít. Cítil jsem se naprosto odhodlaný, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Strávil jsem hodiny tím, že jsem přemýšlel o něm a o jeho přesvědčivých slovech, nepolemizoval jsem s ním, jenom jsem si připomínal to, o čem mluvil.
T: Co se vám stalo potom? Jak jste poznal, že jste Nejvyšší Skutečnost?
M: Nikdo nepřišel a neřekl mi to. Ani mi to neřekl vnitřní hlas. Ve sku-tečnosti jsem vyvíjel úsilí jen na začátku, kdy jsem procházel zvláštními zkušenostmi. Viděl jsem světla, slyšel hlasy, setkával se s bohy a bohyněmi a mluvil s nimi. Jakmile mi Guru řekl: „Jsi Nejvyšší Skutečnost“, moje vize a transy přestaly a stal jsem se velmi tichým a jednoduchým. Zjistil jsem, že toužím a vím míň a míň, až jsem nakonec v totálním úžasu musel říci: „Nevím nic, nechci nic.“
T: Byl jste opravdu osvobozen od touhy a poznání, nebo jste napodoboval džňánina podle obrazu, který vám poskytl váš Guru?
M: Guru mi nedal žádný obraz a já jsem také žádný neměl. Můj Guru mi nikdy neřekl, co mám očekávat.
T: Třeba se vám může stát ještě něco dalšího. Nebo jste už na konci své cesty?
M: Žádná cesta tu nikdy nebyla. Jsem takový, jaký jsem byl vždy.
T: Co bylo tou nejvyšší skutečností, které jste měl dosáhnout?
M: Byl jsem vyveden z iluze, to je vše. Vytvořil jsem svět a obýval hoteď už to nedělám.
T: Kde potom žijete?
M: V prázdnotě mezi bytím a nebytím, za vědomím. Tato prázdnota je ale také plností, nemusíte mne litovat. Je to jako když člověk řekne: „Udělal jsem svou práci, všechno je hotovo.“
T: Mluvíte-li o své realizaci, uvádíte konkrétní období. Znamená to, že se v tom období něco stalo. Co se stalo?
M: Mysl přestala vytvářet události. Odvěké a neustálé hledání skončilo – nechtěl jsem nic, neočekával jsem nic – nic jsem nepovažoval za své. Nebylo tu už žádné „já“, které by o to usilovalo. Dokonce i samotné „já jsem“ se vytratilo. Další věc, které jsem si všiml, byla, že jsem ztratil zaběhlé jistoty. Dříve jsem si byl jistý, že vím tolik věcí, teď si nejsem jistý ničím. Ale cítím, že jsem tou ztrátou jistoty, že něco vím, nic neztratil, protože všechno, co jsem věděl, bylo falešné. Pochopil jsem, že tato ztráta je sama o sobě poznáním – veškeré poznání je nevědomost a „já nevím nic“ je jediné pravdivé tvrzení, které mysl může prohlásit. Vezměte si myšlenku „já jsem se narodil“. Možná si myslíte, že je pravdivá. Ale ona není. Nikdy jste se nenarodil, ani nikdy nezemřete. To, co se narodilo a musí zemřít, byla ta myšlenka, nikoliv vy. Tím, že jste se s ní ztotožnil, stal jste se smrtelným. Tak jako ve filmu je vše vytvořeno pomocí světla, tak se i vědomí stalo celým světem. Dívejte se pozorně a uvidíte, že všechna jména a formy jsou jen pomíjivé vlny na oceánu vědomí, že pouze o vědomí se dá říci, že je, nikoliv o jeho projevech. V nezměrném vědomí se objeví světlo, drobný, rychle se pohybující bod, který vykresluje tvary, myšlenky a pocity, koncepty a ideje, tak jako pero kreslící po papíře. A inkoustem, který zanechává na papíře stopu, je paměť. Vy jste tím drobným bodem a vaším pohybem je svět stále znova vytvářen. Přestaňte se pohybovat a žádný svět tu nebude. Podívejte se dovnitř a zjistíte, že ten světelný bod je odrazem nekonečného světla a projevuje se v těle jakožto pocit „já jsem“. Jediné, co tu je, je světlo – vše ostatní je iluzorní.
T: Znáte to světlo? Viděl jste je?
M: Toto světlo se mysli jeví jako temnota. Může být poznáno pouze prostřednictvím svých odrazů. V denním světle vidíte všechno – kromě světla samotného.
T: Je mým úkolem pochopit, že jsou naše mysli podobné?
M: Jak by mohly být podobné? Vy máte svou soukromou mysl, která je spletena z myšlenek a drží pohromadě pomocí tužeb a strachů. Já žádnou vlastní mysl nemám; to, co potřebuji vědět, mi vesmír sám nabídne, tak jako mne zásobuje potravou, kterou jím.
T: Víte všechno, co chcete vědět?
M: Já nic vědět nechci. Ale co potřebuji vědět, to se dozvím.
T: Přijde tento poznatek zevnitř, nebo zvenku?
M: Je to jinak. Pro mne je vnitřní venku a vnější uvnitř. Poznatek, který zrovna potřebuji, mohu získat třeba od vás, ale vy nejste ode mne oddělený.
T: Co je to vlastně turíja, čtvrtý stav?
M: Turíja znamená být světelným bodem, který vykresluje svět. Turíjatita znamená být světlem samotným. Ale k čemu jsou všechny pojmy, když je skutečnost tak blízko?
T: Vyvíjí se nějak váš stav? Porovnáte-li svůj včerejší stav s dnešním, vidíte nějakou změnu, nějaký pokrok? Prohlubuje a rozšiřuje se nějak vaše chápání skutečnosti?
M: Skutečnost je nehybná, a přece je v neustálém pohybu. Je jako mohutná řeka – plyne, a přesto je věčně tady. To, co plyne, není řeka se svým korytem a břehy, ale její voda. Podobně hraje satva guna, univerzální harmonie, své hry proti tamasu a radžasu, silám temnoty a beznaděje. V satvě je neustálá změna a vývoj, v radžasu je změna a regrese, zatímco tamas reprezentuje chaos. Tyto tři guny hrají věčně proti sobě – to je fakt, se kterým se nedá nic dělat.
T: Musím být neustále tak tupý vlivem tamasu a zoufalý kvůli radžasu? Kde je satva?
M: Satva je vyzařování vaší pravé podstaty. Kdykoli ji můžete najít za myslí a všemi jejími světy. Ale chcete-li svět, musíte akceptovat tři guny jako neoddělitelné tři prvky – hmota, energie, život – které jsou v podstatě totožné, ale v projevu odlišné. Mísí se a proudí – ve vědomí. V čase a prostoru je neustálé proudění, rození a opětné umírání, postup vpřed a opět zpátky, zase vpřed a znovu zpět – zjevně bez konce a začátku. Skutečnost je naopak věčné, neměnné uvědomění, za tělem a myslí – proto je blažená.
T: Chápu, že podle vás je všechno stavem vědomí. Svět je plný věcí – zrnko písku je věc, planeta je věc. Jak jsou věci propojeny s vědomím?
M: Tam, kam nedosáhne vaše vědomí, začíná hmota: Věc je forma bytí, které jsme neporozuměli. Nemění se – je stále stejná – zdá se, že tu je sama o sobě – je to něco cizího a neznámého. Samozřejmě, že je ve skutečnosti ve vědomí (čit), ale nám se jeví jako vnější, protože se zdánlivě nemění. Věci jsou založeny na paměti – bez paměti bychom žádné věci nepoznávali. Stvoření – přemítání – zavržení: trojice Brahma – Višnu – Šiva: to je nekonečný proces. Všechny věci podléhají tomuto pravidlu.
T: Nedá se z toho nějak uniknout?
M: Já nedělám nic jiného, než že ukazuji, jak z toho uniknout. Pochopte, že Jediné zahrnuje tuto Trojici a že vy jste Jediné – to vás osvobodí od koloběhu světa.
T: Co se potom stane s mým vědomím?
M: Po fázi tvoření přijde fáze zkoumání a přemítání, až nakonec nastoupí fáze zavržení a zapomnění. Vědomí zůstane, ale v latentní, tiché podobě.
T: Zůstane stav totožnosti?
M: Stav totožnosti je nedílnou součástí skutečnosti a nikdy nezanikne. Ale tato totožnost už nebude ani pomíjivou osobností (viakti), ani individualitou, která je svázána karmou (viakta). Bude tím, co zbude, když se člověk vzdá jakéhokoli falešného sebe-ztotožnění – čirým vědomím, pocitem, že jste vším, co je nebo by mohlo být. Vědomí je čiré na začátku a je čiré i na konci; mezi tím je znečištěno představivostí, která je kořenem tvoření. Po celou dobu ale zůstává vědomí stále stejné. Znát vědomí takové, jaké je, znamená realizaci a věčný mír.
T: Je pocit „já jsem“ skutečný nebo neskutečný?
M: Obojí. Je neskutečný, pokud řekneme: „Já jsem tohle, já jsem tamto“. Je skutečný, pokud víme, že „nejsem tohle ani tamto“. Poznávající vzniká a zaniká spolu s poznávaným a je pomíjivý; ale ten, kdo ví, že nic neví, kdo je osvobozen od vzpomínek a očekávání, je věčný.
T: Jsou „já jsem“ a svědek totožní, nebo jsou od sebe oddělení?
M: Jeden bez druhého být nemůže. Ale přesto nejsou totožní. Je to jako květina a její barva. Bez květiny by nebyly barvy; bez barvy by květina nebyla viditelná. To, co je za obojím, je světlo, které v kontaktu s květinou vytváří barvu. Pochopte, že vaše skutečná podstata je výhradně v tomto světle a že jak vnímané, tak vnímající, vznikají a zanikají současně. To, co obojí umožňuje, ale není ani jedním z nich, je vaše pravé bytí, které znamená, že nejste „tím“ ani „oním“, ale čirým uvědoměním bytí a nebytí. Když se uvědomění obrátí samo na sebe, máte pocit nevědění. Obrátí-li se vně, vznikají poznávané objekty. Říkat „já znám sám sebe“ je protimluv, protože to, co je „poznáno“, nemůžu být „já sám“.
T: Je-li mé já nepoznatelné, co je potom poznáno při sebe-realizaci?
M: Vědět, že poznané nemohu být já ani to nemůže být mé, je samo o sobě osvobozením. Osvobození od sebe-ztotožnění s hromadou vzpomínek a zvyků, údiv nad nekonečným bohatstvím bytí a jeho nevyčerpatelnou kreativitou, naprostá transcedence, absolutní nebojácnost zrozená z pochopení iluzornosti a pomíjivosti každého projevu vědomí – to vše proudí z hlubokého a nevyčerpatelného zdroje. Sebe-realizace znamená, že člověk pozná zdroj jako zdroj, zdánlivé jako zdánlivé a pochopí, že výhradně on sám je tímto zdrojem.
T: Na jaké straně je svědek? Je skutečný nebo zdánlivý?
M: Nikdo nemůže říci: „Já jsem svědek“. „Já jsem“ je vždycky pozorováno svědkem. Stav odpoutaného uvědomění je vědomím svědka, je to „mysl jako zrcadlo“. Tento stav vzniká a zaniká spolu s objektem, takže není úplně skutečný. Ale zůstává stále stejný, ať je objekt jakýkoli, takže vlastně skutečný je. Podílí se jak na skutečném, tak na zdánlivém, a proto mezi nimi tvoří most.
T: Děje-li se všechno výhradně pocitu „já jsem“, je-li „já jsem“ poznávání, poznávající i samo poznané, co potom dělá svědek? K čemu vlastně je?
M: Nedělá nic a není vůbec k ničemu.
T: Tak proč o něm tedy mluvíme?
M: Protože tu je. Most slouží k jedinému účelu – aby po něm člověk přešel na druhou stranu. Na mostě se nestaví domy. „Já jsem“ se dívá na věci, svědek se dívá skrze ně. Vidí je takové, jaké jsou – neskutečné a pomíjivé. Úkolem svědka je říkat „to nejsem já“, „to není mé“.
T: Neprojevené (nirguna) je reprezentováno prostřednictvím projeveného (saguna)?
M: Neprojevené není reprezentováno ničím. Nic projeveného nemůže reprezentovat neprojevené.
T: Tak proč o něm mluvíte?
M: Protože je to mé rodiště.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"