ADVAITA.cz

77. Já a moje jsou falešné představy (z knihy Já Jsem To)

2. 11. 2015 - Martin

Tazatel: Jsem velice připoután ke své rodině a k majetku. Jak mám tuto připoutanost překonat?
Maharádž: Tato připoutanost se rodí spolu s pocitem „já“ a „moje“. Najděte skutečný význam těchto slov a osvobodíte se od všeho, co vás svazuje. Máte mysl, která je rozprostřena v čase. Události se vám dějí jedna za druhou a zanechávají po sobě vzpomínky. Na tom není nic špatného. Problém nastává až tehdy, když vzpomínky na minulé bolesti a radosti – které jsou samozřejmou součástí jakéhokoli organického života – přetrvávají dál v podobě reflexu, který ovládá vaše chování. Tento reflex na sebe bere podobu „já“ a používá tělo a mysl ke svým účelům, tedy k neustálému hledání potěšení a vyhýbání se bolesti. Až budete vidět „já“ takové, jaké je – jako balík tužeb a strachů – a pocit „moje“ jako tendenci podržet si všechny věci a lidi, které potřebujete k tomu, abyste se vyhýbal bolesti a zajistil si potěšení, pochopíte, že „já“ a „moje“ jsou falešné představy, které nemají žádný reálný základ. Jsou stvořeny myslí a ovládají svého stvořitele tak dlouho, dokud je považuje za pravdivé. Zmizí v okamžiku, kdy je člověk začne zkoumat. „Já“ a „moje“ neexistují samy o sobě, a proto potřebují podporu, kterou jim dává tělo. Tělo se pro ně stává referenčním bodem. Mluvíte-li o „svém“ manželovi nebo o „svém“ dítěti, myslíte tím manžela těla a dítě těla. Vzdejte se představy, že jste tělo, a obraťte svou pozornost k otázce: Kdo jsem já? Tím se okamžitě dá do pohybu proces, který přivolá zpět skutečnost, nebo spíš přivede mysl ke skutečnosti. Jenom se nesmíte bát.
T: Čeho bych se měl bát?
M: Aby mohla zavládnout skutečnost, musí myšlenky „já“ a „moje“ zmizet. Zmizí, pokud je necháte zmizet. Potom se opět objeví váš normální, přirozený stav, ve kterém nejste ani tělo, ani mysl, ani „já“, ani „moje“. Je to úplně odlišný stav bytí. Není to bytí tím či oním, je to čiré uvědomění bytí, které je prosto jakéhokoli sebe-ztotožnění s čímkoli konkrétním či obecným. V tomto čirém světle vědomí není nic, dokonce ani idea nicoty. Je tam pouze světlo.
T: Jsou lidé, které miluji. Musím se jich vzdát?
M: Přestanete na nich jenom lpět. Zbytek už záleží na nich. Možná o vás ztratí zájem, možná ne.
T: Jak by mohli ztratit zájem? Copak nejsou mí?
M: Nejsou vaši, jsou vašeho těla. Anebo lépe – není nikdo, kdo by nebyl váš.
T: A co můj majetek?
M: Není-li už žádné „moje“, kde by byl váš majetek?
T: Prosím, řekněte mi – musím spolu se ztrátou „já“ ztratit i vše ostatní?
M: Můžete a nemusíte. Pro vás to vyjde nastejno. Vaše ztráta bude pro někoho ziskem, ale vám to bude jedno.
T: Když mi to bude jedno, tak ztratím všechno!
M: Jakmile nemáte nic, nemáte ani žádné problémy.
T: Zůstane mi problém, jak přežít.
M: To je problém těla a ono si ho vyřeší jídlem, pitím a spánkem. Všeho je dost pro všechny, pokud se lidé rozdělí.
T: Naše společnost je ale založena na hrabivosti, nikoliv na sdílení.
M: Sdílením to změníte.
T: Já na sdílení moc nejsem. Kromě toho už platím daně ze svého majetku.
M: To není totéž jako dobrovolné sdílení. Společnost se nedá změnit nátlakem. Je potřeba změnit postoje lidí. Pochopte, že nic není vaše, že vše patří všem. Teprve potom se společnost změní.
T: Pochopení jediného člověka svět moc daleko neposune.
M: Na svět, ve kterém žijete, to hluboce zapůsobí. Bude to zdravý a šťastný svět, který bude vyzařovat a komunikovat, rozvíjet se a rozšiřovat. Síla oddaného člověka je nezměrná.
T: Prosím, řekněte nám o tom více.
M: Mluvení není můj koníček. Někdy mluvím, někdy ne. Mé mluvení či nemluvení je součástí dané situace a nezávisí na mně. Nastane-li situace, ve které mám mluvit, slyším sám sebe mluvit. V nějaké jiné situaci se možná mluvit neuslyším. Pro mne je to jedno a totéž. Ať už mluvím nebo ne, světlo a láska mého bytí tím nejsou nijak ovlivněny a nemám je ani pod kontrolou. Jsou tady a já vím, že tu jsou. Je tu radostné uvědomění, ale není tu nikdo, kdo by se radoval. Jistě, je tu pocit identity, ale je to identita paměťové stopy, něco jako identita posloupnosti filmo­vých obrazů na věčně přítomném plátně. Bez světla a plátna by tu žádný obraz být nemohl. Víte-li, že obraz je jenom hra světla na plátně, potom jste osvobozen od představy, že je obraz skutečný. Jediné, co potřebujete udělat, je pochopit, že milujete zdroj a zdroj miluje vás a že pocit „já jsem“ je mostem mezi vámi a zdrojem, vyjádřením totožnosti, místo zdánlivé různosti. Dívejte se na „já jsem“ jako na vyjádření lásky mezi vnitřním a vnějším, skutečným a zdánlivým. Tak jako ve snu je vše jiné, kromě pocitu „já“, což vám umožňuje říci „měl jsem sen“, tak také pocit „já jsem“ vám umožňuje říci: „Jsem opět svým skutečným Já. Nedělám nic a ani mně se nic neděje. Jsem tím, čím jsem a nic se mne nemůže dotknout. Vypadám jako závislý na všem, ale ve skutečnosti je vše závislé na mně.“
T: Jak můžete říci, že nic neděláte? Copak se mnou nemluvíte?
M: Nemám pocit, že bych mluvil. Je tu mluvení, to je vše.
T: Já mluvím.
M: Opravdu? Slyšíte se mluvit a říkáte „já mluvím“.
T: Každý přece říká „já pracuji, já jdu, já jedu“.
M: Nenamítám nic proti konvencím vašeho jazyka, ale je fakt, že pokři­ vují a ničí skutečnost. Přesnější by bylo říkaT: „je tu mluvení, konání, chození, ježdění“. Aby se mohlo cokoli stát, musí se na tom podílet celý vesmír. Je chybné si myslet, že něco jednotlivého může být příčinou nějaké události. Každá příčina je univerzální. Ani vaše tělo by neexistovalo bez přispění celého vesmíru, který se podílel na jeho stvoření a udržování. Já si plně uvědomuji, že se věci dějí tak, jak se dějí, protože svět je takový, jaký je. Abych zasáhl do sledu událostí, musím do světa vložit nový faktor. Tímto faktorem mohu být jen já sám, je to síla lásky a porozumění, která je ve mně soustředěna. Když se narodí tělo, začnou se mu dít všechny možné věci a vy se jich účastníte, protože se považujete za tělo. Jste jako člověk, který se v kině směje a pláče spolu s filmem, přestože velmi dobře ví, že celou dobu sedí ve svém křesle a film je jenom hra světel. Abyste zrušil to kouzlo, stačí přesunout pozornost z plátna na sebe. Až tělo umře, potom způsob života, kterým teď žijete – posloupnost fyzických a mentálních událostí – skončí. Ale může skončit už teď – nemusíte čekat na smrt těla – stačí přesunout pozornost k Já a udržet ji tam. Všechno se děje tak, jakoby tu byla tajemná síla, která je tvůrcem i hybatelem všeho. Pochopte, že nejste hybatelem, ale jen pozorovatelem, a budete v klidu.
T: Je tato síla ode mne oddělena?
M: Kdepak. Ale musíte začít tím, že budete nezaujatým pozorovatelem. Jedině tak si uvědomíte, že nejste ničím jiným než univerzálním milujícím hercem. Dokud jste zapleten do soužení konkrétního jedince, nemůžete vidět nic mimo to. Ale nakonec pochopíte, že nejste ani jednotlivé, ani univerzální, ale že jste za obojím. Tak jako drobný bod na špičce tužky může nakreslit nespočet obrazů, tak může bezrozměrný bod uvědomění vykreslit obsah celého rozsáhlého vesmíru. Najděte ten bod a buďte svobodný.
T: Z čeho si vytvářím tento svět?
M: Ze svých vlastních vzpomínek. Dokud si neuvědomujete, že vy sám jste stvořitelem svého světa, je tento svět omezený a opakující se. Jakmile překročíte své sebe-ztotožnění se svou minulostí, získáte volnou cestu k vytvoření nového světa harmonie a krásy. Nebo budete prostě setrvávat za bytím a nebytím.
T: Co mi zůstane, nechám-li odejít své vzpomínky?
M: Nezůstane vám nic.
T: Toho se bojím.
M: Budete se toho bát do chvíle, než zakusíte svobodu a její požehnání. Jistě, nějaké vzpomínky jsou nutné k tomu, aby člověk mohl identifikovat a řídit své tělo, a takové vzpomínky zůstanou, ale nebude tu už žádná připoutanost k tělu jako takovému, čili nebude tu už žádná živná půda pro touhu a strach. Tohle všechno není příliš těžké pochopit a procvičovat, ale musíte sám chtít. Bez zájmu se nedá udělat nic. Pochopte, že jste jenom balík vzpomínek, které drží pohromadě touha, vystupte ven a podívejte se na to zvenčí. Možná budete poprvé v životě cítit něco, co není vzpomínkou. Přestanete být panem tím a tím, který má hlavu plnou svých starostí. Konečně budete v klidu. Uvědomíte si, že na světě nebylo nikdy nic v nepořádku – to vy sám jste nebyl v pořádku, ale teď už je to za vámi. Už nikdy se znovu nechytíte do pasti touhy zrozené z nevědomosti.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"