ADVAITA.cz

¨Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 9. Návrat do Bombaje – část 1/2

26. 9. 2015 - roman

Kapitola 9. Návrat do Bombaje – část 1/2

Když si doma v Pathri trochu odpočinul, vrátil se Šrí Mahárádž roku 1926 do Bombaje.

Bydlel u svého milovaného žáka Vakhariji. Ale protože mu lidé ze sousedství působili nepříjemnosti, usídlil se v jednom hotelu v Madav Baugu (místo v Bombaji). V té době začal předávat vyšší poznání, než doposud. Přednášel žákům o teorii pěti elementů (Pančikaran), která je důležitou součástí Védánty.

Jeho přednášky vynikaly naprostou srozumitelností. Měl dar dávat žákům jednoduché, jasné a přímé instrukce. Své žáky ze znalostí Pančikaranu také zkoušel a díky tomu se jejich pochopení prohlubovalo. Teorii pěti elementů je ve Védántě přikládána velká důležitost. Svaté texty říkají, že Pančikaran je prvotním krokem na cestě k pochopení Já. Proto i Šrí Siddharáméšvar kladl na Pančikaran takový důraz.

Význam teorie pěti elementů zdůrazňuje i Šrí Samartha Rámdás, když říká: „Ve světském životě je velmi důležité zlato, v duchovním životě (abychom získali nejvyšší poklad) je základem Pančikaran.“ Zná-li člověk teorii pěti elementů, je pro něj mnohem snadnější spatřit Já. Lze totiž snáze porozumět rozdílu mezi Májou a Brahman (mezi iluzí a Skutečností) a mezi Džívou a Šivou (tedy mezi individuální a univerzální duší). Tímto způsobem začal tedy Šrí Mahárádž předávat poznání Já. Měl svůj originální styl mluvy, jasný a přímý i jemu zcela vlastní způsob, jak testovat žáky; velmi jemně položil z čista jasna otázku, týkající se pěti elementů; nebyla-li odpověď okamžitá a stručná, osvěžil lehce a laskavě žákovu paměť.

V té době začínaly promluvy o svaté knize Sadáčar od Šrí Šankary. Tento první spis ctihodného Šankary žáky učil, že Boží jméno je jejich vlastní jméno. Šrí Mahárádž vysvětloval tuto věc podle své vlastní duchovní vize, což je úkol a poslání člověka, který zná své téma. Komentoval vybranou kapitolu knihy a žáci ji měli číst a naučit se jí nazpaměť. Při promluvě ji měli recitovat, a kdo se spletl, musel se ji učit znovu.

Šrí Mahárádž přednášel třikrát za den. Ráno to bylo o knize Sadáčar, odpoledne o knize Dásbódh, speciálně pro prostitutky, a večer znovu hovořil o Dásbódh pro všechny.

Podle pokynů Šrí Mahárádže recitovali žáci verše knihy Sadáčar s velkou láskou. Pokročilí dávali každý den hodiny těm, kdo neměli vzdělání, starcům a ženám a pomáhali jim naučit se kapitoly nazpaměť. Z žádného důvodu nebylo přípustné vyhnout se promluvě Šrí Mahárádže nebo bhadžanům. Byla to pravidelná praxe pro všechny, mladé a staré, muže a ženy. Ten, kdo si nechá ujít příležitost být ve společnosti posvátného poznání, tekoucího jako vody Gangy, podle Šrí Mahárádže už znovu takovou příležitost nedostane; každý okamžik je jedinečný a nikdy se nevrátí. „Někdo u vás doma zemřel? Přikryjte ho prostěradlem a pojďte naslouchat promluvě. Potom splňte pohřební rituál, jak se patří. Možná nejste docela zdravý, přesto pojďte naslouchat kázání. Nemůžete-li chodit, přijeďte vozem nebo se nechte přinést na nosítkách. Neodkládejte možnost naslouchat učení na pozdější čas. To, co se má stát, se stane tak jako tak.

„Čeho dosáhneme, to nám patří.“ Ve smyslu tohoto citátu jistého světce byla pevně stanovená pravidla, jak pečlivě sledovat příkazy Šrí Mahárádže a jak se podrobit nauce, žákům prospěšná. Každý měl zkušenost s tím, že chtěl-li naslouchat přednášce, žádná překážka mu do cesty nepřišla. Každý si mohl ověřit, že neplatí omluva ani obtíž, chce-li člověk opravdu promluvě naslouchat. Když pobýval Šrí Mahárádž v Bombaji, byl ochoten opakovat tisíckrát, co řekl, dokud nebyl každý žák osvobozen od sebemenší pochyby.

Během tohoto období mělo mnoho maráthů příležitost obdržet od Šrí Mahárádže mantru, gudžáratůbylo méně. Z někdejších oddaných si zaslouží být jmenován Krišnarav Patharé, státní notář; když se dozvěděl o věhlasu Šrí Mahárádže, pravidelně navštěvoval jeho promluvy. Patharé miloval Védántu. Díky tomu se mohl snadno oddat jedinečnému a radostnému poznání Já, které vlastnil Šrí Mahárádž. Brzy se mu naskytla příležitost dostat mantru. Přivedl potom další členy své rodiny a blízké, aby se připojili k linii Navnath Sampradája a stali se žáky.

V té době napsal Šrí Mahárádž pojednání nazvané Zlatý den, uveřejněné v jazyce maráthí, v gudžarátí a anglicky. Výtisky byly poslány do mnoha zemí: do Anglie, Spojených států, Německa, Francie a byly také distribuovány v Indii. V tomto pojednání Šrí Mahárádž razil následující výzvu: „Objevy materialistické vědy, které nebyly učiněny na duchovních základech, přivedly lidské bytosti pouze k sebezničení. Naproti tomu duchovní cesta vás vede k poznání „Já“ nebo k Bohu. Touto cestou může být dosažena realizace. Jí je možno dosáhnout dokonalého štěstí. V tomto světě nejsou ani ty největší objevy vědců dokonalé. Lidská bytost v nich nemůže najít trvalé uspokojení, radost ani žádný trvalý mír, protože jsou neúplné a tedy pomíjivé. Místo, kde jsou materiální objevy uskutečňovány, se označuje jako „svět“ nebo „vesmír“. Slovo „svět“ znamená: „na konci je vesmír zničen“. Nebo ještě: „trvalá změna“. Šrí Mahárádž jasně trval na dvou bodech. Na jedné straně je něco úplného, na druhé straně něco neúplného, a dokazoval, že pokud člověk touží po bohatství, které by mu přineslo definitivní radost, pak je duchovní cesta jedinou možností, jíž se jedinec stává úplnou bytostí a získává nárok na trvalou radost „Já“. Z mnoha zemí přicházely dopisy, které toto zásadní pojednání chválily.

Co před padesáti lety Šrí Mahárádž ve zmíněné úvaze napsal, se dnes potvrzuje. Rozvoj vědeckých znalostí se odehrává pouze v materiální oblasti. Tak jak stoupal blahobyt, rostlo nadšení. A náhle tu byl rozmach atomových zbraní, hrozných a ničivých. Zároveň nastal mezi různými zeměmi boj o moc. Protože materialistické vědy spiritualitu a etiku neuznávají, došlo k nástupu bezuzdného požitkářství, které může přinést jen prchavé uspokojení. Zesílil pocit frustrace a všude se začaly projevovat obtíže. K tomu přistoupil strach z ničivých zbraní. Nad hlavami všech začala viset hrozba totálního zániku. „Moc (síla) dělá právo“ se stalo etikou světa. Různé země byly zavlečeny do utrpení válek a revolucí. Každý pochopil a ucítil velmi silně, že je to znamení a důkaz odchýlení se od Pravdy. Zničení pohody a blaha mělo za následek šíření drog, šílenství ze samoty a sebevražd. Všude ve světě to tak ve větší nebo menší míře vidíme. Navenek se zdá, že lidé něco vylepšili, ale je zřejmé, že vnitřně nedospěli; zlepšení je jen na povrchu. Je-li stržena vnější vrstva, propadá člověk strachu. Nemá se v sobě o co opřít, a je vnitřně zcela chudý. Na západě je rodina jako instituce v úpadku a rozpadá se. Rodiče a děti ztrácejí vzájemné pouto lásky. Zdá se, že počet rozvodů hrozivě stoupá; myšlenka žít odděleně získává stoupence a děti nejsou vychovávány ve vhodných podmínkách. S ohledem na tyto pohromy, šířící se všude ve světě, říká se nyní slavnostně: „Uchovejte hodnoty duchovnosti a morálky, nemá-li dojít k zániku lidského rodu.“ Velcí světci jako Šrí Mahárádž dávají toto ponaučení všem a navždy.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".