ADVAITA.cz

71. V sebeuvědomění se dozvídáte o sobě samém (z knihy Já Jsem To)

21. 9. 2015 - Martin

M: Guru je nakonec vždycky vítězem. Ví, že když se jeho žáci nepoučí z jeho slov, poučí se ze svých vlastních chyb. Vnitřně zůstává klidný a tichý. Nemá vůbec pocit, že by byl oddělenou osobou. Patří mu celý vesmír, včetně jeho žáků s jejich banálními plány. Nic konkrétního se ho nedotýká, nebo spíše, což je vlastně totéž, celý vesmír se ho dotýká stejnou měrou.
T: Existuje něco jako Guruova milost?
M: Jeho milost je stálá a univerzální. Není to tak, že by ji Guru někomu dával a jinému odpíral.
T: Jak se to dotýká mne osobně?
M: Díky Guruově milosti se vaše mysl vydala hledat pravdu a díky Guruově milosti ji také najde. Guruova milost neochvějně působí v zájmu vašeho konečného dobra. A je tu pro každého.
T: Někteří žáci jsou připravení a vyspělí – někteří nejsou. Copak si Guru nemusí vybírat a dělat rozhodnutí?
M: Guru zná Konečnou Skutečnost a neúnavně k ní žáka postrkuje. Žák je plný překážek, které musí překonat sám. Gurua příliš nezajímají nicotnosti žákova života. Je to jako gravitace. Ovoce, pokud je už nic nedrží, musí spadnout.
T: Jak může žák zdolat překážky, když nezná cíl?
M: Cíl ukazuje Guru, překážky musí odkrývat žák. Guru nikoho neupřed­ nostňuje, ale ti, kteří musí překonávat překážky, zůstávají zdánlivě pozadu. Ve skutečnosti se ale žák od Gurua neliší. Je tímtéž bezrozměrným centrem vnímání a konající lásky. To jenom kvůli svým představám a falešnému sebeztotožnění se uzavírá a stává se z něj jedinec. Gurua ale jedinec moc nezajímá. Gurua zajímá vnitřní pozorovatel. Úkolem vnitřního pozorovatele je porozumět, a tím odstranit jedince. Zatímco na jedné straně je milost, na druhé musí být odevzdanost cíli.
T: Ale jedinec nechce být odstraněn.
M: Jedinec je pouze výsledkem nepochopení. Ve skutečnosti nic takového jako jedinec neexistuje. Nekonečná posloupnost pocitů, myšlenek a činů defiluje před zrakem pozorovatele, zanechává v mozku stopy a vytváří iluzi kontinuity. Odraz pozorovatele v mysli vytváří pocit „já jsem" a jedinec získává zdánlivě nezávislou existenci. Ve skutečnosti tu žádný jedinec není, je tu jen pozorovatel, který se ztotožňuje s „já" a „moje". Učitel říká pozorovateli: tohle nejsi ty, není v tom nic tvého, kromě malého bodu „já jsem", který je mostem mezi pozorovatelem a jeho snem. „Já jsem tohle" či „já jsem tamto" je sen, kdežto čiré „já jsem" má v sobě kvalitu skutečného. Okusil jste už tolik věcí – a všechno přišlo na zmar. Jen pocit „já jsem" přetrval beze změny. Držte se toho, co je mezi vším proměnlivým neměnné, dokud nebudete schopen to překročit.
T: Kdy se to stane?
M: Stane se to, jakmile odstraníte překážky.
T: Které překážky?
M: Touhu po nepravdivém a strach z pravdivého. Vy, jakožto jedinec, si myslíte, že se o vás Guru zajímá jako o jedince. Vůbec ne. Pro něj jste jen přítěž a překážka, kterou je potřeba odstranit. Jeho cílem je vlastně vaše zničení – zničení jedince jakožto prvku ve vědomí.
T: Budu-li odstraněn, co zbude?
M: Nezbude nic a zbude všechno. Pocit identity zůstane, ale už tu nebude ztotožnění s určitým tělem. Bytí – uvědomění – láska budou zářit v celé své nádheře. Osvobození není nikdy osvobozením jedince, ale osvobozením od jedince.
T: A po jedinci nezůstane ani stopa?
M: Zůstanou jen mlhavé vzpomínky, podobné vzpomínkám na sen nebo na rané dětství. Co by si koneckonců měl člověk pamatovat? Proud událostí, většinou náhodných a nesmyslných. Řadu tužeb, strachů a hloupých chyb. Je v tom něco, co by stálo za zapamatování? Jedinec je jenom ulita, ve které jste uvězněn. Rozbijte tu ulitu.
T: Koho žádáte, aby rozbil ulitu? Kdo má rozbít ulitu?
M: Rozbijte pouta paměti a sebe-ztotožnění a ulita praskne sama. Existuje centrum, které propůjčuje zdánlivou skutečnost všemu, co vnímá. Jediné, co potřebujete pochopit, je to, že jste zdrojem skutečnosti, že skutečnost dáváte – nikoliv, že si ji berete. Pochopte, že nepotřebujete žádnou podporu ani potvrzení. Věci jsou takové, jaké jsou, jenom proto, že je takové přijímáte. Přestaňte je přijímat a rozplynou se. Všechno, o čem přemýšlíte s touhou nebo strachem, se vám jeví jako skutečné. Podívejte se na to bez touhy a strachu a najednou to ztratí svou podstatu. Radost a bolest jsou dočasné. Je jednodušší a snadnější si jich nevšímat, než podle nich jednat.
T: Jsou-li všechny věci pomíjivé, proč se vůbec objevují?
M: Tvoření je podstatou vědomí. Vědomí je příčinou projevu. Ale skutečnost je za vědomím.
T: Jestliže si uvědomujeme projev, jak je možné, že si nejsme vědomi toho, že je to jen zdánlivé?
M: Mysl zakrývá skutečnost, aniž by o tom věděla. Abyste poznali podstatu mysli, musíte být inteligentní, musíte mít schopnost sledovat mysl v tichém a nezúčastněném uvědomění.
T: Jsem-li podstatou všeprostupujícího vědomí, jak je možné, že mne zasáhla nevědomost a iluze?
M: Žádná nevědomost a iluze vás nikdy nezasáhla. Najděte ono já, kterému přičítáte nevědomost a iluzi, a dostanete odpověď na svou otázku. Mluvíte, jako kdybyste toto já znal a viděl, jak se potácí pod tíhou nevě-domosti a iluze. Ale ve skutečnosti své já neznáte, ani si neuvědomujete žádnou nevědomost. Rozhodně se ale snažte stát se uvědomělým – to vás přivede k vašemu já a vy pochopíte, že v něm není ani nevědomost, ani iluze. Říká se: je-li tu slunce, jak by tu mohla být temnota? Tak jako je pod kamenem tma, ať slunce svítí sebevíc, tak také ve stínu představy „já jsem tělo" musí být iluze a nevědomost.
T: Ale proč vůbec představa „já jsem tělo" vznikla?
M: Neptejte se proč, ale jak. Je naprosto přirozené, že se tvořivá představivost ztotožňuje se svými výtvory. Můžete to kdykoli zastavit tím, že převedete pozornost jinam. Nebo pomocí zkoumání.
T: Je tu nejprve tvoření, a teprve potom zkoumání?
M: Nejprve člověk stvoří svět, potom se „já jsem" stane jedincem, který je z různých důvodů nešťastný. Vydá se hledat štěstí, potká Gurua, který mu řekne: „Nejsi jedinec, zjisti, kdo jsi." On to udělá a dostane se za jedince.
T: Proč to neudělal hned na začátku?
M: Nebylo mu to jasné. Potřeboval někoho, kdo mu to řekne.
T: A stačilo to?
M: Ano, stačilo.
T: A proč to v mém případě nefunguje?
M: Protože mi nevěříte.
T: Proč je má víra slabá?
M: Touhy a strach zatemnily vaši mysl. Potřebovala by vydrhnout.
T: Jak ji mohu vyčistit?
M: Vytrvalým pozorováním. Nepozornost zatemňuje, pozornost pročišťuje.
T: Proč indičtí učitelé prosazují nečinnost?
M: Většina lidských činností je nesmyslná, ne-li rovnou destruktivní. Vedeni touhou a strachem, nemohou udělat nic dobrého. Vyhýbání se zlým činům vede k dobru. Odtud plyne potřeba dočasného pozastavení všech činností, potřeba zkoumat své touhy a pohnutky, uvědomit si, co všechno je v našem životě falešné, očistit mysl od zlého. Potom se člověk zase může vrátit ke své práci a svým každodenním povinnostem. Je jasné, že pokud můžete někomu pomoci, určitě neváhejte a udělejte to hned, nečekejte, až budete dokonalí. Ale nesmí se z vás stát profesionální lidumil.
T: Nemám pocit, že by mezi žáky bylo nějak mnoho lidumilů. Většina z těch, se kterými se setkávám, jsou příliš pohlceni svými malichernými problémy. S ostatními nemají žádné soucítění.
M: Taková sebestřednost je jenom dočasná. Musíte mít s takovými lidmi trpělivost. Léta věnovali pozornost všemu možnému, jen ne sobě. Nechte je, aby se pro změnu začali věnovat sami sobě.
T: Jaké plody přináší sebe-uvědomění?
M: Vaše inteligence narůstá. V uvědomění se učíte. V sebe-uvědomění se dozvídáte o sobě samém. Je jasné, že se můžete dozvědět jen to, čím nejste. Abyste poznal to, co jste, musíte jít za mysl.
T: Copak není uvědomění za myslí?
M: Uvědomění je bod, ve kterém mysl překračuje samu sebe, aby se dotkla skutečnosti. V uvědomění nehledáte to, co vás uspokojuje, ale to, co je pravdivé.
T: Zjišťuji, že uvědomění vyvolává stav vnitřního ticha, stav psychické prázdnoty.
M: To je v pořádku, ale samo o sobě to nestačí. Pocítil jste někdy všeobjímající prázdnotu, ve které pluje vesmír jako mrak na modré obloze?
T: Pane, nechte mne nejprve dobře poznat můj vlastní vnitřní prostor.
M: Zbourejte zeď myšlenky „já jsem tělo", která způsobuje oddělenost, a vnitřní a vnější se sjednotí.
T: Mám snad zemřít?
M: Fyzické zničení je nesmyslné. To, co vás svazuje, je vaše lpění na smyslových objektech. Až jednou dokážete plně zakusit vnitřní prázdnotu, budete mít explozi do celkovosti na dosah ruky.
T: Můj duchovní život má své výkyvy. Někdy se cítím skvěle, ale potom to jde se mnou zase z kopce. Jsem jako ve výtahu – jezdím nahoru, dolů, nahoru, dolů.
M: Všechny změny ve vědomí tu jsou kvůli myšlence „já jsem tělo". Když se mysl zbaví této myšlenky, stabilizuje se. Zůstane jen čiré bytí, oproštěné od zakoušení čehokoli konkrétního. Ale abyste toho dosáhl, musíte dělat to, co vám říká váš mistr. Pouhé naslouchání ani memorování nestačí. Pokud se naplno nesnažíte uplatňovat každé mistrovo slovo v každodenním životě, nestěžujte si, že neděláte žádné pokroky. Každý skutečný pokrok je nevratný. Vaše výkyvy jsou jen důkazem toho, že jste se ještě plně neoddal mistrovu učení a nepřevedl jeho slova do praxe.
T: Jednou jste nám říkal, že neexistuje nic takového jako karma. Přesto člověk vidí, že každá věc má nějakou příčinu a celkovému souhrnu všech příčin bychom mohli říkat karma.
M: Dokud věříte tomu, že jste tělo, budete všem věcem přisuzovat příčiny. Já neříkám, že věci nemají příčiny. Každá věc má nekonečně mnoho příčin. Je taková, jaká je, protože svět je takový, jaký je. Každá příčina ve svých důsledcích zakrývá vesmír. Až si uvědomíte, že máte naprostou svobodu být tím, co dovolíte, abyste byl, že jste tím, čím se zdáte být, jen kvůli nevědomosti nebo lhostejnosti, potom získáte i sílu se proti tomu vzepřít a změnit to. Vy necháváte sám sebe být tím, čím nejste. A potom se snažíte najít příčiny toho, proč jste tím, čím vlastně nejste! To je marné hledání. Nejsou tu žádné příčiny, kromě toho, že neznáte své pravé bytí, které je dokonalé a stojí zcela mimo příčinnost. Za cokoliv, co se stane, je odpovědný celý vesmír. A zdrojem vesmíru jste vy.
T: O tom, že bych byl zdrojem vesmíru, nic nevím.
M: Protože po tom nepátráte. Hledejte, zkoumejte své nitro a poznáte to.
T: Jak může takové nepatrné smítko jako já stvořit celý obrovský vesmír?
M: Jakmile se nakazíte virem „já jsem tělo", okamžitě se vynoří vesmír. A když se ho nabažíte, začnete si pěstovat fantaskní myšlenky o osvobození a provádět řadu naprosto marných činností. Koncentrujete se, meditujete, mučíte svou mysl i tělo, děláte všechny možné druhy zbytečných věcí, ale úplně míjíte to podstatné – odstranění jedince.
T: Na začátku bychom se snad měli nějaký čas modlit a meditovat, dokud nebudeme připraveni na sebe-zkoumání.
M: Když tomu věříte, tak to dělejte. Podle mne je jakákoli prodleva mrhá­ním času. Můžete přeskočit všechny přípravy a vrhnout se přímo do konečného zkoumání svého nitra. Ze všech druhů Jógických cest je to ta nejjednodušší a nejkratší.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"