ADVAITA.cz

69. Pomíjivost je známkou neskutečného (z knihy Já Jsem To)

7. 9. 2015 - Martin

Tazatel: Můj kamarád je Němec a já jsem se narodil v Anglii fran­couzským rodičům. Jsem v Indii už něco přes rok a cestuji od ášramu k ášramu.

Maharádž: Prováděl jste nějakou duchovní praxi (sádhanu)?

T: Studium a meditaci.

M: O čem jste meditoval?

T: O tom, o čem jsem četl.

M: Dobře.

T: Co děláte, pane?

M: Sedím.

T: A co dál?

M: Mluvím.

T: O čem mluvíte?

M: Chcete, abych vám dal přednášku? Lepší bude, když se budete ptát na něco, co se vás opravdu dotýká, co na vás nejsilněji působí. Dokud nebudete citově angažován, můžete se mnou diskutovat, ale mezi námi nebude žádné skutečné porozumění. A pokud řeknete: „Nic mne netrápí, nemám žádné problémy,“ tak mi to nebude vadit a můžeme mlčet. Jestli vás ale něco bytostně zajímá, tak může být mluvení užitečné.

Nebo se mám ptát já vás? Jaký smysl má vaše cestování z místa na místo?

T: Potkávat lidi, zkoušet jim porozumět.

M: Jakým lidem se snažíte porozumět? Co přesně vás zajímá?

T: Sjednocení.

M: Chcete-li integraci, musíte vědět, koho chcete sjednocovat.

T: Když člověk potkává lidi a pozoruje je, tak se může dozvědět něco i o sobě. To jde ruku v ruce.

M: To nemusí jít nutně ruku v ruce.

T: Lidé se můžou vzájemně zdokonalovat.

M: Tak to nefunguje. Zrcadlo odráží obraz, ale obraz zrcadlo nevylepšuje. Nejste ani zrcadlo, ani obraz v zrcadle. Když zdokonalíte zrcadlo tak, aby správně a pravdivě odráželo, můžete zrcadlo otočit k sobě a uvidět v něm svůj pravdivý obraz – pravdivý do té míry, do jaké je toho zrca­dlo schopné. Ale vy nejste tím odrazem – vy jste pozorovatelem tohoto odrazu. Pochopte jasně tohle – ať už vnímáte cokoliv, nikdy nejste tím, co vnímáte.

T: Já jsem zrcadlo a svět je obraz?

M: Můžete vidět jak zrcadlo, tak obraz. Ale nejste ani jedním. Kdo jste? Nestarejte se o slovní formulace. Odpověď není ve slovech. Slovy to můžete nejpřesněji vyjádřit nejvýše takto: „Jsem tím, co umožňuje vní­mání, jsem život, který je za zakoušejícím i za zkušeností.

Takže, dokážete se oddělit jak od zrcadla, tak od obrazu v zrcadle a zůstat samostatně, jen sám o sobě?

T: Ne, to nedokážu.

M: Jak víte, že to nedokážete? Je tolik věcí, které děláte, aniž byste věděl jak. Zažíváte potravu, necháváte proudit svou krev a lymfu, pohybujete svými svaly – to všechno, aniž byste věděl jak. A stejně tak vnímáte, cí­títe a myslíte, aniž byste věděl proč a jak. Na vás jakožto na Já není nic špatného. Já je takové, jaké je – dokonalé. Špatné je ale zrcadlo, které není čisté a pravdivé, takže vytváří chybné obrazy. Vy se nepotřebujete napravovat – stačí když opravíte představy, které o sobě máte. Naučte se oddělovat sebe sama od obrazu i od zrcadla, mějte stále na paměti, že ne­jste mysl ani představy, které vytváří. Dělejte to trpělivě a s přesvědčením a určitě začnete být schopen vidět sebe sama jako zdroj bytí – poznání – lásky, který je věčný, všeobjímající a všeprostupující. Jste nekonečno soustředěné v těle. Teď vidíte jenom tělo. Budete-li se upřímně snažit, začnete vidět jen to nekonečné.

T: Až člověk jednou zakusí Skutečnost, bude už tato zkušenost trvalá?

M: Každá zkušenost je nutně pomíjivá. Ale základ veškeré zkušenosti je nehybný. Nic, co má povahu události, nemůže přetrvat. Ale některé události pročišťují mysl, kdežto některé ji zanášejí. Chvíle hlubokého vhledu a všeobjímající lásky pročišťují mysl, zatímco touhy a strach, zá­vist a hněv, slepé přesvědčení a intelektuální arogance znečišťují a za­temňují duši.

T: Je uvědomění si svého Já tak důležité?

M: Bez něj byste byl sežrán touhami a obavami, které by vás nesmyslně pronásledovaly v nekonečném utrpení. Většina lidí vůbec netuší, že bo­lest může skončit. Jakmile ale někdo uslyší tuto dobrou zprávu, jeho prvotním cílem by samozřejmě mělo být, aby překročil všechny ty boje a zápasy. Víte, že můžete být svobodný, a teď už je to na vás. Buď zůsta­nete už navždycky hladový, žíznivý, hledající, ztrácející, trpící, snažící se všechno uchvátit a udržet, nebo začnete naplno hledat stav věčné dokonalosti, k němuž nelze nic přidat, a kterému nelze ani nic vzít. V něm nejsou žádné touhy ani strach, ne proto, že by se jich člověk vzdal, ale prostě proto, že ztratily svůj smysl.

T: Zatím všechno, co jste říkal, chápu. A teď, co mám tedy dělat?

M: Není co dělat. Jenom buďte. Nedělejte nic. Buďte. Žádné lezení na hory a sezení v jeskyních. Neříkám dokonce ani „buďte sám sebou“, protože vy sám sebe neznáte. Prostě jenom buďte. Pochopte, že nejste ani „vnější“ svět vjemů, ani „vnitřní“ svět myšlenek, že nejste ani tělo ani mysl – jenom buďte.

T: Ale realizace má jistě určité stupně.

M: Žádné kroky k seberealizaci neexistují. Není v tom nic postupného. Stane se to naráz a je to nevratné. Dostanete se do nové dimenze, ze které je vidět, že to předtím byly pouhé abstrakce. Tak jako když vyjde slunce a vy vidíte věci takové, jaké jsou, tak i po seberealizaci vidíte vše takové, jaké to je. Svět iluzí je překonán.

T: Po realizaci se tedy věci změní? Začnou být barevné a smysluplné?

M: Tohle člověk opravdu zažívá, ale není to zážitek Skutečnosti (sadanub­hava), ale harmonie (satvanubhava) vesmíru.

T: Nicméně je tu vývoj.

M: Vývoj může být jenom v přípravě (sadhana). Realizace je náhlá. Ovoce zraje zvolna, ale spadne vmžiku a už se nevrátí.

T: Jsem fyzicky a duševně v klidu. Co víc potřebuji?

M: Váš stav nemusí být konečným stavem. To, že jste se vrátil do svého přirozeného stavu, poznáte podle naprosté nepřítomnosti jakékoli touhy nebo strachu. Koneckonců kořenem každé touhy nebo strachu je pocit, že nejste tím, kým opravdu jste. Vykloubený kloub bolí jenom do té doby, než se vrátí tam, kam patří, a jakmile se srovná, tak na něj zapomenete. Podobně je váš egoismus jen příznakem chybného myšlení a zmizí, jak­mile se vrátíte do normálního stavu.

T: Ano, ale jakou sádhanu mám provádět, abych se dostal do svého přirozeného stavu?

M: Držte se pocitu „já jsem“ a vše ostatní se snažte vyloučit. Až se díky tomu mysl zcela vyprázdní, bude zářit novým světlem a vibrovat no­vým poznáním. To všechno přijde samovolně, vy se jen držte pocitu „já jsem“. Když se vzbudíte ze spánku nebo se proberete z extáze, cítíte se odpočatě, ale neumíte vysvětlit, proč a jak se stalo, že se cítíte tak dobře. Podobně po realizaci budete cítit, že jste úplný, naplněný, osvobozený od svazku bolestí a radostí, a přesto nebudete vždycky schopný vysvět­lit, co se vlastně stalo, proč a jak. Můžete to vyjádřit jenom negativně: „Není už nic, co by na mně bylo v nepořádku.“ A jenom díky srovnání s minulým víte, že jste minulost překonali. Jinak jste prostě sám sebou. Nepokoušejte se to tlumočit ostatním. Kdyby to šlo sdělit, bylo by to známkou toho, že to není pravé. Buďte tichý a jen sledujte, jak se to samo projevuje ve vašich činech.

T: Kdybyste mi mohl říci, čím se mám stát, pomohlo by mi to postarat se o můj další vývoj.

M: Jak vám někdo může říci, čím se máte stát, když žádné změny nejsou potřeba? Musíte jen objevit, čím jste. Každá snaha vytvarovat se do určité formy je jen strašnou ztrátou času. Nemyslete ani na minulost ani na budoucnost, jenom buďte.

T: Jak můžu jen být? Změny jsou nevyhnutelné.

M: Změny jsou nevyhnutelné pro to, co je proměnlivé, ale vás se změny ne­týkají. Vy jste neměnným pozadím, které umožňuje vnímat to, co se mění.

T: Všechno se mění, pozadí se také musí měnit. Aby si člověk všiml změny, nepotřebuje k tomu nutně neměnné pozadí. Já je chvilkové – je to jenom bod, v němž se setkává minulost s přítomností.

M: Já založené na paměti je samozřejmě chvilkové. Ale takové já vyža­duje nepřerušovanou kontinuitu v pozadí. Víte sám, že existují mezery, kdy na své já zapomenete. Díky čemu se toto já potom zase vrátí zpět? Co vás ráno probudí? Musí tu být nějaký konstantí činitel, který přemostí tyto díry ve vědomí. Budete-li se pozorně dívat, všimnete si, že dokonce i váš každodenní bdělý stav je složen ze záblesků vědomí, které jsou ne­ustále přerušovány mezerami. Co je v těch mezerách? Co jiného by tam mohlo být, než vaše pravé bytí, které je věčné. Ať už jsou tu myšlenky nebo ne, jemu je to jedno.

T: Existuje nějaké konkrétní místo, na které byste mi doporučil jít kvůli duchovnímu pokroku?

M: Jediné vhodné místo je uvnitř. Vnější svět vám nemůže ani pomoci, ani vás nemůže zbrzdit. Žádný systém ani způsob jednání vás nedovede k vašemu cíli. Přestaňte myslet na budoucnost a začněte se totálně sou­středit na současnost, zajímejte se jen o svou reakci na každou životní událost, která přijde.

T: Co je příčinou touhy toulat se po světě?

M: To nemá žádnou příčinu. Vy jenom sníte o tom, že se touláte. Za pár let se vám bude zdát, že váš pobyt v Indii byl jenom sen. Tou dobou už budete snít zase nějaký další sen. Pochopte, že to nejste vy, kdo se pohy­buje od jednoho snu ke druhému, ale že sny plynou kolem vás a vy jste jen jejich nehybný svědek. Žádná událost se nemůže dotknout vašeho pravého bytí – to je absolutní pravda.

T: A nemohu se pohybovat jen fyzicky a vnitřně zůstávat v klidu?

M: To můžete, ale jaký to má smysl? Myslíte-li to opravdově, zjistíte na­konec, že už máte dost toulání a odmítnete takové mrhání energií a časem. Abyste našel sám sebe, k tomu nepotřebujete udělat jediný krok.

T: Existuje nějaký rozdíl mezi zážitkem Já (átman) a Absolutnem (brahman)?

M: Absolutno se nedá zakoušet, protože je za zkušeností. Na druhou stranu je Já oním zakoušejícím činitelem, který je přítomný v každé zku­šenosti, a tudíž svým způsobem potvrzuje rozmanitost zkušeností. Svět může být plný věcí, které mají velkou hodnotu, ale když tu není nikdo, kdo by je koupil, nemají žádnou cenu. Absolutno obsahuje všechny vnímatelné věci, ale ty jsou bez přítomnosti zkušenosti vlastně ničím. To, co umožňuje každou zkušenost, je Absolutno. To, co zkušenost zhmotňuje, je Já.

T: Nedosahujeme Absolutna prostřednictvím stupňování kvality zkuše­ností, počínaje nejhrubšími a konče těmi nejjemnějšími?

M: Žádná zkušenost nemůže existovat bez touhy po zkušenosti. Touhy mohou být odstupňovány v kvalitě, ale mezi tou nejjemnější touhou a osvobozením od všech tužeb je propast, kterou musíme překročit. Neskutečné může vypadat skutečně, ale je pomíjivé. Skutečnost se času nebojí.

T: Není neskutečné vyjádřením skutečného?

M: Jak by mohlo být? To je jako kdybyste řekl, že pravda vyjadřuje samu sebe ve snech. Pro Skutečnost neskutečné neexistuje. Zdá se to skutečné jenom proto, že tomu věříte. Když o tom začnete pochybovat, tak to zmizí. Když jste do někoho zamilovaný, pokládáte to za skutečné – představujete si, že vaše láska je všemocná a věčná. A když je po lásce, říkáte: „Myslel jsem, že to je skutečné, ale nebylo.“

Pomíjivost je nejlepším důkazem toho, že je něco neskutečné. Co je časově a prostorově omezené, co se vztahuje jen na jednoho člověka, to není skutečné. Skutečné je tu pro všechny a navěky.

Člověk se nejvíc ze všeho stará sám o sebe. Nechcete přijmou jakou­koli změnu, která by se týkala vaší existence. Touha být je nejsilnější ze všech tužeb a zbavíte se jí až poté, co si uvědomíte svou pravou přiro­zenost.

T: I v neskutečném je dotek skutečného.

M: Ano, je to skutečnost, kterou tomu propůjčujete tím, že to pokládáte za skutečné. Přesvědčil jste sám sebe a toto přesvědčení vás svazuje. Když vysvitne slunce, objeví se barvy. Když zapadne, barvy zmizí. Kde jsou barvy bez světla?

T: To jsou dualistické myšlenky.

M: Každé myšlení je v dualitě. V jednotě žádné myšlenky nejsou.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"