ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 5. Fáze uskutečnění

29. 8. 2015 - Roman

Kapitola 5. Fáze uskutečnění

„Otec, matka, bratr jsou členy naší rodiny; jestliže je mysl osvícena pravým poznáním, už je tak nevnímá.“ Šrí Mahárádž byl na tomto stupni. A zde jsou slova Eknathova: „Cestovatel přišel do domu; zůstal tam a ráno velmi brzy odešel. Dokud žijete ve světě, máte jednat stejně, jinak se připoutanost k činům života stane provazem, který vás spojí s vaším předešlým životem.“ Pravý žák pociťuje věci takto. Protože se cítí přitahován na duchovní cestu, ztrácí všechen zájem o věci světa. Zůstane-li žák ve světě jako loď plující po vodě, vše jde dobře. Ale jako je voda prosakující do lodi pro loď nebezpečná, stejně tak svět pronikající do mysli uvádí žáka do nebezpečí. Loď může klesnout na dno moře kdykoli; právě tak se může ztratit v oceánu světa žák připoutaný k smyslovým radostem. Proto má být vaším postojem „bez ustání buďte bdělí“, tak jak to vyslovil Samartha Ramdas. Protože byl Šrí Mahárádž vzorným žákem, kráčel dík své bdělosti po duchovní cestě pozorně.

Pohybem kola času, které má nepopiratelnou sílu, přišel rok 1914. Během shromáždění, které měl, Bhausahéba Mahárádže napadlo, že si uvolní tělo (lehne si, aby si odpočinul); vzápětí dostal chuť tělo opustit. Předtím, v roce 1903, byl nemocný. V té době začaly práce na výstavbě kláštera (math). Starší žáci projevovali starost o to, kdo je dál povede, a žádali Bhausahéba Mahárádže, aby svoje tělo neopouštěl. Je-li nějaký světec nebo mudrc připraven zemřít, může přivolat smrt. Když viděl Bhausahéb Mahárádž starost žáků, změnil názor. Neodevzdal svoje bytí vlastní duchovní síle, a žákům řekl: „Jen díky vaší oddanosti toto tělo dál žije.“ Za deset let byl klášter (math) v Inčgiri dostavěn. Cesta poznání a uctívání se rozšířila na všechny strany. Bhausahéb Mahárádž si uvědomil, že jeho práce je dovršena a jeho rozhodnutí zemřít se upevnilo. Od toho dne se jeho zdraví začalo zhoršovat. Jeden jeho oblíbený žák ho prosil, aby se k němu přišel najíst. Řekl mu: „Chceš mě tím posledním jídlem odtud poslat pryč?“ Jeho zdraví bylo horší a horší, žáci ho tedy prosili, aby si čtyři dny odpočinul; odpověděl se smíchem: „Co by se mnou bylo, kdybych si čtyři dny odpočinul? Gurulingadžangam Mahárádž zůstal ležet týden. Sadhubuva zůstal ležet dva týdny. Já zůstanu na lůžku dva měsíce!“ Byla to řeč plná humoru a ukázala se jako zcela pravdivá. Když odjížděl do Inčgiri, jeho stav se natolik zhoršil, že byli všichni žáci znepokojeni. Zpráva o tom se všude roznesla jako závoj prachu.

Když Šrí Mahárádž dorazil do Inčgiri s výbornou rýží a pomeranči, bylo tam shromážděno mnoho lidí, aby přijali od Mistra daršan. Bhausahéb Mahárádž přikázal Amburaovi, který byl po jeho boku, aby nikomu nedovolil přiblížit se k Němu bez jeho dovolení. Amburao se stal nástrojem svého Sadgurua a svým spolužákům shromážděným venku vyřídil, že každý má obdržet daršan od Mistra na krok ode dveří a okamžitě odejít; řekl to i Šrí Mahárádžovi.

„Neoznamuj našemu Mistrovi můj příchod. Budu tu dnes čekat,“ řekl Šrí Mahárádž.

Za malý okamžik se Šrí Bhausahéb Mahárádž zeptal: „Nepřišel za mnou někdo?“ Nikdo neodpověděl; Rámbaou řekl: „Siddharámappa přišel a přinesl rýži“.

„Proč mi o to nikdo neřekl?“ ptal se Bhausahéb Mahárádž.

„Všichni, kdo byli venku, dostali příkaz, aby odešli. Siddharámappa tedy chtěl, aby jeho příchod nebyl oznamován.“

Bhausahéb Mahárádž okamžitě zavolal Šrí Mahárádže dovnitř a hovořil s ním s velkou láskou, měl s ním i rozhovor o Poznání. Šrí Mahárádž žádal svého Mistra se zanícením a pokorou, aby neopouštěl svoje tělo, a ostatní žáci ho prosili stejně. Bhausahéb odpověděl: „Zůstanu tak dlouho, dokud tu bude něco z této rýže.“

„Když nás opustíte, kdo dále povede obřady?“ ptal se jeden žák, který dostal strach. Ostatní s ním souhlasili.

„O toto se nestarám, neboť Bůh na to dohlíží. Vaše práce spočívá v tom, aby si vaše mysl připomínala Boží jméno (mantru). I kdyby v nebi propukla bouře s hromy a padaly na vás blesky, nezanechávejte opakování Božího jména. To je moje poselství. Nikdo ať mi nebrání v mé cestě. S dokonalou lehkostí a v tanci budu odcházet do Vaikunty!“ odpověděl Bhausahéb Mahárádž bez jakéhokoli strachu. Nechal u sebe Šrí Mahárádže ještě dva dny.

Nežli ho opustil, šel si Šrí Mahárádž pro daršan. „Odjedu teď do Kalkaty v souvislosti s mou prací v obchodě. Vrátím se příští měsíc. Jen mi slibte, že dostanu váš daršan“, řekl naléhavě.

„Určitě ti dám svůj daršan“. Žáky, kteří zaslechli tento slib, rozradostnilo co slyšeli; jejich Sadguru, ještě alespoň tento měsíc, neopustí tělo.

Sotva Šrí Mahárádž odešel, Bhausahéb Mahárádž po jedenáct dní nemluvil a nejedl a bez ustání si připomínal Boží jméno. Třetího dne měsíce Magh, ve čtvrtek roku 1914, za úsvitu u něho byli jeho žáci a synové. Bhausahéb Mahárádž jednal se svými dětmi a se svými žáky stejně, aniž by jim projevoval zvláštní náklonnost. V noci se přední z žáků, Šrí Amburao, posadil ke svému mistrovi a četl v knize Dásbódh kapitolu o opakování Božího jména. Pak došlo na noční bhadžany. Žáci byli plni strachu z odloučení od svého Mistra. Když nastalo poslední árati, všichni vroucně provolávali slávu svému Mistrovi a velmi hlasitě zpívali: „Radžádhirádž, Sadgurunáth Mahárádž ki džaj!“ Při tom jim z očí kanuly slzy lásky k Mistrovi. V okamžiku, kdy vonný kafrový plamen přestal v lampě árati hořet, Šrí Bhausahéb Mahárádž vykřikl mocně jméno Vitthal, třikrát zatleskal a dosáhl stavu velkého samádhi, zatímco jeho tvář zářila světlem a mírem.

V té chvíli byl Šrí Mahárádž v Kalkatě, kde pracoval pro Šétaziho. Měl zodpovědnost za bavlnu složenou v továrně, protože nikdo jiný nebyl schopen převzít tak důležitý úkol. Ve chvíli, kdy Bhausahéb Mahárádž opustil stovky mil odtud v Inčgiri svoje tělo, měl Šrí Mahárádž ve snu vidění svého učitele, jak sedí na voze a dává mu daršan, jak slíbil. Příštího dne dostal telegram, který mu potvrdil, že jejich učitel opustil tělo.

Tato zpráva Šrí Mahárádže hluboce zarmoutila. Jeho mysl byla vyvedena z míry, chtěl od svého učitele dostat daršan. Uvnitř továrny bylo složeno nezabalené zboží za sto tisíc (lakh) rupií. Avšak Šrí Mahárádž měl takovou oddanost ke svému učiteli, že nechal drahé zboží být a vydal se do Inčgiri. Na odchodu zanechal vzkaz Šétazimu: „Odcházím, abych dostal daršan od svého Mistra. Pošlete někoho jiného, aby to tu řídil.“

Nespočetné množství žáků bylo zdrceno bolestí ze ztráty svého Mistra. Smrt učitele, který je jako matka, vyvolá větší bolest, než smrt vlastních rodičů. Přirozeností učitele je láska, je bezdůvodně velmi něžný; kdo popíše bolest, způsobenou odloučením od něho?

Samádhi Bhausahéba Mahárádže bylo postaveno v Inčgiri, naproti samádhi Gurulingadžangama Mahárádže. „Zatímco byly omývány jeho kosti, slyšeli ti, kdo se tam shromáždili, zpívat deset minut Boží jméno.“ Tento úkaz dosvědčuje, že byl Bhausahéb Mahárádž velký světec. Když bylo samádhi dostaveno, připlazila se každé odpoledne mezi dvanáctou a třetí hodinou královská kobra a sklonila se nad samádhi. Had nijak neohrožoval žáky, kteří přicházeli k samádhi pro daršan.

Po tom, co Bhausahéb Mahárádž spočinul v míru, Šrí Mahárádž se přestal věnovat záležitostem světa a jeho život se víc a víc obracel k duchovním věcem. Rodina, přirozeně, neschvalovala jeho nové chování. Mezi ním a jeho ženou byla různost názorů. Ale Šrí Mahárádž se o to nestaral. Byl připraven čelit všem pohromám, které ho v rodině čekaly, a uchovával si přání naplnit svoje poslání v duchovním světě. V té době měl dvě dcery a dva syny. Starší se jmenoval Tippova, druhý Motiram. První dcera se jmenovala Rukminí a nejmladší Jašavantara. Šrí Mahárádž se vzdal svého života ve světě. Bylo mu dvacet osm let. Nejmladšímu z dětí bylo rok a půl. Rozhodl se a dospěl k úplnému odpoutání se od radostí světa, když byl zaměstnán a ještě mladý; dá se říci, že to je pozoruhodný příběh.

Po tom, co Bhausahéb Mahárádž odešel do mahá samádhi, byl požádán Amburao, Siddharaméšvar Mahárádž a Rámrava, aby převzali učení svého Mistra. Jako odpověď na přání žáků začali dva spolužáci Šrí Mahárádže pracovat na tom, aby se šířilo bhakti, on se toho ale nezúčastnil. Byl ve společnosti svého Sadgurua krátký čas, přibližně sedm let. Vroucně si přál dosáhnout nejvyššího poznání, a proto se oddal vrcholné sádhaně. Má-li být taková praxe prospěšná, musí být mysl stejně jako tělo v ústraní. Šrí Mahárádž tedy opustil svůj dům a usadil se ve vesnici Salutagui, kde začal intenzivní meditaci. S jedním jídlem, Bari a mléko, byl trvale ponořen do meditace. V té době byl jeden z jeho spolužáků, Venkatarava, prvním úředníkem při justičním tribunálu v Bagevadi, kam pozval Šrí Mahárádže a Guirimallpu na návštěvu. Tak přišel Šrí Mahárádž do Bosvana Bagevadi, usadil se tam a později zde začal pracovat na své zbožnosti.

Šrí Mahárádž meditoval skoro deset až dvacet hodin denně a meditaci přerušoval jen koupelí a jediným jídlem složeným z rýže a mléka. Žena Venkataravy měla právě rodit, což působilo určité potíže s přípravou jídla. Šrí Mahárádž odešel tedy do Vidžapuru. Tam měl odpoledne šálek čaje s mlékem a k večeři kravské mléko s rýží. Mlékař, který mléko dodával, ho začal míchat s vodou a Šrí Mahárádž si toho povšiml. Přestal od něho mléko brát; to způsobilo, že kráva, která byla dobrou dojnicí, přestala dojit. Tento dodavatel se přišel Šrí Mahárádžovi omluvit a řekl mu: „Mahárádži, udělal jsem velkou chybu, když jsem míchal mléko s vodou. Kráva přestala dojit, a to je důsledek mého hříchu. Uděl mi milost a poraď mi lék, aby se vše spravilo.“ Šrí Mahárádž mu dal popel ze své árati lampy a odpověděl: „Potři tímto popelem vemeno krávy“. Muž to tak udělal a kráva zase začala dojit. Když se stal svědkem takového zázraku, šel se poklonit Šrí Mahárádžovi k nohám. Brzy na to dostal gurumantru. Od té doby se mu vedlo po všech stránkách dobře.

Sádhana Šrí Mahárádže se zintenzivňovala. Jediné jídlo během dne udržovalo jeho tělo při životě; mléko a rýže byly ponechávány venku a měl je k dispozici, když si přál. Meditace byla pravidelnou praxí jeho Mistra, a on nemohl jinak, než že sledoval stejnou cestu. V této době vstoupilo Šrí Mahárádžovi do cesty mnoho překážek. On se o ně ale vůbec nestaral. Je samozřejmé pro iluzi, že vytváří překážky pro žáka, který je na své duchovní cestě. Šrí Mahárádž zůstával pevně usazen ve své meditaci s tímto odhodláním: „Dosáhnu cíle i za cenu svého života.“

Meditace Šrí Mahárádže se více a více prohlubovala; kdybychom to popisovali, zdálo by se, že přeháníme. Když byl ve stavu hluboké meditace, šířila se kolem něho sladká a příjemná vůně, jako vůně nektaru. Poznání je označováno za nektar; opravdu jím je. Bohové byli s intenzivní praxí Šrí Mahárádže spokojeni. Udělili mu milost a umožnili mu přístup k různým schopnostem (siddhis), ale Šrí Mahárádž je odmítl a držel se jedině své přísné meditace, aby šel dále.

O dva roky později mu Bhausahéb Mahárádž udělil božský daršan a vzkázal mu: „Nyní jsi dosáhl plné a kompletní realizace. Nemá žádnou trhlinu. Od nynějška není další meditace ani praxe nutná. Následuj duchovní cestu a poučuj lidi. Jsem s tebou spokojen. Žádej jako požehnání co chceš. „Dej z mých úst vyjít pro dobro lidí poznání v jeho největší slávě a nejúplnějším lesku.“ A Šrí Bhausahéb Mahárádž odpověděl: „Tathastu (Ať se tak stane).“

Čtenáře bude jistě zajímat, jak se bude jeho život, jedinečný charakter muže a jeho cenného poznání vyvíjet.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".