ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - 4. kapitola – Dokonalý Sádhaka

8. 8. 2015 - Roman

Kapitola 4. – Dokonalý Sádhaka

Šrí Mahárádž se díky Milosti a Požehnání svého Sadgurua stal sádhakou (aspirantem). Obdržel od něj zasvěcení a Guru Mantru (Boží Jméno). Tím započal jeho duchovní život a byl od té doby neoddělitelně propojen s jeho každodenním světským životem. Pravidla duchovní cesty stanovená linií Svého Mistra dodržoval pravidelně a s velkou přesností.

Přijde-li někdo za Mistrem a získá jeho zasvěcení, tak to ještě neznamená, že se stal žákem. Člověk musí být opravdovým žákem. Proto uvádí Šrí Samartha Ramdas v knize Dasbódh v Kapitole 5/3 jasnou definici opravdového žáka (sat-śiṣya; sat = pravý, čistý, śiṣya = žák) a v Kapitole 5/9 definuje aspiranta (sádhaka – nejvyšší stupeň žáka). Každý žák či aspirant musí po přečtení těchto kapitol cítit hodnotu a důležitost jeho slov.

Zde je definice opravdového žáka (Dasbódh 5/3):

19. Základní vlastností žáka je, že musí mít plnou důvěru v učení stanovené Satguruem. Musí se Satguruovi zcela odevzdat. Pak se právem nazývá dobrým žákem.

20. Žák by měl být bezúhonný, se správným morálním postojem, pokorou a bez žádostí.

21. Žák by měl být plný víry, přiměřeně pečovat o své tělo a ošacení, ukázněný ve všech ohledech.

22. Žák by měl být obzvláště bystrý a velmi pečlivý. Měl by být jedincem nadaným vnímat nevnímatelné.

23. Žák by měl být velmi trpělivý, mimořádně milosrdný, velmi pohotový a dychtivý duchovního života.

A zde je definice aspiranta (Dasbódh 5/9):

5. Když má někdo zálibu v naslouchání výkladu o ne-dualitě a pomocí přemítání o tom nalezne vnitřní význam, říká se mu aspirant.

6. Aspirantem jste tehdy, když začnete hluboce rozjímat a zkoumat to, co je Pravdivé a co falešné, a zatímco ničíte pochybnosti, stáváte se

dychtivými po ukotvenosti v Sebe-Poznání.

7. Rozvíjením postoje objasňování mnoha pochyb se aspirant drží ve společenství vznešených a využívá trojího ověření. Toto ověření spočívá v realizaci (pochopení), že (1) zkušenost "Já", (2) to, co se tvrdí v Písmech a (3) to, co říká Guru, je jedno a totéž.

8. Ten, kdo na základě rozlišování nevěnuje pozornost tělesně orientovanému intelektu a drží intelekt silně zaměřený na "Já", a ten, kdo neustále naslouchá (šravana) a rozjímá (manana) o tom, co si vyslechl, se nazývá aspirant.

9. Ten, kdo skoncuje s vnímáním viditelného světa a pomocí správného myšlení se pevně drží Poznání "Já", a ten, kdo zůstává spokojený, se nazývá aspirant.

Šrí Mahárádž se v souladu s těmito definicemi přesně držel všech pokynů Svého Sadgurua a doslovně je plnil. Dychtivě a s pevnou odhodlaností následoval pravidla duchovní cesty své duchovní linie:

1) Za svítání, hned po probuzení, meditoval a opakoval si Guru-Mantru (Boží Jméno)

2) Po meditaci zpíval „Kákad áratí“ („Bhadžany brzy ráno“)

3) Po ranní očistě uctíval Gurua. Potom si četl Dasbódh a Manače Šlóku (verše o kontrole mysli od Šrí Samartha Ramdase). Potom zpíval „Sakalače bhadžan“ (Púdža bhadžany – Ranní bhadžany)

4) Po dokončení ranní praxe šel do práce a odpoledne po návratu z práce zpíval „Duparače bhadžan“ (Odpolední bhadžany) a hodinu až dvě meditoval. Večer se setkával se spolužáky a debatoval s nimi o poznání (pochopení). Potom zpíval „Rátriče bhadžan“ (Večerní bhadžany). Nakonec ještě před spaním meditoval.

Aby byla jeho meditace intenzivnější, začal Šrí Mahárádž chodit na nejvyšší místo v Bidžapúru/Vidžajpúru, nazývané Upli Burudž. (Je to věž ze 16.století, vysoká 24 m, zasazená do opevnění města). Tam ho nikdo nerušil a mohl být v úplné samotě. Toto místo bylo pro něj důležité také proto, že se ho dotkla svatá chodidla Šrí Gurulingadžangama Mahárádže, zvaného též Nimabargi Maharádž (Byl to Guru Šrí Bhausahéba Maharádže, Siddharaméšvarova Gurua). Proto bylo toto místo posvátné a požehnané milostí Satgurua.

Stalo se to takto. Jednou Šrí Nimabargi Mahárádž navštívil Vidžjapúr. Všude můžete narazit na lidi, kteří si chtějí ověřit, zda je někdo pravý světec. A také zde se objevil jeden muž, který si řekl, že Mahárádže vyzkouší. Zarecitoval Maharádžovi jeden verš z Bhagavadgíty (Kapitola 9, verš 22):

„Těm, kdož Mne vroucně milují, přináším vše, co jim schází, a zachovávám všechno, co již mají.“

Potom se Mahárádže zeptal: „Jaká je tvá osobní zkušenost s tím, o čem tento verš pojednává?“ Šrí Nimabargi Mahárádž mu verš jednoduše vysvětlil a řekl mu, že to, co Bůh ve verši říká, je bez nejmenší pochybnosti naprosto pravdivé. Ale toho člověka to tak lehce neuspokojilo. Za pár dnů vzal Mahárádže na procházku. Došli až k místu Upli Burudž. Bylo ráno a ten muž schválně začal velice dlouhou diskusi o Konečné Pravdě, která trvala skoro až do odpoledne. Potom znovu zarecitoval onen verš z Bhagavadgíty a řekl: „Mahárádži, už je odpoledne a já mám hrozný hlad. Může mi Pán tady a teď dát nějaké jídlo? Pokud je význam tohoto verše opravdu ten, že mi Pán tady a teď může dát jídlo, potom uvěřím, že je tvá zkušenost opravdová.“

Maháradž mu klidně řekl: „Jestliže jsi měl hlad, proč jsi mi to neřekl už dříve? Myslíš si snad, že Pán není dokonalý a má nějaké nedostatky?“ Mezitím se objevil jistý člověk, který na věži Upli Buruj hledal Mahárádže. V jedné ruce držel jídlo určené k obětování Bohu a v druhé nesl džbán s vodou. Mahárádž mu řekl, ať to všechno dá tomu pochybujícímu muži. Ten, když před sebou viděl tolik jídla, cítil se velice zahanben. Požádal Mahárádže o odpuštění a padl mu k nohám.

Takže na toto posvátné místo spojené s Guruem svého Gurua chodil Šrí Siddharáméšvar Mahárádž meditovat. Jednou večer byl zcela ponořen do Své meditace. Přišel tam nějaký člověk, uviděl Ho meditovat a velmi se vylekal, protože Šrí Mahárádžovo tělo bylo zcela nehybné. Pomyslel si, že tam asi sedí nějaký duch. Pomalu se k Šrí Mahárádžovi přiblížil a začal na něj mluvit. Ale Šrí Mahárádž byl tak hluboce ponořen do meditace, že mu neodpovídal, a tak ten člověk dostal ještě větší strach.

Teď už byl zcela přesvědčen, že je Mahárádž duch, a tak mu na znamení úcty udělal na čelo červenou tečku (sindúr) z posvátného

rumělkového prášku. Navíc pomazal jeho tvář posvátným popelem a chtěl zavolat další lidi. Najednou ale Mahárádž procitl z hluboké meditace do normálního stavu vědomí. Stoupl si a provedl tradiční poklonu Bohu, kdy si člověk úplně lehne na břicho a natáhne končetiny. Díky tomu se ten muž úplně uklidnil a pochopil, že to je nějaký mimořádný asketa, který právě dokončil meditaci. Požádal Šrí Mahárádže o odpuštění , poklonil se Mu a šel si svou cestou.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".