ADVAITA.cz

62. V nejvyšším se objevuje svědek (z knihy Já Jsem To)

13. 7. 2015 - Martin

Je to jen iluze, stejně jako „já jsem byl“ nebo „já budu“, nebo je na tom něco skutečného? A je-li i toto „já jsem“ iluzí, jak se od toho může člověk osvobodit? Vždyť samotná představa, že jsem osvobozen od „já jsem“, je absurdní. Je v „já jsem“ něco skutečného a trvalého v porovnání s „já jsem byl“ či „já budu“, které jsou proměnlivé, protože nové vzpomínky vytvářejí nová očekávání?

Maharádž: Toto současné „já jsem“ je stejně falešné, jako „já jsem byl“ nebo „já budu“. Je to jen představa mysli, pouhý pocit, který tu zanechala paměť, a oddělená totožnost, kterou tento pocit vytváří, je nepravdivá. Tento zvyk, vztahovat se k nějakému neskutečnému centru, musí vymi­zet spolu s pojmy „já vidím“, „já cítím“, „já myslím“, „já dělám“, které musí být vygumovány z pole vědomí. To, co zbude, když falešné zmizí, je skutečné.

T: Odstranit já? To jsou dost silná slova! Jak může já odstranit samo sebe? Co je to za metafyzickou akrobacii, která může přivodit zmizení akrobata? Nakonec se musí zase vynořit náležitě pyšný na své zmizení.

M: Nemusíte pronásledovat pocit „já jsem“, abyste ho zabil. To ani nejde. Jediné, co potřebujete, je upřímná touha po skutečnosti. Říká se tomu átma-bhakti, láska k Nejvyššímu, nebo mókša-sankalpa, rozhodnutí osvobodit se od neskutečného. Bez lásky a bez vůle podněcované láskou se ničeho nedosáhne. Když člověk jen mluví o Skutečnosti, aniž by pro její dosažení něco dělal, tak je sám proti sobě. Ve vztahu mezi osobou, která říká „já jsem“, a pozorovatelem tohoto „já jsem“ musí být láska. Dokud se pozorovatel, ono vnitřní, „vyšší“ já, považuje za odděleného od toho, co je pozorováno, od „ňižšího“ já, opovrhuje jím a odmítá je, je situace neřešitelná. Až když pozorovatel (viakta) začne přijímat jedince (viakti) jako projekci či projev sebe sama, a takříkajíc přivede já do Já, teprve potom se může dualita „já“ a „tamto“ rozplynout a Nej­vyšší Skutečnost se může projevit v jednotě mezi vnitřním a vnějším. K tomuto sjednocení pozorovatele a pozorovaného dojde v okamžiku, kdy si pozorovatel začne sám sebe uvědomovat jakožto pozorovatele, nezajímá se jen o viděné, kterým tak jako tak je, ale navíc je zaujat i svým zaujetím, pozoruje svou pozornost, uvědomuje si své uvědomění. Láskyplné uvědomění je rozhodujícím faktorem, který je nutný k tomu, aby se Skutečnost mohla projevit.

T: Podle theosofů a jiných okultistů sestává člověk ze tří aspektů, kte­rými jsou osobnost, individualita a duchovnost. Za duchovností je po­tom božskost. Osobnost je zcela dočasná a vztahuje se pouze na jedno zrození. Začíná s narozením jednoho těla a končí při narození dalšího těla. Jakmile skončí, je nadobro pryč a nic nezůstane, kromě několika příjemných či hořkých zkušeností.

Individualita se postupně vyvíjí od člověka polozvířete až k plnohod­notné lidské bytosti. Pro náš dnešní stav lidství je příznačný nesoulad mezi osobností a individualitou. Na jedné straně individualita se svou touhou po pravdě, dobru a kráse a na druhé straně boj mezi zvykem a cti­žádostí, strachem a nenasytností, pasivitou a násilím. Přitom duchovní aspekt stále ještě čeká na svůj čas. V atmosféře duality se nemůže projevit. Teprve tehdy, až se osobnost znovu sjednotí s individualitou a stane se jejím pravdivým, byť jen omezeným vyjádřením, může dojít k tomu, že se světlo, láska a krása duchovního aspektu opět dostanou do popředí.

Vy učíte o viakti, viakta a aviakta (pozorovatel, pozorované a pozoro­vání). Je to ve shodě s tím, co jsem popsal?

M: Ano, když si pozorovatel uvědomí, že neexistuje odděleně od pozorovaného a pozorované vidí pozorovatele jako své vlastní vyjádření, potom se může vynořit i klid a mír stavu pozorování. Ve skutečnosti je tato trojice jednotou: pozorované a pozorování jsou neoddělitelné a pozorovatel je proces vnímání, pociťování a myšlení, který je založen na těle složeném a vyživovaném z pěti elementů.

T: Jaký je vztah mezi pozorovaným a pozorováním?

M: Jak může být mezi nimi vztah, když jsou jedním? Veškeré představy o oddělenosti a vztahu jsou způsobeny škodlivým a rozkladným vlivem myšlenky „já jsem tělo“. Vnější já (viakti) je pouhou projekcí vnitřního já (viakta) na tělo-mysl, ale toto vnitřní já je zase jen vyjádřením Nejvyššího Já (aviakta), které je vším i ničím.

T: Jsou učitelé, kteří nemluví o nižším a vyšším já. Vymezují člověka tak, jakoby existovalo jen nižší já. Ani Buddha, ani Kristus, se nikdy nezmiňovali o vyšším já. J.Krišnamurti se také vyhýbá jakékoli zmínce o vyšším já. Proč?

M: Jak by v jednom těle mohly být dvě já? „Já jsem“ je pouze jedno. Žádné „vyšší já jsem“ ani „nižší já jsem“ neexistuje. Uvědomění je vysta­veno všem možným druhům stavů mysli a člověk se s nimi ztotožňuje. Objekty pozorování nejsou tím, čím se zdají být, a přístupy, které jsou používány, nejsou ty, které by byly potřeba. Myslíte-li si, že Buddha, Kristus nebo Kišnamurti mluví k jedinci, tak se mýlíte. Dobře vědí, že viakti, vnější já, je jenom stínem viakta, vnitřního já, a oslovují a upomí­nají výhradně vnitřní já. Říkají mu, aby dávalo pozor na vnější já, vedlo je a pomáhalo mu, aby za ně cítilo zodpovědnost, zkrátka, aby si toto vnější já plně uvědomovalo. Uvědomění vyvstává z nejvyššího a prostu­puje vnitřním já. Takzvané vnější já je jen tou částí našeho bytí, kterou si neuvědomujeme. Člověk může být vědomý, protože každá bytost je vědomá, ale on si to neuvědomuje. To, co je zahrnuto v uvědomění, se stává vnitřním a podílí se na něm. Můžete to vyjádřit i jinak: tělo určuje vnější já, vědomí určuje vnitřní já a prostřednictvím čirého uvědomění se člověk dostává do spojení s Nejvyšším.

T: Řekl jste, že tělo určuje vnější já. Protože máte tělo, znamená to, že máte také vnější já?

M: Měl bych ho, pokud bych byl připoután k tělu a považoval se za tělo.

T: Ale vy si své tělo uvědomujete a věnujete pozornost jeho potřebám.

M: Je to spíše naopak: tělo ví o mně a uvědomuje si mé potřeby. Ale ani tak to ve skutečnosti přesně není. Toto tělo se objevuje jen ve vaší mysli, v mé mysli nic takového není.

T: Chcete tím říci, že si své tělo vůbec neuvědomujete?

M: Naopak, já jsem si vědom toho, že tělo vůbec nemám.

T: Vždyť vidím, jak kouříte!

M: Přesně tak. Vidíte mě kouřit. Musíte pochopit, proč mě vůbec vidíte kouřit, a když se nad tím zamyslíte, snadno zjistíte, že za vaši myšlenku „já ho vidím kouřit“ je zodpovědný váš stav mysli „já jsem tělo“.

T: Je tu tělo a jsem tu já. Já znám toto tělo. Čím jsem bez těla?

M: Bez těla tu není žádné „já“ ani svět. Tato trojice se objevuje a mizí společně. Jádrem toho všeho je pocit „já jsem“. Tento pocit musíte překročit. Myšlenka „já nejsem tělo“ je jen protijedem na myšlenku „já jsem tělo“, která je nepravdivá. Co je toto „já jsem“? Dokud neznáte sebe sama, co jiného můžete znát?

T: Z toho, co říkáte, docházím k závěru, že bez těla nemůže dojít k osvo­bození. Vede-li myšlenka „já nejsem tělo“ k osvobození, je přítomnost těla nezbytná.

M: Naprosto správně. Jak by mohla myšlenka „já nejsem tělo“ vzniknout bez těla? Myšlenka „já jsem svobodný“ je stejně falešná jako myšlenka „já jsem nesvobodný“. Najděte pocit „já jsem“, který je obsažen v obou z nich, a překročte ho.

T: Všechno je jenom sen.

M: To vše jsou pouhá slova, k čemu vám jsou? Jste zapletený do sítě slovních definicí a formulací. Běžte za všechny své koncepty a představy, v tichu bez žádostí a myšlenek najdete pravdu.

T: Člověk má pamatovat na to, aby zapomenul. To je těžký úkol!

M: To člověk samozřejmě neudělá. To se musí stát samo. Ale stane se to tehdy, až opravdu pochopíte, že je to nutné. Znovu říkám, zlatým klíčem je opravdovost.

T: Na pozadí mé mysli je neustále nějaký cvrkot. Spousta neurčitých myšlenek se rojí a bzučí a tenhle beztvarý mrak je tu pořád. Máte to taky tak? Co je v pozadí vaší mysli?

M: Tam, kde není žádná mysl, nemůže být ani žádné pozadí. Já jsem úplně vpředu, ne v pozadí! Prázdnota mluví, prázdnota zůstává.

T: Žádné vzpomínky nezůstávají?

M: Žádné vzpomínky na minulá potěšení nebo bolesti nezůstávají. Každý okamžik se rodí nově.

T: Bez paměti nemůžete být vědomý.

M: Jistěže jsem vědomý a plně si to uvědomuji. Nejsem kus dřeva! Při­rovnejme vědomí a jeho obsah k mraku. Vy jste uvnitř mraku, kdežto já se na něj dívám. Vy jste v něm ztracen, sotva vidíte špičky svých prstů, kdežto já vidím ten mrak a mnoho jiných mraků a také modrou oblohu a slunce, měsíc i hvězdy. Skutečnost je pro oba stejná, ale pro vás je to vězení, kdežto pro mě je to domov.

T: Mluvil jste o jedinci (viakti), svědkovi (viakta) a Nejvyšším (aviakta). Co tu bylo první?

M: Svědek se vynořuje z Nejvyššího. Vytvoří jedince a myslí si, že je oddělený. Svědek vidí, že se jedinec zjevuje ve vědomí, které se zase zjevuje ve svědkovi. Pochopení základní jednoty je dílem Nejvyšího. Je to síla, která je za svědkem, zdroj, ze kterého vše vyvěrá. Nelze jí dosáh­nout, dokud tu není jednota a láska a vzájemná pomoc mezi jedincem a svědkem, dokud se konání nedostane do harmonie s bytím a pozná­ním. Nejvyšší je jak zdrojem, tak plodem této harmonie. Jak jsem vám říkal, jsem ve stavu odpoutaného, ale láskyplného uvědomění (turíja). Když se toto uvědomění obrátí samo na sebe, můžete mu říkat Nejvyšší Stav, Turíjatita. Ale základní skutečnost je za uvědoměním, za třemi stavy vznikání, bytí a ne-bytí.

T: Jak je možné, že tady je má mysl ponořena do hlubokých témat a je pro ni snadné a příjemné se jimi zabývat. Ale jakmile se vrátím domů, tak zjišťuji, že vše, co jsem se tu naučil, hned zapomenu, začnu se trápit a mít starosti a nejsem schopný si ani na chvilku vzpomenout na svou pravou přirozenost? Čím by to mohlo být?

M: Vracíte se ke své dětskosti. Ještě jste úplně nevyrostl, jsou stupně, které jsou nerozvinuté, protože jim nevěnujete pozornost. Chce to vší­mat si pozorně toho, co je ve vás hrubého a primitivního, nerozumného a krutého, zcela dětinského, a začnete zrát. Podstatná je vyzrálost srdce a mysli. Ta přijde sama, až odstraníte hlavní překážku – nepozornost a nebdělost. V uvědomění je váš růst.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"