ADVAITA.cz

57. Za myslí není žádné utrpení (z knihy Já Jsem To)

8. 6. 2015 - Martin

Já vidím, slyším, chutnám a jím jídlo stejně jako vy. Také mám hlad a žízeň a chci, aby bylo jídlo na stole včas. Když hladovím nebo mi není dobře, mé tělo a mysl zeslábnou. To všechno vnímám docela jasně, ale nejsem v tom ponořen, cítím, jako by to šlo mimo mě, jsem stranou a nezúčastněný. Dokonce ani to ne. Je tu sice nezúčastněnost, protože tu je žízeň a hlad. Ale je tu také uvědomění si toho všeho a pocit nesmírné vzdálenosti, jako kdyby tělo a mysl a vše, co se jim děje, byly někde daleko, daleko za obzorem. Jsem jako filmové plátno – čisté a prázdné – obrazy přicházejí a mizí a zanechávají plátno stejně čisté a prázdné jako na za­čátku. Plátno není filmem nijak ovlivněno a ani film si nenese žádnou stopu plátna. Plátno zachycuje a odráží film, ale nemění ho. Plátno nemá nic společného s filmovými cívkami. Jsou tím, čím jsou – hroudami osudu (prarabdha) – nikoliv mého osudu, ale lidí na plátně.

T: Snad nechcete říct, že ti lidé na plátně mají své osudy! Osudy patří k tomu příběhu a ten příběh není jejich.

M: A co vy? Utváříte svůj život, nebo jím jste utvářen?

T: Ano, máte pravdu. Životní příběh se odvíjí sám, zatímco já jsem jed­ním z herců. Nejsem mimo film, protože ani film neexistuje beze mne. Jsem jen postava, nikoliv skutečný jedinec.

M: Postava ve filmu se stane jedincem v okamžiku, když začne formovat svůj život, místo aby ho přijala takový, jaký je, a když se s ním začne ztotožňovat.

T: Co se vlastně přesně stane, když položím otázku a vy na ni odpo­víte?

M: Obojí se zjevuje na plátně – otázka i odpověď. Rty se chvíli hýbou, tělo mluví – a zas je plátno čisté a prázdné.

T: Říkáte-li čisté a prázdné, co tím přesně myslíte?

M: Myslím tím bez jakéhokoli obsahu. Já nejsem sám pro sebe ani vní­matelný, ani představitelný. Není nic, na co bych mohl ukázat a prohlásit „Tohle jsem já.“ Vy se tak snadno ztotožňujete s tolika věcmi, ale pro mě je to nemožné. Přesvědčení „nejsem tohle nebo tamto, nic není mé“ je ve mně tak silné, že jakmile se objeví nějaká věc nebo myšlenka, okamžitě přichází pocit „Tohle nejsem já.“

T: Chcete říci, že trávíte svůj čas neustálým opakováním „nejsem tohle, nejsem tamto“?

M: Samozřejmě, že ne. To jen kvůli vám to převádím do slov. Díky milosti svého Gurua jsem jednou a provždy pochopil, že nejsem objekt ani subjekt, a nemusím si to pořád připomínat.

T: Pro mě je těžké pochopit, co přesně myslíte tím, že nejste objekt ani subjekt. Znamená to, že když teď spolu mluvíme, tak já nejsem objektem vaší zkušenosti a vy nejste subjektem?

M: Podívejte se, můj palec a ukazováček se teď dotýkají. Oba prsty jsou zároveň dotýkajícím se i dotýkaným. Zaměřím-li svou pozornost na palec, stane se palec zakoušejícím a ukazováček je já. Když přenesu pozornost na ukazováček, jejich vztah se obrátí. Zjistil jsem, že pomocí tohoto přenášení pozornosti se stávám přímo tou věcí, na kterou se dívám, a zakouším vědomí, které tato věc má. Stávám se vnitřním svědkem té věci. Této schopnosti vstupovat do jiných ohnisek vědomí říkám láska, ale můžete to nazývat, jak chcete. Láska říká: „Já jsem všechno“. Moudrost říká: „Já nejsem nic“. A mezi těmito dvěma břehy pluje můj život. Jelikož v každém bodě času a prostoru mohu být jak subjektem, tak objektem zkušenosti, říkávám, že jsem subjekt i objekt, a zároveň nejsem ani jedno z toho, a současně jsem za obojím.

T: Říkáte tu o sobě tolik pozoruhodných věcí. Co vás k tomu vede? Co myslíte tím, že jste mimo čas a prostor?

M: Zeptáte se mě na něco a odpověď přijde sama. Sleduji sám sebe – sleduji odpověď a nevidím žádný rozpor. Je mi jasné, že vám říkám pravdu. Je to všechno velice jednoduché. Jenom mi musíte věřit, že to, co říkám, myslím naprosto vážně. Jak už jsem vám řekl, můj Guru mi ukázal mou pravou podstatu – a pravou podstatu světa. Pochopil jsem, že jsem v jednotě se světem a zároveň jsem za ním a díky tomu jsem se zbavil jakékoli touhy a strachu. Nebylo to tak, že bych usoudil, že mám být svobodný – prostě jsem zjistil, že svobodný jsem – neočekávaně, bez jakéhokoli úsilí. Tohle osvobození od touhy a strachu mi od té doby už zůstalo. Dále jsem zaznamenal, že nemusím vyvíjet žádné úsilí, po myš­lence přichází čin bez jakékoli prodlevy a naprosto hladce. Zjistil jsem také, že myšlenky se samy naplňují; věci bez problémů a hladce zapadají na svá místa. Největší změna nastala v mysli. Mysl se stala nehybnou a ti­chou, začala reagovat rychle, aniž by své reakce nějak uchovávala. Život začal být naprosto spontánní, skutečné se stalo přirozeným a přirozené skutečným. A nad tím vším nekonečná láska, tichá, zářící do všech stran, všeobjímající. Láska, která dělá vše krásným, zajímavým, významným a příznivým.

T: Říká se, že se v člověku, který realizoval své pravé bytí, spontánně probudí různé jógické síly. Jakou s tím máte zkušenost vy?

M: Lidské tělo složené z pěti obalů (fyzické tělo atd.) má v sobě skryté síly, o kterých se vám ani nesní. Nejenže se v člověku odráží celý vesmír, ale také v něm dřímá síla schopná celý vesmír ovládat. Moudrý člověk netouží tyto síly používat, s výjimkou situací, které si to vyžadují. V kaž­dodenním životě mu stačí běžné lidské schopnosti a dovednosti. Ně­které síly se dají pomocí speciálního výcviku rozvinout, ale člověk, který se takovými schopnostmi chlubí, zůstává v nesvobodě. Moudrý člověk nepovažuje nic za své. Dojde-li někde k nějakému zázraku, který lidé přisuzují konkrétní osobě, moudrý člověk nepřipustí žádnou příčinnou spojitost mezi událostmi a lidmi, ani nedovolí, aby se z toho vyvozovaly nějaké závěry. Vše se stalo tak, jak se to stalo, protože se to mělo stát. Všechno se děje tak, jak se to děje, protože vesmír je takový, jaký je.

T: Vesmír nevypadá jako příliš šťastné místo k životu. Proč je tu tolik utrpení?

M: Bolest je fyzická, utrpení je duševní. Za myslí není žádné utrpení. Bo­lest je jen signál, že tělo je v nebezpečí a že je třeba dát pozor. Podobně nás utrpení upozorňuje, že struktura vzpomínek a zvyků, které říkáme jedinec (viakti), je v ohrožení v důsledku nějaké změny či ztráty.

Tak jako je zdravý život prostý bolesti, tak je i svatý život prostý utrpení.

T: Nikdo netrpěl více, než světci.

M: Oni vám to řekli? Nebo to říkáte z vlastní zkušenosti? Podstatou svatosti je naprosté přijetí přítomného okamžiku, harmonie s tím, jak se věci dějí. Světec nechce, aby věci byly jiné, než jsou. Ví, že vlivem všech okolních faktorů jsou věci nevyhnutelné. Je spřátelen se vším nevyhnutel­ným, a proto netrpí. Může mít bolesti, ale není jimi zdrcen. Když může, udělá to, co je potřeba, aby se vrátila ztracená rovnováha – jinak nechá věci běžet po svém.

T: Může zemřít.

M: No a co? Co získá, bude-li žít dál, a co ztratí, když umře? Co se na­rodilo, musí i zemřít. Co je nezrozené, zemřít nemůže. Všechno záleží na tom, za co se považuje.

T: Představte si, že smrtelně onemocníte. Nebudete toho litovat a mít vztek?

M: Ale já už mrtvý jsem. Nebo spíš nejsem živý ani mrtvý. Vy vidíte, jak se moje tělo chová obvyklým způsobem a vyvozujete z toho své vlastní závěry. Nepřipustíte, že vaše závěry nesvazují nikoho jiného než vás. Pochopte, že obrázek, který jste si o mně udělal, může být úplně špatný. Vaše představa o sobě samém je také špatná, ale to už je váš problém. Nemusíte však vytvářet problémy pro mě a chtít, abych je řešil. Já pro­blémy ani netvořím, ani je neřeším.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"