ADVAITA.cz

56. Spolu s vědomím vyvstává i svět (z knihy Já Jsem To)

1. 6. 2015 - Martin

M: Než jsem potkal svého Gurua, znal jsem tolik věcí. Teď neznám nic, protože veškeré poznání je jenom součást snu a je neplatné. Znám sám sebe a vím, že ve mně není ani život ani smrt, jen čiré bytí – nejsem ani tím ani tamtím, je to prosté bytí. Ale ve chvíli, když mysl čerpající ze zásoby svých vzpomínek začne vytvářet představy, vyplní prostor objekty a čas událostmi. Jak můžu znát své minulé životy, neznám-li ani své sou­časné zrození? Mysl tím, že je v pohybu, vidí i vše ostatní se pohybovat a protože vytvořila čas, dělá si starosti s minulostí a budoucností. Celý vesmír je kolébán ve vědomí (maha tattva), které vyvstává tam, kde je dokonalý řád a harmonie (maha satva). Tak jako jsou všechny vlny v oce­ánu, tak jsou také všechny fyzické i psychické věci v uvědomění. Proto je tak velice důležité uvědomění, a ne jeho obsah. Prohlubte a rozšiřte své uvědomění sebe sama a uvidíte, jaké požehnání k vám začne proudit. Nepotřebujete nic hledat, všechno k vám přijde velmi přirozeně a snadno. Všech pět smyslů a čtyři funkce mysli – paměť, myšlenka, pochopení a ego, i pět elementů – země, voda, oheň, vzduch a éter a rovněž oba aspekty stvoření – hmota a duch, to vše je obsaženo v uvědomění.

T: Ale přece musíte věřit na minulé životy.

M: Duchovní texty o tom mluví, ale já o tom nic nevím. Znám sám sebe takového, jakým jsem. Jak jsem se jevil nebo se budu jevit, to je mimo moji zkušenost. Neznamená to, že si to nepamatuji. Ve skutečnosti si není co pamatovat. Reinkarnace předpokládá, že tu je reinkarnující se já. Nic takového ale neexistuje. Balík vzpomínek a nadějí, kterému se říká „já“, si představuje, že bude existovat věčně a vytváří čas, aby to vyhovo­valo jeho falešné věčnosti. Ale k tomu, abych byl, nepotřebuji minulost a budoucnost. Veškerá zkušenost je zrozená z představivosti. Já si ale žádné představy nevytvářím, takže zrození a smrt se na mne nevztahují. Jen ti, kdo se považují za zrozené, si mohou myslet, že se znovuzrozují. Obviňujete mě, že jsem se narodil – já ale svou vinu nepřiznávám!

Všechno existuje v uvědomění a uvědomění neumírá ani se neznovu­zrozuje. Je to samotná neměnná skutečnost.

Celý zkušenostní vesmír se rodí a umírá spolu s tělem. Má počátek a konec v uvědomění, ale uvědomění samo nezná žádný počátek ani ko­nec. Když si to pečlivě promyslíte a budete o tom dlouhou dobu hluboce uvažovat, spatříte světlo uvědomění naprosto jasně a vaše představa světa se vytratí. Je to, jako když se díváte na hořící vonnou tyčinku. Nejprve vidíte tu tyčinku a kouř, ale pak si všimnete onoho žhavého bodu na jejím konci a uvědomíte si, že tento bod má tu sílu zkonzumovat hory tyčinek a vyplnit celý vesmír kouřem. Já, aniž by tím nějak vyčerpávalo své ne­konečné možnosti, do nekonečna uskutečňuje sebe samo. V přirovnání s tyčinkou je tyčinka tělo a kouř je mysl. Dokud je mysl zabrána do svých pokroucených imaginací, nevnímá svůj vlastní zdroj. Guru přijde a obrátí vaši pozornost k té jiskřičce uvnitř. Mysl je ze své přirozenosti obrácena ven, neustále má sklony hledat zdroj věcí mezi věcmi samotnými. Když jí ale Guru řekne, že má hledat svůj zdroj uvnitř, je to svým způsobem začátek nového života. Na místo vědomí přichází uvědomění. Ve vědomí je vždy ono „já“, které si je vědomo, zatímco uvědomění je nerozdělené. Uvědomění si uvědomuje sebe samo. „Já jsem“ je myšlenka, kdežto uvědomění není myšlenka, v uvědomění není žádné „já si uvědomuji“. Vědomí je atribut, ale uvědomění nikoli. Člověk si může uvědomovat, že je vědomý, ale nemůže si být vědom uvědomění. Bůh je celkem vědomí, ale uvědomění je za vším – za bytím i nebytím.

T: Předtím jsem se ptal na stav člověka po smrti. Co se stane s jeho vě­domím v okamžiku, když je tělo zničeno? Uchovává si své smysly jako vidění, slyšení atd., nebo je ztrácí? A jestliže je ztrácí, co se stane s jeho vědomím?

M: Smysly jsou jen módy vnímání. Když tyto hrubší formy zmizí, vynoří se jemnější stavy.

T: Nedochází po smrti k přechodu do uvědomění?

M: Žádný přechod vědomí do uvědomění tu být nemůže, protože uvě­domění není formou vědomí. Vědomí se může stát pouze jemnějším a pročištěnějším, což je to, co se stane po smrti. Tak jako zaniknou různé prostředky, které měl člověk k dispozici, tak rovněž vymizí módy vědomí, které jsou jimi vyvolány.

T: Dokud tu nezůstane jen nevědomí?

M: Podívejte se sám na sebe, jak mluvíte o nevědomí jako o něčem, co může přijít a odejít! Copak je tam někdo, kdo by si byl vědom tohoto nevědomí? Dokud je okno otevřené, je v místnosti světlo. Když se okno zavře, slunce zůstává, ale vidí snad tu tmu uvnitř pokoje? Existuje pro slunce něco jako tma? Nic takového jako nevědomí neexistuje, protože nevědomí není zakusitelné. Vznikne-li mezera v paměti nebo v komuni­kaci, tak z toho usuzujeme, že je tu nevědomí. Přestanu-li reagovat, tak řeknete, že jsem nevědomý. Ve skutečnosti mohu být silně vědomý, jen nejsem třeba schopen komunikovat nebo si to pamatovat.

T: Moje otázka je jednoduchá: na světě je přes čtyři miliardy lidí a všichni musí umřít. V jakém budou stavu po smrti – ne fyzicky, ale psycholo­gicky? Bude jejich vědomí pokračovat? A pokud ano, v jaké podobě? Neříkejte mi, že nekladu tu správnou otázku, nebo že neznáte odpověď, nebo že moje otázka je ve vašem světě nesmyslná. Ve chvíli, kdy začnete mluvit o svém a mém světě jako o rozdílných a neslučitelných, stavíte mezi námi zeď. Buďto žijeme ve společném světě, nebo je pro nás vaše zkušenost k ničemu.

M: Samozřejmě, že žijeme ve stejném světě. Já ho jenom, na rozdíl od vás, vidím takový, jaký skutečně je. Vy si myslíte, že jste ve světě, kdežto já vím, že svět je ve mně. Myslíte si, že jste se narodil a že zemřete, kdežto pro mne se zjevuje a mizí svět. Náš svět je skutečný, ale nikoli váš pohled na něj. Mezi námi není žádná zeď, kromě té, kterou stavíte vy. Na smyslech není nic špatného, zavádějící je jen vaše představivost. Vaše představy o světě zakrývají svět takový, jaký skutečně je. Předsta­vujete si, že svět je něco, co existuje nezávisle na vás, ale co přesto těsně následuje vaše vrozená nebo získaná schémata. Váš přístup je hluboce protikladný, což vy nevidíte a což je zároveň příčinou vašeho utrpení. Lpíte na představě, že jste se narodil do světa bolesti a trápení. Já ale vím, že tento svět je dítětem lásky, které má svůj počátek, dospívání a naplnění v lásce. Ale já jsem dokonce i za láskou.

T: Jestliže jste vytvořil svět z lásky, proč je potom plný bolesti?

M: Máte pravdu – z hlediska těla. Ale vy nejste tělo. Vy jste nezměrnost a nekonečnost vědomí. Nelpěte na tom, co není pravdivé, a uvidíte věci tak, jak je vidím já. Bolest a radost, dobré a špatné, pravda a lež – to jsou jen relativní pojmy a nesmíte je brát absolutně. Jsou omezené a do­časné.

T: V buddhistické tradici se tvrdí, že ten, kdo je ve stavu Nirvány, osví­cený Buddha, má nad světem moc. Může znát a zakoušet vše, co existuje. Může řídit přírodu a zasahovat do ní, může ovlivňovat řetěz příčin, měnit pořadí událostí, a dokonce i měnit minulost! Svět je pořád s ním, ale on je od něj osvobozený.

M: To, co popisujete, je Bůh. Je jasné, že když je tu vesmír, musí tu být také jeho protějšek – Bůh. Ale já jsem za oběma. V jednom království hledali krále. Našli toho pravého člověka a udělali z něj krále. Nijak se nezměnil. Dostal jen titul, práva a povinnosti krále. Jeho přirozenost zůstala nedotčená, změnily se jen jeho činy. Podobné je to u osvíceného člověka – obsah jeho vědomí prodělá radikální transformaci. Ale jeho to nezmate. On zná to, co je neměnné.

T: Neměnné nemůže být vědomé. Vědomí je v neustálé změně. Ne­měnné nezanechává ve vědomí žádnou stopu.

M: Ano i ne. Papír není písmo, a přece je nositelem písma. Inkoust není sdělění, ani čtenářova mysl není sdělení – ale to všechno umožňuje, aby sdělení existovalo.

T: Přichází vědomí ze skutečnosti, nebo je to atribut hmoty?

M: Vědomí je takový jemný doplněk hmoty. Tak jako netečnost (tamas) a energie (radžas) jsou atributy hmoty, tak se harmonie (satva) proje­vuje jakožto vědomí. Můžete to chápat jako určitou formu velmi jemné energie. Kdekoli se hmota zorganizuje do ustáleného organismu, tam se spontánně objeví vědomí. Když tento organismus zanikne, zmizí spolu s ním i vědomí.

T: Takže co přetrvává?

M: Hmota a vědomí jsou jen aspekty toho, co se nezrodilo a co neumírá – to je tím, co přetrvává.

T: Je-li to za hmotou i za vědomím, jak to lze zakusit?

M: Může to být poznáno díky svým účinkům na hmotu a vědomí. Hle­dejte to v kráse a blaženosti. Ale tělo ani vědomí nemůžete pochopit, dokud je nepřekročíte.

T: Prosím, řekněte nám na rovinu: jste vědomý nebo nevědomý?

M: Osvícený člověk (džňánin) není vědomý ani nevědomý. Ale v jeho osvícení (džňána) je vše obsaženo. Uvědomění obsahuje každou zkuše­nost. Ale ten, kdo si to uvědomuje, ja za jakoukoli zkušeností. On je i za uvědoměním samotným.

T: Každá zkušenost se děje na určitém pozadí – říkejme mu hmota. No a zakoušejícímu říkejme mysl. Co je spojovacím mostem mezi hmotou a myslí?

M: Mostem je samotná mezera mezi nimi. To, co na jednom konci vypadá jako hmota a na druhém jako mysl, je samo o sobě mostem. Nebudete-li dělit skutečnost na mysl a tělo, nebude tu potřeba žádných mostů.

Spolu s vědomím vyvstává i svět. Když uvažujete o moudrosti a kráse světa, říkáte tomu Bůh. Zdroj toho všeho je ve vás. Najděte ho a najdete odpověď na všechny své otázky.

T: Jsou pozorovatel a pozorované jedno nebo dva?

M: Je tu jen pozorování. Pozorovatel i pozorované jsou v něm obsaženi. Nevytvářejte rozdíly tam, kde nejsou.

T: Má první otázka se týkala člověka, který umře. Řekl jste, že jeho zku­šenosti se zformují podle jeho očekávání a názorů.

M: Než jste se narodil, očekával jste, že budete žít podle plánu, který jste si sám vytvořil. Vaše vlastní vůle byla páteří vašeho osudu.

T: Jistě, zasáhla do toho karma.

M: Karma utváří okolnosti, ale přístupy jsou vaše vlastní. Váš charakter v posledku formuje váš život a vy sám můžete formovat svůj charakter.

T: Jak může člověk formovat svůj charakter?

M: Musí jej vidět takový, jaký je, a upřímně toho litovat. Toto neoddě­litelně propojené vidění s cítěním může dělat zázraky. Je to jako když děláte bronzový odlitek. Samotný kov nebo oheň nestačí. Ani samotná forma není k ničemu. Nejprve musíte roztavit kov v žáru ohně a pak ho nalít do formy.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"