ADVAITA.cz

50. Sebeuvědomění je svědek (z knihy Já Jsem To)

13. 4. 2015 - Martin

Maharádž: Na úrovni mysli ano. Ale za mentální úrovní se slova vůbec nedají použít.

T: Dokážu pochopit, že jedinec je mentální konstrukce, souhrnný pojem pro soubor vzpomínek a zvyků. Ale ten, jemuž se jedinec děje, onen svědek, ten je také mentální?

M: Osobní potřebuje nějaký základ, tělo, se kterým se člověk ztotožní, tak jako barva potřebuje povrch, na kterém se může objevit. Vidění barvy je na barvě nezávislé – je stále stejné ať je barva jakákoli. Aby člověk viděl barvu, potřebuje oko. Barev je mnoho, ale oko je jedno. Osobní je jako světlo, které je jak v barvě, tak v oku, a přece je jednoduché, jediné, nedělitelné a nepostřehnutelné, kromě svých projevů. Nikoliv nepozna­telné, ale nevnímatelné, ne-objektivní, nerozdělitelné. Není ani materiální, ani mentální, ani objektivní, ani subjektivní, je to základ hmoty a zdroj vědomí. Je mimo pouhé žití a umírání, je to všeobsažný a jedinečný Život, ve kterém je narození smrtí a smrt narozením.

T: Je toto Absolutno či Život, o kterém mluvíte, něco skutečného, nebo je to pouhá teorie zakrývající naši nevědomost?

M: Obojí. Pro mysl je to teorie, ale samo o sobě je to skutečnost. Je to skutečnost ve svém spontánním a totálním odmítnutí toho, co je nepravdivé. Tak jako světlo svou pouhou přítomností zničí tmu, tak i absolutno ničí výplody představivosti. Chápat, že každé poznání je jen formou nevědomosti, je samo o sobě projevem skutečnosti. Svě­dek není jedinec. Jedinec vzniká v okamžiku, kdy je tu pro něj základ – organismus, tělo. V jedinci se absolutno odráží jakožto uvědomění. Čiré uvědomění se stává sebe-uvědoměním. Je-li tu já, je sebe-uvědomění oním svědkem. Není-li tu já, není tu ani svědek. Je to všechno velice jednoduché, to jenom přítomnost jedince to komplikuje. Pochopte, že nic takového, jako trvale oddělený jedinec, neexistuje a všechno se vám vyjasní. Uvědomění, mysl a hmota, to vše je jediná skutečnost ve svých dvou aspektech nehybného a pohyblivého a se třemi atributy, kterými jsou netečnost, energie a harmonie.

T: Co přichází první: vědomí, nebo uvědomění?

M: Z uvědomění se stává vědomí v okamžiku, kdy tu je objekt. Objekt se neustále mění. Ve vědomí je pohyb, ale uvědomění je samo o sobě nehybné a věčné, je to přítomný okamžik.

T: Ve Východním Pákistánu teď lidé prožívají utrpení a krveprolití. Jak se na to díváte? Jak se vám to jeví, jak na to reagujete?

M: V čirém vědomí se nikdy nic neděje.

T: Prosím vás, sestupte dolů z těchto metafyzických výšek! K čemu je tr­pícímu člověku, když mu řeknete, že jeho utrpení si neuvědomuje nikdo jiný, než on sám? Prohlašováním, že vše je jen iluze, se všechno jenom zhoršuje. Bengálec z Východního Pákistánu je skutečný a jeho utrpení je také skutečné. Prosím vás, nevyčleňujte je z existence! Čtete noviny a slyšíte lidi, jak se o tom baví. Nemůžete se vymlouvat, že o tom nevíte. Takže, jaký je váš postoj k tomu, co se děje?

M: Nemám žádný postoj. Nic se neděje.

T: Kdykoli se může stát, že přímo před vámi se odehraje nějaká hrůzná událost, třeba že se lidé budou vzájemně zabíjet. Je jasné, že nemůžete říct, že se nic neděje a zůstat nezúčastněný.

M: Nikdy jsem nemluvil o tom, že zůstanu nezúčastněný. Mohl byste mě klidně vidět, jak se vrhnu do té rvačky, abych někoho zachránil a sám budu zabit. Ale pro mne se nic nestalo.

Představte si, jak se hroutí velká budova. Některé místnosti jsou v rui­nách a jiné jsou nedotčené. Můžete však říci, že prostor je v ruinách či nedotčený? Je to jen struktura, která trpí a lidé, kterým bylo určeno v ní žít. Ale samotnému prostoru se nic nestalo. Podobně se nic neděje životu, když formy zanikají a jména jsou vymazávána. Zlatník roztaví staré šperky, aby mohl vyrobit nové. Někdy se mu některý šperk nepo­vede, ale on si z toho nic nedělá, protože ví, že se zlatem se nic nestalo.

T: To, proti čemu se bouřím, není smrt, ale způsob, jakým lidé umírají.

M: Smrt je přirozená, způsob umírání je lidský výtvor. Oddělování vy­volává strach a agresi, která zase plodí násilí. Skoncujte s oddělováním, které lidé vytvářejí, a všechno to hrůzné vzájemné zabíjení nutně musí skončit. Ale ve skutečnosti tu není žádné zabíjení a žádné umírání. Sku­tečné nikdy neumírá, neskutečné se nikdy nezrodilo. Začněte myslet správně a všechno bude v pořádku. Budete-li vědět, že svět je jednota, že lidstvo je jednota, začnete podle toho jednat. Ale nejdříve se musíte postarat o způsob, jakým myslíte, cítíte a žijete. Dokud nemáte pořádek v sobě, nemůže být pořádek ani ve světě.

Ve skutečnosti se nic neděje. Osud do nekonečna promítá na plátno mysli své obrazy, vzpomínky na předchozí projekce, a tím iluze nepřetr­žitě obnovuje sebe samu. Obrazy přicházejí a odcházejí – světlo zachy­cené nevědomostí. Vnímejte světlo a nevšímejte si obrazu.

T: To je tak necitlivý způsob vidění věcí! Lidé zabíjejí a jsou zabíjeni a vy tu mluvíte o obrazech.

M: Jestli si myslíte, že byste měl jít a nechat se zabít, klidně to udělejte. Nebo dokonce běžte a zabíjejte sám, pokládáte-li to za svou povinnost. Ale takhle se to zlo odstranit nedá. Zlo je zápach nemocné mysli. Uzdravte svou mysl a ona přestane vytvářet pokřivené a odporné obrazy.

T: Rozumím tomu, co říkáte, ale emocionálně to nedokážu přijmout. Takovýhle idealistický pohled na život mne hluboce odpuzuje. Nemohu si prostě myslet, že jsem trvale ve stavu snu.

M: Jak můžete být trvale ve stavu, jehož příčinou je tělo, které trvalé není? Toto nedorozumění je založeno na vaší představě, že jste tělo. Prozkoumejte tuto představu, pochopte její vnitřní rozporuplnost a uvě­domte si, že vaše současná existence je jako sprška jisker, kdy každá z nich existuje sekundu a celá sprška minutu nebo dvě. Je jasné, že věc, která sotva začala, a už končí, nemůže být trvalá. Uznejte tuto časovou omezenost. Avšak skutečnost nemůže být chvilková. Je věčná, ale věč­nost neznamená trvání.

T: Připouštím, že svět, ve kterém žiji, není skutečný. Ale existuje sku­tečný svět a já vidím jeho pokřivený obraz. Toto pokřivení může být způsobeno nějakou chybou mého těla nebo mysli. Nemohu však prostě přijmout vaše tvrzení, že kromě mého snového světa žádný skutečný svět neexistuje. Přál bych si, abych mohl uvěřit tomu, že všechny hrůzy existence jsou tu kvůli tomu, že mám tělo. Řešením by potom byla sebevražda.

M: Dokud budete věnovat pozornost svým představám nebo představám druhých, budete mít problémy. Ale když se vykašlete na všechna učení, na všechny knihy, na všechno, co je vyjádřeno slovy, a ponoříte se hluboce sám do sebe a naleznete sebe sama, tak se všechny vaše problémy vyřeší a vy se stanete pánem jakékoli situace, protože nebudete ovládán svými představami o této situaci. Dám vám příklad. Jste třeba ve společnosti nějaké přitažlivé ženy. Začnete mít o ní různé představy a vvyvstane se­xuální situace. Vznikl problém a vy se začnete shánět po knihách o se­xuální zdrženlivosti nebo naopak o sexuálních požitcích. Kdybyste byl dítě, mohli byste být oba nazí, aniž by vznikl nějaký problém. Přestaňte si prostě představovat, že jste tělo a všechny vaše problémy s láskou a sexem ztratí svůj význam. Až zcela zanikne pocit omezenosti, potom všechen strach, bolest a touha po požitcích zmizí. Zůstane pouze uvědomění.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"