ADVAITA.cz

48. Uvědomění je svobodné (z knihy Já Jsem To)

30. 3. 2015 - Martin

M: Všiml jste si někdy, že se stáváte nevědomým?

T: Ano, příležitostně a na velmi krátkou dobu. Jinak jsem byl prostě tichý, vnitřně i vnějškově.

M: Jaký druh klidu to byl? Byl podobný hlubokému spánku, ale zároveň vědomý? Něco jako bdělý spánek?

T: Ano. Byl jsem bděle spící (džagrad sušupti).

M: Hlavní je osvobodit se od negativních emocí – od touhy, strachu a dalších ze „šesti nepřátel“ mysli. Jakmile se od nich mysl osvobodí, to ostatní už přijde samo. Tak jako se šaty vyperou v mýdlové vodě, tak se i mysl vyčistí v proudu čistých pocitů. Sedíte-li v tichu a pozorujete sám sebe, může se stát, že na povrch vyplavou ledasjaké věci. Nic s nimi nedělejte, vůbec na ně nereagujte, tak jako přišly, zase odejdou, samy od sebe. Záleží jen na vaší bdělosti, totálním uvědomování si sebe sama, či spíše vaší mysli.

T: Tím „sebe sama“ myslíte moje každodenní já?

M: Ano, myslím vaši osobu, která jediná je objektivně pozorovatelná. Pozorovatel je však za vším pozorováním. Co je pozorovatelné, to není vaše pravé Já.

T: Já mohu vždy pozorovat pozorovatele, do nekonečna.

M: Můžete pozorovat pozorování, ale ne pozorovatele. To, že jste koneč­ným pozorovatelem, víte na základě přímého vhledu, nikoliv díky něja­kému logickému procesu založenému na pozorování. Jste to, co jste, ale znáte jen to, co nejste. Já je známé jakožto bytí, ne-já je známé jakožto po­míjivé. Ale tohle vše je ve skutečnosti jenom v mysli. Pozorované, pozorování a pozorovatel jsou jen mentální konstrukce. Jedině samotné Já je.

T: Proč mysl vytváří všechno tohle rozdělování?

M: Rozdělovat a rozlišovat je samotnou podstatou mysli. Na rozdělo­vání není nic špatného. Ale oddělování jde proti faktům. Věci a lidé jsou odlišní, ale nejsou oddělení. Podstata je jednotná, skutečnost je jediná. Existují protiklady, ale neodporují si.

T: Zjistil jsem, že jsem od přírody velmi aktivní. Vy mi radíte, abych se aktivitě vyhýbal. Čím víc se však snažím být neaktivní, tím víc mám nutkání něco dělat. Nutí mě to být aktivní nejen vnějškově, ale i vnitřně se vzpírám být něčím, co mi není přirozené. Existuje nějaký lék proti touze po práci?

M: Mezi prací a aktivitou je ale rozdíl. Celá příroda pracuje. Práce je příroda, příroda je práce. Aktivita je naproti tomu založena na touze a strachu, na touze něco vlastnit, užívat si a na strachu z bolesti a zá­niku. Práce je prací celku pro celek, aktivita je činností jedince pro jedince.

T: Existuje lék proti aktivitě?

M: Pozorujte ji a ona zanikne. Využijte každou příležitost k tomu, abyste si připomínal, že jste v otroctví a že vše, co se vám děje, je způsobeno vaší tělesnou existencí. Touha, strach, trápení, radost – nic z toho se ne­může projevit, dokud tu nejste vy, komu se to projeví. Nicméně, cokoli se stane, to poukazuje na fakt, že tu jste vy, jakožto vnímající centrum. Nevšímejte si těchto ukazatelů, ale buďte si vědom toho, na co ukazují. Je to úplně jednoduché, ale musíte to dělat. Záleží na vaší vytrvalosti, se kterou se vracíte sám k sobě.

T: Dostávám se do zvláštních stavů, kdy se do sebe hluboce ponořím, ale je to nepředvídatelné a chvilkové. Nemám tyto stavy pod kontrolou.

M: Tělo je hmotná věc a potřebuje čas k tomu, aby se změnilo. Mysl je pouze souhrn mentálních zvyků, způsobů myšlení a cítění, které, aby se změnily, musí být vyneseny na povrch a prozkoumány. To také zabere čas. Jde jen o to mít odhodlání a vytrvat, ostatní už se vyřeší samo.

T: Myslím, že je mi jasné, co mám dělat, ale pociťuji únavu a depresi a vyhledávám společnost lidí, což mne okrádá o čas, který bych měl věnovat samotě a meditaci.

M: Dělejte to, na co máte chuť. Netýrejte se. Násilí by z vás udělalo přís­ného a zkostnatělého člověka. Nebojujte proti věcem, které pokládáte za překážky na své cestě. Jen se o ně zajímejte, věnujte jim pozornost, sledujte je a zkoumejte, ať se děje cokoli, dobré či špatné věci. Ale nenechávejte se jimi pohltit.

T: Jaký má smysl neustále si připomínat, že je člověk pozorovatelem?

M: Mysl se musí naučit, že za pohybující se myslí je neměnné pozadí uvě­domění. Mysl musí poznat pravé Já, respektovat je a přestat je zakrývat, jako Měsíc zakrývá Slunce při slunečním zatmění. Prostě si uvědomte, že nic z toho, co je možné pozorovat nebo zakoušet, nejste vy a nejste tím ani nijak omezen. Nevšímejte si ničeho, co nejste vy.

T: Abych mohl dělat to, co mi říkáte, musel bych být neustále vnímající.

M: Být vnímající znamená být bdící. Nevnímat znamená spát. Vědomý už jste, o to se nemusíte snažit, ale to, že jste vědomý, si musíte uvědo­movat. Buďte vědomý úmyslně a vědomě, rozšiřujte a prohlubujte své pole uvědomění. Vy si vždycky uvědomujete jen svou mysl, ale neuvě­domujete si sebe sama jakožto toho, kdo si je vědom.

T: Jestli jsem to dobře pochopil, tak rozlišujete mezi pojmy „mysl“, „vě­domí“ (consciousness) a „uvědomění“ (awareness).

M: Podívejte se, mysl neustále tvoří myšlenky, dokonce i když je nesle­dujete. Když víte, co se děje ve vaší mysli, říkáte tomu vědomí. To je váš bdělý stav – vaše vědomí přeskakuje z jednoho vjemu na druhý, od myšlenky k myšlence, pořád dokola. Potom přichází uvědomění, přímý vhled do celku vědomí, do celku mysli. Mysl je jako řeka, která bez přestání proudí v korytě těla. Vy se na chvíli ztotožníte s určitou vlnkou a nazvete ji „moje myšlenka“. Jediné, čeho jste si vědom, je vaše mysl. Ale uvědomění je vnímáním vědomí v jeho celistvosti.

T: Každý je vědomý, ale ne každý si to uvědomuje.

M: Neříkejte „každý je vědomý“. Řekněte: „Je tu vědomí, ve kterém se vše objevuje a zase mizí.“ Naše mysli jsou pouze vlny na povrchu oceánu. A stejně jako vlny přijdou a zase odejdou. Jako oceán jsou však nekonečné a věčné. Poznejte sebe sama jako oceán bytí, lůno veškeré existence. To všechno jsou samozřejmě metafory, skutečnost je nepo­psatelná. Můžete ji poznat jen tak, že jí jste.

T: Stojí její hledání za to utrpení?

M: Bez ní je všechno utrpení. Chcete-li žít zdravě, tvořivě a šťastně a mít nekonečné bohatství, o které se můžete podělit s druhými, hledejte to, čím jste.

Zatímco mysl je soustředěna v těle a vědomí je soustředěno v mysli, uvědomění je svobodné. Tělo má své potřeby a mysl své bolesti a radosti. Ale uvědomění je nedotknutelné a neotřesitelné. Je jasné, tiché, klidné, bdělé a nebojácné, bez touhy a strachu. Meditujte o něm jako o svém pravém bytí, snažte se jím být ve svém každodenním životě a poznáte uvědomění v celé jeho plnosti.

Mysl se zajímá o to, co se děje, kdežto uvědomění se stará o samotnou mysl. Dítěti jde o hračku, ale matka hlídá dítě, ne hračku.

Neúnavným pozorováním jsem se stal zcela prázdným a s touto prázdnotou se opět vrátilo vše, kromě mysli. Zjistil jsem, že jsem mysl nenávratně ztratil.

T: Když s námi teď mluvíte, jste nevědomý?

M: Nejsem ani vědomý, ani nevědomý. Jsem za myslí se všemi jejími rozličnými stavy a podmínkami. Rozdíly jsou vytvářeny myslí a vztahují se jen na mysl. Já jsem čiré Vědomí samo, ustavičné uvědomění všeho, co je. Jsem ve stavu, který je skutečnější, než váš. Nejsem rozptylován žádným rozlišováním a oddělováním, kterými je tvořena osobnost. Do­kud je tu tělo, má své potřeby jako kterékoli jiné, ale mentální procesy u mě skončily.

T: Vy se ale chováte jako člověk, který myslí.

M: A proč ne? Ale moje myšlení, stejně jako zažívání, je samovolné a účelné.

T: Je-li vaše myšlení samovolné, jak víte, že je správné?

M: Nejsou tu touhy ani strach, které by myšlení mařily. Tak proč by nemělo být správné? Jakmile jednou vím, kdo jsem a co znamenám, tak si to nemusím neustále ověřovat. Víte-li, že vaše hodinky jdou správně, můžete je kdykoli bez váhání použít.

T: Kdo tu teď mluví, není-li to mysl?

M: Ten, kdo slyší otázku, ten na ni i odpovídá.

T: Ale kdo je to?

M: Nikoliv kdo, ale co. Já nejsem osoba v tom smyslu slova, jak to chá­pete vy, i když se vám jako jedinec možná jevím. Já jsem ten nekonečný oceán vědomí, ve kterém se vše děje. Jsem také za veškerou existencí i poznáním, čirá blaženost bytí. Není nic, od čeho bych se cítil oddělený, jelikož jsem vším. Nejsem žádnou věcí, takže jsem nic.

Tatáž síla, která umožňuje ohni hořet a vodě téci, semenům klíčit a stromům růst, mi umožňuje odpovídat na vaše otázky. Přestože se způsob, kterým s vámi mluvím, může zdát osobní, ve skutečnosti na mně nic osobního není. Osobnost je pevně dané schéma tužeb, myšlenek a následných činů. V mém případě žádné takové schéma neexistuje. A jak by také mohlo, není-li tu žádná touha ani strach?

T: Jednou musíte ale zemřít.

M: Život přetrvá, tělo zemře, ale to se mne ani v nejmenším nedotkne. Já jsem za časem a prostorem, jsem bez příčiny a nejsem ani příčinou, a přece jsem podstatou vší existence.

T: Mohl bych se vás zeptat, jak jste se dostal do svého současného stavu?

M: Můj učitel mi řekl, abych se vytrvale držel pocitu „Já jsem“ a neod­chyloval se od něj ani na okamžik. Držel jsem se jeho rady, jak nejlépe jsem uměl a v poměrně krátké době jsem v sobě uskutečnil pravdu jeho učení. Neustále jsem měl na paměti jeho učení, jeho tvář a slova. To vedlo k zániku mysli; v tichu mysli jsem spatřil sebe sama takového, jaký jsem – osvobozeného.

T: Byla vaše realizace náhlá, nebo postupná?

M: Ani náhlá, ani postupná. Člověk je tím, čím je, věčně. Realizace pro­běhne v mysli, v okamžiku, když je očištěna od tužeb a strachů.

T: Dokonce i od touhy po realizaci?

M: Touha po zániku všech tužeb je tou nejzvláštnější touhou, stejně jako strach z toho, že se budete bát, je tím nejzvláštnějším strachem. Tato touha vám zabrání neustále něco získávat a tento strach vám zabrání před vším stále utíkat. Můžete použít stejná slova, ale naše stavy nejsou stejné. Člověk hledající realizaci není závislý na touhách, on jde proti nim, nikoliv s nimi. Obecné dychtění po realizaci je jenom začátek. Dalším krokem musí být nalezení a použití vhodných prostředků. Hledající má před sebou jen jediný cíl: nalézt svoje pravé bytí. Ze všech tužeb je to ta nejnáročnější, protože nic a nikdo ji nemůže uspokojit – hledající a hle­dané jsou jedno a totéž a to jediné, na čem záleží, je hledání.

T: Hledání skončí, ale hledající zůstane.

M: Naopak, hledající se rozplyne a zbude hledání. Hledání je poslední a věčná skutečnost.

T: Hledání znamená nedostatek, chtění, neúplnost a nedokonalost.

M: Ne, znamená to odmítnutí a zavrhnutí neúplnosti a nedokonalosti. Hledání skutečnosti je pohyb skutečnosti samotné. Svým způsobem je každé hledání hledáním skutečné blaženosti, nebo hledáním blažené sku­tečnosti. Tady ale hledáním myslíme hledání sebe sama jakožto základu vědomého bytí, světla za myslí. Toto hledání nikdy neskončí, zatímco neklidné prahnutí po čemkoli jiném musí skončit, aby mohl nastat sku­tečný pokrok.

Člověk musí pochopit, že hledání skutečnosti, Boha či Gurua a hledání Já je jedno a totéž. Je-li jedno z toho nalezeno, je nalezeno i to ostatní. Jakmile se pro vaši mysl stane „Já jsem“ a „Bůh je“ nerozeznatelné, pak se něco změní a vy budete bez sebemenší stopy pochybnosti vědět, že Bůh je, protože vy jste, a naopak, že vy jste, protože Bůh je. Je to totéž.

T: Je-li vše předurčeno, je i naše sebe-realizace předurčená? Nebo máme aspoň v tomhle svobodu volby?

M: Osud se vztahuje pouze na jméno a formu. Jelikož nejste ani jméno, ani forma, osud nad vámi nemá žádnou moc. Jste zcela svobodný. Hrnek je podmíněn svým tvarem, materiálem a podobně. Ale prostor uvnitř hrnku je svobodný. Ocitá se v hrnku jen v souvislosti s hrnkem. Ale jinak je to prostě prostor. Dokud je tu tělo, zdá se vám, že jste do něj vtělený. Bez těla ale nejste nevtělený – vy prostě jste.

I osud je pouhá myšlenka. Slova lze sestavit dohromady tolika způ­soby! Různá tvrzení se mohou lišit, ale mohou snad nějak změnit sku­tečnost? Existuje tolik teorií, které byly vymyšleny pro vysvětlení věcí – všechny jsou přesvědčivé, ale žádná není pravdivá. Když řídíte auto, jste podřízen zákonům fyziky a chemie, vystoupíte-li z auta, máte na krku zákony fyziologie a biochemie.

T: Co je meditace a jaký má účel?

M: Dokud jste začátečník, jsou pro vás určité formální meditace či mod­litby dobré. Ale pro toho, kdo hledá skutečnost, existuje jediná meditace – nekompromisní odmítání přechovávat myšlenky. Osvobození se od myšlenek je samo o sobě meditací.

T: Jak to lze udělat?

M: Začněte tím, že necháte myšlenky plynout a jen je sledujete. Samotné pozorování mysl zpomaluje, až se úplně zastaví. Jakmile je mysl tichá, udržujte ji v tichu. Nenechte se tím klidem znudit, buďte v něm, ponořte se do něj hlouběji.

T: Slyšel jsem o tom, že se má člověk držet jedné myšlenky, aby se držel dál od všech ostatních myšlenek. Jak si mám ale udržet odstup od úplně všech myšlenek? Vždyť samotná tato představa je také myšlenkou.

M: Zkoušejte to nově, neřiďte se minulými zkušenostmi. Pozorujte své myšlenky a pozorujte sebe, jak pozorujete myšlenky. Stav osvobození od všech myšlenek přijde náhle a poznáte jej podle blaženosti, kterou vám přinese.

T: Zajímáte se o to, v jakém stavu je svět? Podívejte se, jaké hrůzy se dějí ve Východním Pákistánu^*. Dotýká se vás to ještě vůbec nějak?

M: Já čtu noviny a vím, co se děje! Ale moje reakce není stejná jako vaše. Vy hledáte lék, kdežto já se zabývám prevencí. Dokud jsou tu příčiny, musí tu být také následky. Dokud budou lidé zvyklí rozdělovat a rozlišo­vat a dokud budou sobečtí a agresivní, tak se takové věci budou dít pořád. Chcete-li mít mír a harmonii ve světě, musíte mít mír a harmonii také ve svých srdcích a myslích. Takovou změnu ale nelze vynutit zvnějšku, ta musí přijít zevnitř. Lidé, kteří se děsí války, musí nejprve odstranit válku ze svého tělesného systému. Jak můžete mít ve světě mír bez mírumi­lovných lidí? Svět bude takový, jaký je, dokud budou lidé takoví, jací jsou. Já dělám svůj díl práce tím, že se snažím pomoci lidem pochopit, že jedinou příčinou jejich utrpení jsou oni sami. V tomto smyslu jsem užitečný člověk. Ale to, čím jsem sám v sobě, co je můj normální stav, to nelze vyjádřit v termínech sociálního uvědomění a užitečnosti.

Mohu o tom mluvit, používat metafory a přirovnání, ale současně si uvědomuji, že to tak není. Ne, že by to nešlo zakoušet. Je to zakoušení samo! Ale nelze to popsat v pojmech mysli, která aby mohla poznávat, musí oddělovat a vytvářet protiklady.

• Tento rozhovor a několik dalších na následujících stranách se odehrává v roce 1971, kdy probíhala válka ve Východním Pákistánu, dnes zvaném Bangladéš.

Svět je jako list papíru, na kterém je něco napsáno na psacím stroji. Výklad a smysl se mohou v závislosti na čtenáři lišit, ale společným prvkem je papír, vždy přítomný, ale zřídka vnímaný. Jakmile ze stroje vyndáte pásku, nezanechává už další psaní na papíru žádnou stopu. A ta­ková je i má mysl – pocity přicházejí dál, ale žádná stopa už po nich nezůstává.

T: Proč tu sedíte a mluvíte k lidem? Jaký k tomu máte motiv?

M: Nemám žádný motiv. Říkáte, že musím mít motiv. Ale já tu ani nese­dím, ani nemluvím, takže není potřeba hledat nějaké motivy. Nepleťte si mne s tělem. Já nemám nic na práci, nemusím plnit žádné povinnosti. Ta moje část, kterou můžete nazvat Bůh, se postará o svět. Váš svět, který to­lik potřebuje péči, je v pohybu a žije ve vaší mysli. Ponořte se do ní, jedině tam a nikde jinde můžete nalézt odpovědi na svoje otázky. Kde jinde si myslíte, že byste je našel? Může snad existovat něco vně vašeho vědomí?

T: Může to existovat, aniž bych o tom vůbec věděl.

M: Co by to bylo za existenci? Může být snad bytí oddělené od vědění? Veškeré bytí stejně jako veškeré vědění souvisí s vámi. Věc existuje, pro­tože vy víte, že existuje, ať už ve vaší zkušenosti, nebo ve vašem bytí. Vaše mysl a tělo budou existovat tak dlouho, dokud tomu budete věřit. Přestaňte si myslet, že jsou vaše, a v tu chvíli se rozplynou. Klidně nechte své tělo a mysl fungovat, ale nenechte se jimi omezovat. Zpozorujete-li nějaké nedostatky, tak pouze pokračujte v jejich pozorování. Pouhá po­zornost, kterou jim věnujete, napraví vaše srdce, mysl i tělo.

T: Mohu se tedy sám vyléčit z vážné nemoci jen tím, že ji budu brát na vědomí?

M: Musíte brát na vědomí celek, ne jenom vnější symptomy. Všechny nemoci začínají v mysli. Starejte se v první řadě o mysl tím, že budete sledovat a odstraňovat všechny špatné myšlenky a emoce. Potom můžete žít a pracovat, aniž byste si své nemoci všímal a myslel na ni. Odstraně­ním příčin odpadnou i následky.

Člověk se stává tím, co si myslí, že je. Odhoďte všechny představy, které o sobě máte a zjistíte, že jste pouhý pozorovatel, který stojí úplně mimo vše, co se může přihodit tělu nebo mysli.

T: Říkáte, že se stáváme tím, co si myslíme, že jsme. Začnu-li si ale myslet, že jsem Nejvyšší Skutečnost, nezůstane má Nejvyšší Skutečnost pouhou představou?

M: Nejdřív dosáhněte tohoto stavu a pak se teprve ptejte.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"