ADVAITA.cz

40. Skutečné je pouze Já (z knihy Já Jsem To)

2. 2. 2015 - Martin

Tazatel: Jedinec ponořený do světa má život plný vůní. Pláče, směje se, miluje a nenávidí, touží a strachuje se, trpí a raduje se. Jaký život má džňánin, který je bez touhy a strachu? Není ve své nezúčastněnosti opuštěný a izolovaný?

M: Jeho stav není tak bezútěšný. Má příchuť čiré, ničím nevyvolané a ničím nezředěné blaženosti. Je šťastný a plně si uvědomuje, že štěstí je jeho pravou přirozeností a že nemusí nic dělat, ani s ničím zápasit, aby je ochránil. Štěstí ho následuje, skutečnější než tělo a bližší než sama mysl. Vy si představujete, že štěstí, které by nemělo nějakou příčinu, nemůže existovat. Pro mne je však štěstí, které je na něčem závislé, krajním zou­falstvím. Radost a bolest mají příčinu, kdežto můj stav je mi vlastní, nemá naprosto žádnou příčinu, je zcela nezávislý a nezranitelný.

T: Jako představení na scéně?

M: Představení bylo napsáno, naplánováno a nacvičeno. Svět prostě vyvěrá z nicoty do bytí a do nicoty se opět vrací.

T: Neexistuje žádný stvořitel? Neexistoval snad svět předtím, než byl stvořen, v mysli Brahmy?

M: Dokud budete mimo můj stav, budete mít různé Stvořitele, Udržo­vatele a Ničitele, jakmile se však jednou se mnou sjednotíte, poznáte Já a budete vidět sebe sama ve všem.

T: Přesto však vykonáváte různé činnosti.

M: Jste-li povrchní, tak vidíte jen svět, kolotající kolem vás. Jste posedlý představou prostředků a cílů, účinků a výsledků, a tak mne vidíte jako zdán­livě konajícího činy. Já však ve skutečnosti všechno jen pozoruji. Cokoli je vykonáno, je vykonáno na divadelní scéně. Radost a trápení, život a smrt, to vše je skutečné jen pro člověka, který je spoután. Pro mne však to je pouze součást představení, stejně neskutečná jako představení samo.Mohu vnímat svět stejně jako vy, ale vy věříte, že jste v něm, zatímco já ho vidím jako duhově zbarvenou kapku v rozlehlém prostoru vědomí.

T: Všichni stárneme. Stáří není příjemné – všechny ty nemoci a bolesti, slabost a blížící se konec. Jak se cítí džňánin jako starý člověk? Jak se jeho vnitřní já dívá na své stáří?

M: Jak stárne, je stále šťastnější a míruplnější. Odchází koneckonců domů. Je jako cestující, který se blíží k cíli, bere si své zavazadlo a pak bez lítosti vystupuje z vlaku.

T: V tom je přece rozpor. Džňánin je prý mimo jakoukoli změnu. Jeho štěstí se nezvětšuje ani nezmenšuje. Jak může, navzdory stárnutí, fyzické slabosti a podobným věcem, jeho štěstí růst?

M: V tom není rozpor. Kolo osudu spěje ke svému konci a mysl je šťastná. Mlha tělesné existence se vytrácí – břemeno těla je den ode dne menší.

T: Řekněme, že je džňánin nemocný. Dostal třeba chřipku a všechny klouby ho bolí a pálí. V jakém stavu je jeho mysl?

M: Každý vjem je pozorován s dokonalou lhostejností. Není tu žádná touha ani odmítání. Je to takové, jaké to je, a on to pozoruje s úsměvem a zálibnou odpoutaností.

T: Může být od svého utrpení odpoután, ale ono tu přesto je.

M: Je tu, ale nezáleží na něm. Ať jsem v jakémkoli stavu, chápu ho jako stav mysli a přijímám ho takový, jaký je.

T: Bolest je ale bolest. Tu přece zakoušíte i vy.

M: Ten, kdo zakouší tělo, zakouší i jeho bolesti a radosti. Já však nejsem ani tělo, ani ten, kdo tělo zakouší.

T: Řekněme, že by vám bylo pětadvacet. Oženil byste se a domácí povinnosti by na vás začaly doléhat. Jak byste se cítil?

M: Tak, jako se cítím teď. Stále jste přesvědčen o tom, že můj vnitřní stav je utvářen vnějšími událostmi. Ale tak to není. Ať se stane cokoli, Já přetrvává. Kořenem mého bytí je čiré uvědomění, bod intenzivního světla. Přirozeností tohoto bodu je zářit a vytvářet obrazy v prostoru a události v čase – bez úsilí a spontánně. Dokud je tu jenom samotné uvědomění, neexistují žádné problémy. Jakmile však vznikne rozlišující mysl a začne vytvářet rozdíly, vzniká i radost a bolest. Ve spánku je mysl vyprázdněná a radost ani bolest tu není. Proces tvoření pokračuje, ale není mu věnována žádná pozornost. Mysl je formou vědomí a vědomí je aspektem života. Život vytváří vše, ale Nejvyšší Skutečnost je za vším.

T: Nejvyšší Skutečnost je pánem a vědomí jeho sluhou.

M: Pán je ve vědomí, nikoliv mimo ně. V pojmech vědomí je Nejvyšší Skutečnost jak tvoření, tak rozklad, konkretizace i abstrakce, jednobodovost i všudypřítomnost. A zároveň není ani jedno z toho. Je to mimo dosah slov i mysli.

T: Džňánin vypadá jako velmi osamělá bytost, je tak sám.

M: Je sám, ale je vším. Není ani bytost. Je bytím všech bytostí. A ani to není. Nelze to vyjádřit slovy. Je tím, čím je, základem, z něhož vyrůstá vše.

T: Nebojíte se smrti?

M: Řeknu vám, jak zemřel Guru mého Gurua. Poté, co oznámil, že se blíží jeho konec, přestal jíst, aniž by změnil běh svého každodenního života. Jedenáctý den, v době modlitby, kdy zpíval a energicky tleskal, náhle zemřel! Bylo to mezi dvěma pohyby, jako zhasnutí svíčky. Každý umře tak, jak žil. Nebojím se smrti, protože se nebojím života. Žiju šťastný život a zemřu šťastnou smrtí. Neštěstí je být narozen, nikoliv zemřít. Všechno závisí na tom, jak se na to díváte.

T: O vašem stavu nesvědčí na první pohled nic. To, co o něm říkáte vy, je to jediné, co o něm vím. Já sám vidím jen velice zajímavého starého muže.

M: To vy jste zajímavý starý muž, ne já! Já jsem se nikdy nenarodil. Jak bych tedy mohl zestárnout? To, co se vám zdá, že jsem, existuje pouze ve vaší mysli. Já se tím nezabývám.

T: Ale i jako sen jste nanejvýš neobvyklý.

M: Jsem sen, který vás může probudit. Důkazem bude pro vás vaše vlastní probuzení.

T: Představte si, že byste se doslechl, že jsem zemřel. Někdo by vám řekl: „Znáte toho a toho? Umřel.“ Jaká by byla vaše reakce?

M: Byl bych velmi šťastný, že vás mám zpátky doma. Opravdu bych byl rád, že vás vidím venku z tohoto šílenství.

T: Jakého šílenství?

M: Toho, že si myslíte, že jste se narodil a zemřete, že jste tělo a mysl a všechny tyhle nesmysly. V mém světě se nikdo nenarodil a nikdo neumírá. Někteří lidé se vydají na cesty a vrátí se, jiní nikdy nikam ne­odjedou. Jaký je v tom rozdíl, cestují-li ve snové zemi, každý ponořen do svého vlastního snu? Důležité je pouze probuzení. Stačí vědět, že „já jsem“ jakožto skutečnost a také láska.

T: Můj přístup není tak absolutní, proto se ptám. Po celém Západě hledají lidé něco skutečného. Obracejí se na vědu, která jim říká mnoho o hmotě, málo o mysli a nic o povaze a účelu vědomí. Pro ně je sku­tečnost objektivní a je v oblasti toho, co je pozorovatelné a popsatelné, ať už přímo nebo nepřímo. O subjektivním aspektu skutečnosti nevědí nic. Je nanejvýš důležité, aby se dozvěděli, že existuje skutečnost a že ji lze nalézt ve vědomí osvobozeném od hmoty a od jejích omezení a zkreslení. Většina lidí prostě neví, že existuje skutečnost, která může být nalezena a zakoušena ve vědomí. Zdá se, že je velmi důležité, aby uslyšeli tuto dobrou zprávu od někoho, kdo to skutečně zakusil. Takoví svědci vždycky existovali a jejich svědectví je drahocenné.

M: Jistě, jakmile je zvěstování dobré zprávy o seberealizaci jednou vyslechnuto, nebude už nikdy zapomenuto. Je jako semínko ponechané v zemi, které čeká na vhodnou dobu, aby vyklíčilo a vyrostlo v mohutný strom.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"