ADVAITA.cz

38. Duchovní praxe je záměr, který je znovu a znovu prosazován (z knihy Já Jsem To)

19. 1. 2015 - Martin

Pomoci jim může to, když mají příležitost slyšet džňánina mluvit o jeho vlastní realizaci, o jejích důvodech a počátcích, o jejích pokrocích a do­sažení a o jejím současném uplatnění v každodenním životě. Mnohé z toho, co říká, se může zdát podivné, či dokonce nesmyslné, přesto však tu zbude pocit skutečnosti, atmosféra skutečného zakoušení, ne­vyslovitelná, a přece velmi opravdová, střed, z něhož může být prožíván příkladný život.

Maharádž: Takový zážitek může být nesdělitelný. Může člověk vůbec zážitky sdělovat?

T: Ano, pokud je to umělec. Podstatou umění je sdělování pocitů a zá­žitků.

M: Abyste přijímal to, co je sdělováno, musíte být vnímavý.

T: Samozřejmě. Musí tu být přijímající. Jestliže však předávající nepře­dává, k čemu je tu pak přijímající?

M: Džňánin patří všem. Dává se neúnavně a úplně každému, kdo za ním přijde. Není-li dávající, pak to není džňánin. Ať má cokoli, rozdělí se o to.

T: Ale může se podělit o to, čím je?

M: Myslíte, zda může udělat z ostatních džňániny? Ano i ne. Nelze to proto, že džňáninové jsou nestvoření a uskutečňují sami sebe, navrátí-li se do svého zdroje, ke své pravé přirozenosti. Nemohu z vás udělat to, čím už jste. Jediné, co vám mohu sdělit, je cesta, po níž jsem šel, a povzbudit vás, abyste ji použil.

T: To není odpověď na mou otázku. Mám na mysli kritického a skep­tického člověka ze Západu, který odmítá samu možnost vyšších stavů vědomí. Jeho pochybnosti byly v poslední době narušeny drogami, aniž by to však zapůsobilo na jeho materialistický pohled na věc. Drogy nedrogy, tělo pro něj zůstává primární věcí a mysl je sekundární. Kromě mysli ne­vidí pak vůbec nic. Od dob Buddhy byl stav seberealizace popisován v ne­gativních pojmech, jako „ne toto, ne tamto“. Je to nevyhnutelné? Když už to nelze popsat, není možné to nějak ilustrovat? Uznávám, že žádný slovní popis se nehodí v případě, kdy popisovaný stav je za slovy. Ale on je i ve slovech. Poezie je umění dávat do slov to, co je nevyjádřitelné.

M: Náboženských básníků jsou spousty. S tím, co chcete, se obraťte na ně. Pokud jde o mne, mé učení je jednoduché. Chvíli mi důvěřujte a dě­lejte to, co vám říkám. Vytrváte-li, uvidíte, že vaše důvěra byla oprávněná.

T: A co dělat s lidmi, kteří mají zájem, ale nedokáží věřit?

M: Kdyby se mnou mohli zůstat, tak by mi uvěřili. Jakmile mi jednou uvěří, budou následovat mé rady a sami začnou objevovat.

T: Nechci po vás teď nějaké postupy a cvičení, ale jejich výsledky. Vy máte obojí. Ochotně nám říkáte o cvičeních, ale přijde-li řeč na výsledky, odmítáte se o ně s námi podělit. Buď nám řeknete, že je váš stav mimo oblast slov, nebo že tu není žádný rozdíl. Tam, kde ho vidíme my, vy žádný nevidíte. V obou případech jsme ponecháni bez jakéhokoli vhledu do vašeho stavu.

M: Jak můžete mít nějaký vhled do mého stavu, nemáte-li vhled ani do svého? Chybí-li samotný nástroj vhledu, není důležité ho nejprve nalézt? Je to podobné, jako by se slepec chtěl naučit malovat dřív, než se mu vrátí zrak. Chcete znát můj stav – znáte však stav své ženy či svého sluhy?

T: Žádám vás pouze o nějakou radu.

M: Dobře, dal jsem vám velmi důležitý klíč – tam, kde vidíte rozdíly, já je nevidím. Pro mne to stačí. Myslíte-li si, že to nestačí, mohu jen opakovat, že to stačí. Hluboce si to promyslete a začnete chápat to, co chápu já.

Vypadá to, že chcete okamžitý vhled, avšak zapomínáte, že tomu, co je okamžité, předchází vždy dlouhá příprava. Ovoce padá náhle, ale zrání vyžaduje čas.

Koneckonců, mluvím-li o tom, že mi máte věřit, je to jen na krátkou dobu, jen na takovou, abyste se dal do pohybu. Čím jste opravdovější, tím méně důvěry potřebujete, neboť brzy shledáte, že vaše důvěra ve mne byla oprávněná. Chcete, abych vám dokázal, že jsem důvěryhodný! Jak bych mohl a proč bych to měl dělat? Nabízím vám ostatně efektivní přístup, který je běžný v západní vědě. Když vědec popisuje experiment a jeho výsledky, obvykle přijmete jeho tvrzení, uvěříte jim a zopakujete jeho experiment tak, jak jej popisuje. Jakmile obdržíte stejné nebo po­dobné výsledky, už mu nemusíte věřit. Věříte své vlastní zkušenosti. Po­vzbuzen pokračujete dál a skončíte v podstatě se stejnými výsledky.

T: Indická mysl je připravena kulturou a výchovou na metafyzické expe­rimenty. Indovi dávají slova jako „přímé vnímání Nejvyšší Skutečnosti“ smysl a vyvolávají odezvu ze samotných hlubin jeho bytí. Pro člověka ze Západu znamenají však jen málo. Dokonce i když byl vychován křesťan­sky, nepřemýšlí jinak, než v souhlasu s božími přikázáními a Kristovými nařízeními. Přímé poznání skutečnosti je nejen mimo jeho ambice, ale i mimo jeho chápání. Někteří Indové mi říkají: „To je beznadějné, člo­věk ze západu to nepochopí, protože nemůže. Neříkejte mu nic o seberealizaci. Ať žije užitečný život a zaslouží si znovuzrození v Indii. Jedině pak bude mít šanci“. Jiní zas říkají: „Skutečnost je pro všechny totožná, ale ne všichni jsou obdařeni schopností ji pochopit. Tato schopnost přijde spolu s touhou, která přeroste v oddanost a nakonec v úplné zasvěcení svému Já. S celistvostí, upřímnou opravdovostí a železnou odhodlaností překonávat všechny překážky má člověk ze západu stejnou šanci jako orientálec. Jediné, co potřebuje, je vyburcovat svůj zájem.“ K tomu, aby vyburcoval svůj zájem o sebepoznání, potřebuje být pře­svědčen o svých přednostech.

M: Vy věříte tomu, že je možné předat osobní zkušenost?

T: To nevím. Mluvíte o jednotě, o totožnosti pozorovaného s pozoro­vatelem. Je-li vše jednota, potom by sdělení mělo být možné.

M: Aby měl člověk přímou zkušenost s nějakou zemí, musí tam jet a žít tam. Nechtějte nemožné. Duchovní pokus nějakého člověka nepochybně prospívá celému lidstvu, aby však prospělo jinému jedinci, musí tu být úzký osobní vztah. Takový vztah není náhodný a ne každý si na něj může dělat nárok. Vědecký přístup je naproti tomu pro všechny. „Věř tomu – otestuj to – ochutnej to.“ Co víc potřebujete? Proč cpát Pravdu do hrdla, které o to nestojí? Tak jako tak to nejde. Co může dělat dávající bez přijímajícího?

T: Podstatou umění je použít vnější formu ke sdělení vnitřního prožitku. Člověk musí být samozřejmě nejprve citlivý k vnitřnímu, než se vnější pro něj může stát smysluplným. Jak se dá dospět k citlivosti?

M: Ať už to vyjádříte jakkoli, výsledek bude stejný. Dávajících je mnoho, kde jsou však přijímající?

T: Nemůžete se podělit o svou vlastní citlivost?

M: Ale ano, mohu, jenže sdílení je obousměrná ulice. Ke sdílení jsou zapotřebí dva. Kdo chce přijímat to, co já chci dávat?

T: Říkáte, že jsme v jednotě, copak to nestačí?

M: Já jsem v jednotě s vámi. Jste ale i vy v jednotě se mnou? Pokud ano, tak nebudete klást žádné otázky. Pokud ne, pokud nevidíte to, co já, tak co mohu dělat jiného, než že vám ukážu způsob, jakým vylepšit váš zrak?

T: Pokud něco nemůžete dávat, pak vám to nepatří.

M: Já si nedělám nárok na žádné vlastnictví. Jestliže tu není „já“, kde je potom „moje“? Představte si dva lidi, kteří se dívají na strom. Jeden vidí ovoce skryté mezi listy, kdežto druhý ne. Jinak mezi nimi není žádný rozdíl. Ten, který vidí, ví, že ten druhý bude při troše pozornosti vidět také, ale otázka nějakého dělení nevzniká. Věřte, že nejsem žádný skrblík, který by vám upíral váš podíl skutečnosti. Naopak, jsem celý váš, snězte mne a vypijte mne. Když však jenom slovně opakujete: „dávej, dávej,“ neděláte nic pro to, abyste si vzal , co je vám nabízeno. Ukazuji vám krátkou a snadnou cestu, jak získat schopnost vidět to, co vidím já, ale vy lpíte na svém starém způsobu myšlení, cítění a jednání a svalujete přitom vinu na mne. Já nemám nic, co byste neměl i vy. Sebepoznání není nějaký majetek, který byste mohl nabízet či přijímat. Je to úplně nová dimenze, kde není co dávat ani co brát.

T: Dejte nám aspoň nahlédnout do obsahu své mysli v průběhu va­šeho každodenního života. Jídlo, pití, mluvení a spaní – jak vlastně tohle všechno vnímáte?

M: Zakouším tyto běžné životní záležitosti stejně jako vy. Rozdíl je v tom, co nezakouším. Nezakouším strach ani chtění, nenávist ani zlost. Nic nevyžaduji, nic neodmítám, nic neobhajuji. V těchto věcech nedělám kompromisy. To je asi ten hlavní rozdíl mezi námi dvěma. Já neustoupím, jsem pravdivý sám k sobě, kdežto vy se bojíte skutečnosti.

T: Na vašich způsobech je z pohledu člověka ze Západu cosi zneklid­ňujícího. Sedět úplně sám v koutě a stále opakovat: „Já jsem Bůh, Bůh jsem já,“ to vypadá jako čiré bláznovství. Jak přesvědčit Zápaďana, že taková cvičení vedou k nejvyšší svatosti?

M: Člověk, jenž se považuje za Boha, žije v klamu, stejně jako ten, který o tom pochybuje. Oba mluví ze sna.

T: Je-li všechno sen, co je potom bdění?

M: Jak popsat bdělý stav snovým jazykem? Slova nepopisují, jsou to jen symboly.

T: Opět tatáž výmluva, že slova nemohou zprostředkovat skutečnost.

M: Chcete-li slova, dám vám tedy nějaké z těch pradávných mocných slov. Budete-li je ustavičně opakovat, mohou dělat divy.

T: Myslíte to vážně? Copak můžete říci člověku ze západu, aby bez přestání opakoval „ÓM“ nebo „RÁM“, či „HARÉ KRIŠNA“, ačkoli zcela postrádá víru a přesvědčení zrozené z toho správného kulturního a náboženského prostředí? Bude-li bez přesvědčení a vroucnosti jen mechanicky opakovat tytéž zvuky, dosáhne snad někdy něčeho?

M: A proč ne? Jde o pohnutky a skryté motivy jako takové, nikoliv o formu, kterou na sebe berou. Ať dělá cokoli, dělá-li to kvůli nalezení svého vlastního pravého Já, tak ho to jistě přivede k sobě samému.

T: Není snad k tomu, aby prostředky byly účinné, nutná víra?

M: Víra, která je jen očekáváním výsledků, nutná není. Důležité jsou jen činy. Cokoli děláte kvůli pravdě, to vás k ní dovede. Buďte jen opravdový a upřímný. Na formě nijak nezáleží.

T: Je tedy vůbec nutné dávat své touze nějaké vyjádření?

M: Není to nutné. Nedělat nic je stejně dobré. Pouhé toužení, nezkalené myšlenkami ani činy, vás dovede nejrychleji k vašemu cíli. To, na čem záleží, je váš opravdový motiv, nikoliv způsob jeho vyjádření.

T: To je neuvěřitelné! Jak by mohlo být účinné opakování ve stavu nudy, která hraničí se zoufalstvím?

M: Samotný fakt opakování, neustálého úsilí, trpělivosti a vytrvalosti, jsou navzdory nudě, zoufalství a naprostému nedostatku víry tím, co je doopravdy rozhodující. Nejsou důležité samy o sobě, nanejvýš důležitá je však upřímnost, která za nimi stojí. Musí tu být snaha zevnitř a pomoc zvenčí.

T: Mé otázky jsou typické pro člověka ze Západu. Tam lidé uvažují v pojmech příčin a následků, prostředků a cílů. Nechápou, jaká příčinná souvislost může být mezi světem a Absolutní Skutečností.

M: Vůbec žádná. Je tu však souvislost mezi slovem a jeho významem, mezi činem a jeho motivem. Duchovní praxe je záměr, který je znovu a znovu prosazován. Kdo nemá odvahu, ten nepřijme skutečnost, ani když je mu nabízena. Jedinou překážkou je neochota zrozená ze strachu. T: Čeho se člověk bojí?

M: Neznámého. Ne­bytí, ne­vědomí, ne­konání. Toho, co překračuje všechno jsoucí.

T: Chcete říci, že o způsob, jakým jste dospěl ke svému dosažení, se podělit můžete, kdežto o jeho plody nikoli?

M: Ale samozřejmě, že se mohu podělit o plody, a taky to neustále dělám. Ale můj jazyk je tichý. Naučte se mu naslouchat a porozumět mu.

T: Nechápu, jak může člověk začínat bez přesvědčení.

M: Zůstaňte nějaký čas se mnou nebo věnujte pozornost tomu, co říkám a co dělám, a přesvědčení se ve vás začne probouzet.

T: Každý nemá příležitost se s vámi setkat.

M: Stačí, když se setkáte se svým vlastním Já. Buďte s ním, naslouchejte mu, poslouchejte je, opatrujte je, mějte je neustále na paměti. Žádného jiného průvodce nepotřebujete. Dokud touha po pravdě působí na váš každodenní život, je s vámi všechno v pořádku. Žijte svůj život tak, abyste nikomu neubližoval. Neubližování je nejmocnější formou jógy a rychle vás dovede k vašemu cíli. To je to, čemu říkám Nisarga jóga, čili Přirozená jóga. Je to umění života v míru a harmonii, v přátelství a lásce. Jejím ovocem je štěstí, které nemá žádnou příčinu a je věčné.

T: Nicméně toto všechno vyžaduje určitou víru.

M: Obraťte se do svého nitra a pak začnete věřit sám sobě. I u všech ostatních věcí přichází víra až se zkušeností.

T: Řekne-li někdo, že ví něco, co já nevím, mám přece právo se ho zeptat: „Co je to, co ty víš, kdežto já ne?“

M: A co když vám řekne, že se to nedá sdělit slovy?

T: Tak ho budu pozorně sledovat a zkoušet na to přijít.

M: A to je přesně to, co chci já po vás! Musíte mít zájem a být pozorný, dokud nevznikne proud vzájemného porozumění. Potom bude sdílení snadné. Ve skutečnosti je celá realizace jenom sdílení. Vstoupíte do rozšíře­ného vědomí a podílíte se na něm. Jedinou překážkou je neochota vstoupit a sdílet. Já nikdy nemluvím o rozdílech, neboť pro mne žádné neexistují. To vy o nich mluvíte, takže je na vás, abyste mi je ukázal. Rozhodně mi je ukažte. V tomhle mi musíte porozumět a pak už nikdy nebudete mluvit o rozdílech. Pochopte jedinou věc správně a máte vyhráno. To, co vám brání v poznání, není nedostatek příležitostí, ale nedostatek schopnosti zaměřit svou mysl na to, čemu chcete porozumět. Kdybyste jen dokázal podržet v mysli věc, kterou neznáte, její tajemství by vám bylo odhaleno. Jste-li však povrchní a netrpělivý a nejste-li dostatečně opravdový, abyste se díval a čekal, pak jste jako dítě, které chce modré z nebe.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"