ADVAITA.cz

35. Největším guruem je vaše vnitřní Já (z knihy Já Jsem To)

15. 12. 2014 - Martin

T: Znamená to, že bych se měl zdržet jakékoli činnosti?

M: To nemůžete! To, co se děje, to se dít musí. Pokud náhle zabrzdíte, dojde k havárii.

T: Jde o to, aby se poznávající a poznávané stali jedním?

M: Poznávající a poznávané jsou jen slova, která označují představy vzni­kající v mysli. Není v nich Já. Já není ani v nich, ani mimo ně. Hledat Já na mentální úrovni je marné. Zanechte hledání a pochopte, že Já je tady a teď – je to ono „Já jsem“, které tak dobře znáte. Jediné, co potřebujete udělat, je přestat se považovat za něco, co leží uvnitř prostoru vědomí. Dokud si tyto věci pečlivě nepromyslíte, nemůže vám stačit, že si to ode mne jednou vyslechnete. Zapomeňte na své minulé zkušenosti a úspěchy a vystavte se nahý životnímu vichru a dešti. Potom budete mít šanci.

T: Má ve vašem životě nějaké místo uctívání (bhakti)?

M: Když vám není dobře, jdete za lékařem , který vám řekne, co vám je a jaký je na to lék. Jestliže mu důvěřujete, je to jednoduché: vezmete si lék, držíte dietu a uzdravíte se. Když mu nedůvěřujete, můžete to přesto zkusit nebo můžete studovat medicínu sám! V každém případě však tím, co vás motivuje, není lékař, ale vaše touha po uzdravení.

Bez důvěry není mír a klid. Vždycky se najde někdo, komu důvěřujete – může to být vaše matka či manželka. Ze všech lidí si však nejvíce dů­věry zasluhuje ten, kdo poznal své Já, osvobozený člověk. Pouhá důvěra však nestačí. Musíte také toužit. K čemu je vám důvěra, že můžete získat svobodu, když po ní netoužíte? Touha a důvěra musí jít ruku v ruce. Čím více toužíte, tím snáze přijde i pomoc. I ten největší guru je bezmocný, dokud žák není dychtivý se učit. Dychtivost a horlivost jsou nanejvýš důležité. Důvěra přijde se zkušeností. Buďte oddaný svému cíli a odda­nost tomu, kdo vás k němu může dovést, bude následovat. Jsou-li vaše důvěra a oddanost silné, budou působit a povedou vás k cíli, neboť se nebudete zdržovat váháním a kompromisy.

Největším guruem je vaše vnitřní Já. Ono je opravdu nejvyšším uči­telem. Jen ono vás může dovést k vašemu cíli a jedině s ním se na konci své cesty setkáte. Důvěřujte mu a nepotřebujete žádného vnějšího gurua. Ale opět musíte mít silnou touhu ho nalézt a nedělat nic, co by vytvářelo překážky a zdržení. A neztrácejte energii a čas tím, že budete něčeho litovat. Učte se ze svých chyb a už je neopakujte.

T: Nevadilo by vám, kdybych vám položil osobní otázku?

M: Ne, jen se ptejte.

T: Vidím vás sedět na antilopí kůži. Jak se to shoduje s myšlenkou nenásilí?

M: Celý život jsem prodával cigarety a pomáhal tak lidem ničit si zdraví. A před mými dveřmi zřídilo městské zastupitelstvo veřejné záchodky, které ničily zdraví mně. Jak se člověk může v tomto násilném světě vy­hnout násilí toho či onoho druhu?

T: Měli bychom se přece vyvarovat všeho násilí, kterého se vyvarovat lze. A přesto má v Indii každý svatý muž tygří, lví, leopardí či antilopí kožešinu, na které sedí.

M: Možná je to proto, že v dávných dobách nebyly žádné umělé hmoty a kožešina byla nejlepší ochranou proti vlhku. Na revmatismu neshledává nic půvabného dokonce ani světec! Tak vznikla tradice, že pro dlouhé meditace je potřebná kožešina. Jóginova antilopí kožešina je něco jako kůže na chrámovém bubnu. Té si člověk sotva všimne.

T: Ale to zvíře muselo být zabito.

M: Nikdy jsem neslyšel o jóginovi, který by zabil tygra kvůli své kůži. Ti, kdo zabíjejí, nejsou jóginy a jógini nejsou těmi, kdo zabíjejí.

T: Neměl byste ale vyjádřit svůj nesouhlas tím, že odmítnete sedět na kožešině?

M: To jsou nápady! Já neschvaluji celý vesmír, tak proč jenom kožešinu?

T: Co je na vesmíru špatného?

M: Tím, že jste zapomněl na své Já, jste se dopustil největší křivdy, z níž plynou všechna neštěstí. Starejte se o to nejdůležitější, to méně důležité se o sebe postará samo. Nebudete přece uklízet v místnosti, kde je tma. Nejdřív otevřete okno. Pustíte-li dovnitř světlo, všechno se tím zjedno­duší. Takže počkejme se zdokonalováním ostatních, dokud neuvidíme sami sebe takové, jací jsme, a nezměníme se. Není vůbec nutné být donekonečna zmítán pochybnostmi. Nalezněte sami sebe a všechno do sebe zapadne tak, jak má.

T: Touha vrátit se ke zdroji je velice vzácná. Je vůbec přirozená?

M: Směřování ven je přirozené na začátku a směřování dovnitř je zas přirozené na konci. Ale ve skutečnosti je to obojí jedno, tak jako nádech a výdech.

T: Není stejně tak i tělo jednotné s tím, kdo v těle sídlí?

M: Události v čase a prostoru – narození a smrt, příčina a následek – ty mohou být považovány za jednotné. Ale tělo a ten, kdo je vtělen do těla, nejsou na stejné úrovni reality. Tělo existuje v čase a prostoru, je pomíjivé a omezené, kdežto jeho obyvatel je mimo čas a prostor, věčný a všeprostupující. Jejich vzájemné ztotožňování je vážnou chybou a příčinou nekonečného utrpení. Můžete mluvit o tom, že tělo a mysl jsou jedno, ale soustava těla a mysli není základní skutečností.

T: Obyvatel těla, ať už je to kdokoli, tělo řídí a je za ně zodpovědný.

M: Tělo je řízeno univerzální silou, která je za tělo zodpovědná.

T: Takže si můžu dělat, co se mi zachce, a svalovat vinu na nějakou uni­verzální sílu? To je tedy snadné!

M: Ano, velmi snadné. Prostě si uvědomte, že za vším, co je v pohybu, je Jediný Hybatel a nechte všechno na Něm. Nebudete-li váhat nebo podvádět, je to ta nejkratší cesta ke skutečnosti. Setrvávejte bez touhy a strachu a zřekněte se veškeré kontroly a zodpovědnosti.

T: Ale to je bláznovství!

M: Ano, boží bláznovství. Co je špatného na tom, vzdáte-li se iluze osobní kontroly a osobní zodpovědnosti? Obojí existuje pouze v mysli. Je samozřejmé, že dokud si představujete, že máte nad něčím kontrolu, tak si také myslíte, že jste za to zodpovědný. Jedno plyne z druhého.

T: Jak může to, co je univerzální, být zodpovědné za to, co je dílčí, čás­tečné?

M: Veškerý život na Zemi je závislý na Slunci. A přesto nemůžete za všechno, co se děje, svalovat vinu na Slunce, i když je tou poslední příči­nou. Světlo je příčinou barvy, kterou má květina, ale přímo ji neřídí, ani za ni není zodpovědné. Pouze umožňuje její existenci, to je vše.

T: Na tom všem se mi nelíbí, že se uchylujete k nějaké univerzální síle.

M: Nemůžete popírat fakta.

T: Čí fakta? Vaše nebo má?

M: Vaše. Má fakta popírat nemůžete, protože je ani neznáte. Kdybyste je mohl znát, nepopíral byste je. V tom je ten problém. Považujete své výmysly za fakta a má fakta za výmysly. Vím zcela jistě, že všechno je jedno, rozdíly nezpůsobují oddělenost. Buď jste zodpovědný za všechno, nebo za nic. Představa, že řídíte pouze jedno tělo a jste za ně zodpovědný, je jen úchylkou těla a mysli.

T: Přesto jste však svým tělem omezen.

M: Jenom ve věcech, které se týkají těla. S tím si nedělám starosti. Je to jako střídání ročních období. Přicházejí a odcházejí, ale mne se to netýká. Stejně tak přicházejí a odcházejí i soustavy těla a mysli – život věčně hledá nová vyjádření.

T: Pokud nenaložíte celé břemeno zla na Boha, jsem spokojen. Bůh si může pro mne za mne existovat, ale pro mne je pouhým konceptem vytvořeným lidskou myslí. Pro vás může být Bůh skutečný, pro mne je však daleko skutečnější společnost, neboť jsem jak jejím tvůrcem, tak i jejím vězněm. Vašimi hodnotami jsou moudrost a soucítění, pro spo­lečnost je hodnotou chytrý egoismus. Já žiji ve zcela jiném světě než vy.

M: Nikdo vás k tomu nenutí.

T: Nikdo k tomu nenutí vás, ale já jsem přinucen v něm žít. Můj svět je zlý, plný slz, dřiny a bolesti. Omlouvat to intelektualizováním a předklá­dáním teorií o evoluci a karmě, to je jen sypání soli do rány. Bůh zlého světa je krutý Bůh.

M: Bohem vašeho světa jste vy a jste nejen krutý, ale také hloupý. Ať si je Bůh koncept – váš vlastní výtvor. Zjistěte, jak jste vznikl a začal toužit po pravdě, dobru a kráse ve světě plném zla. K čemu je vám argumentace ve prospěch Boha či proti němu, když ani nevíte, kdo je Bůh a o čem to mluvíte. Bůh zrozený ze strachu a naděje, formovaný touhami a předsta­vami, nemůže být Svrchovanou Silou, Myslí a Srdcem vesmíru.

T: Souhlasím s tím, že svět, ve kterém žiji, i Bůh, v něhož věřím, jsou jen výtvory mé představivosti. Ale jakým způsobem je vytváří touha? Proč si představuji svět tak bolestný a Boha tak lhostejného? Co to se mnou je, že sám sebe tak krutě mučím? Přichází za mnou osvícený člověk a říká mi: „Je to jen sen, který má skončit,“ ale není i on sám součástí tohoto snu? Zjišťuji, že jsem chycen v pasti a nevidím žádný způsob, jak z ní uniknout. Říkáte, že jste svobodný. Od čeho jste osvobozen? Jen mne proboha nekrmte slovy, osviťte mne, pomozte mi, abych se probudil, neboť jste to vy, kdo mne vidí, jak se převaluji ve spánku.

M: Říkám-li, že jsem svobodný, tak jenom konstatuji fakt. Jste-li do­spělý, jste osvobozen od dětskosti. Já jsem osvobozen od jakéhokoli popisu a ztotožnění. Nejsem nic z toho, co lze vidět, slyšet nebo o čem lze přemýšlet. Jsem osvobozen od toho, abych byl něčím vnímatelným nebo myslitelným.

T: Přesto máte tělo a jste na něm závislý.

M: Opět předpokládáte, že jediný správný úhel pohledu je ten váš. Opa­kuji: nikdy jsem nebyl, nejsem, ani nebudu tělem. Pro mne je to fakt. I já jsem žil v iluzi, že jsem se narodil, ale můj guru mne přivedl k pochopení, že narození a smrt jsou pouhé myšlenky. Narození je jen myšlenka „já mám tělo“, smrt je zas jen myšlenka „ztratil jsem své tělo“. Teď, když vím, že nejsem tělo, tak tu tělo může být nebo nemusí, pro mne v tom však není žádný rozdíl. Soustava těla a mysli je jako pokoj. Je tady, ale nemusím v něm žít neustále.

T: Přesto však tu tělo je a vy se o ně staráte.

M: O tělo se stará síla, která je vytvořila.

T: Neustále skáčeme z jedné úrovně na druhou.

M: Existují jen dvě úrovně, které přicházejí v úvahu – fyzická úroveň faktů a mentální úroveň myšlenek. Já jsem mimo obě dvě. Ani vaše fakta, ani vaše myšlenky nejsou mé. To, co vidím já, je za tím. Přejděte na mou stranu a dívejte se se mnou.

T: To, co chci říci, je velmi jednoduché. Dokud věřím tomu, že „já jsem tělo“, dotud nesmím říkat: „Bůh se postará o mé tělo.“ Bůh se o ně ne­postará. Nechá je hladovět, onemocnět a zemřít.

M: A co jiného očekáváte od pouhého těla? Proč si s ním děláte takové starosti? Jelikož si myslíte, že jste tělo, chcete, aby bylo nezničitelné. Po­mocí vhodných cvičení můžete sice prodloužit jeho život, ale k čemu to bude dobré?

T: Je dobré žít dlouho a zdravě. Dává nám to příležitost vystříhat se chyb dětství a mládí, frustrací dospělosti a ubohosti a slabomyslnosti stáří.

M: Rozhodně si žijte dlouho. Ale vy to neřídíte. Můžete si snad určit den svého narození a smrti? My dva nemluvíme stejnou řečí. To, co říkáte, je jen prázdné tlachání založené na předpokladech a domněnkách. Mluvíte s jistotou o věcech, o kterých jistotu nemáte.

T: Proto jsem tady.

M: Ještě tu nejste. Já tu jsem. Zvu vás dál, ale vy nejdete! Chcete, abych žil váš život, cítil vaším způsobem a používal vaši řeč. To ale nemohu a ani by vám to nepomohlo. Vy musíte přijít za mnou. Slova pocházejí z mysli a mysl zatemňuje a zkresluje. Absolutno tudíž vyžaduje překročit slova a přejít na mou stranu.

T: Pomožte mi v tom.

M: Já to dělám, ale vy se bráníte. Pokládáte koncepty za skutečnost, zatímco koncepty jsou zkreslením skutečnosti. Zanechte všeho koncep­tualizování a zůstávejte tichý a pozorný. Dělejte to opravdově a všechno bude v pořádku.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"