ADVAITA.cz

34. Mysl je ztělesněný neklid (z knihy Já Jsem To)

8. 12. 2014 - Martin

T: Pevné zdraví je něco naprosto hmatatelného.

M: Cítit se zdráv je nepochybně velmi potěšující. Je potěšení vším, co od jógy očekáváte?

T: Odměnou hathajógy je radost z toho, že se cítíte dobře. Ale všeobecně toho jóga poskytuje mnohem víc. Dává odpověď na spoustu otázek.

M: Co chápete pod pojmem jóga?

T: Celé učení Indie – postupný vývoj, reinkarnaci, karmu a tak dále.

M: Dobrá, získal jste vědomosti, po kterých jste toužil. Ale jak vám to prospělo?

T: Přineslo mi to klid mysli.

M: Skutečně? Opravdu je vaše mysl v klidu a vaše hledání u konce?

T: Ne, to ještě ne.

M: Přirozeně. A nikdy u konce ani nebude, protože nic takového jako klid mysli neexistuje. Mysl znamená rozruch, je ztělesněním neklidu. Jóga není ani atributem mysli, ani jejím stavem.

T: Určitý klid jsem však z jógy vytěžil.

M: Když to důkladně prozkoumáte, uvidíte, že mysl přímo překypuje myšlenkami. Může se příležitostně vyprázdnit, ale jen načas a pak se zas vrátí k obvyklému neklidu. Utišená mysl neznamená klidnou mysl.

Říkáte, že chcete utišit svou mysl. Je ten, kdo chce utišit mysl, sám klidný?

T: Ne. Nejsem v klidu, pomáhá mi jóga.

M: Copak nevidíte ten rozpor? Mnoho let jste hledal klid své mysli. Nemohl jste ho najít, neboť to, co je ve své podstatě neklidné, v klidu být nemůže.

T: Určité zlepšení tu ale je.

M: Klid, o němž tvrdíte, že jste ho našel, je velice křehký. Sebemenší věc ho může narušit. To, čemu říkáte klid, je jen nepřítomnost rozruchu. Ta­kový klid nestojí vůbec za řeč. Skutečný klid nemůže být narušen ničím. Můžete se snad pochlubit klidem mysli, který je nenarušitelný?

T: Usiluji o něj.

M: Usilování je také formou neklidu.

T: A co mi tedy zbývá?

M: „Já“ nemusí být uváděno do klidu. „Já“ není v klidu, je klidem samotným. Neklidná je jen mysl. Jediné, co mysl zná, je neklid v mnoha po­dobách a stupních. Radostný neklid je považován za lepší než neklid bolestný. A to, čemu říkáme vývoj, je pouze přeměna nepříjemného na příjemné. Ale změny samy o sobě nás nemohou přivést k neměnnému, neboť to, co začalo, musí i skončit. Skutečnost nezačíná, pouze se zje­vuje jako to, co nemá začátek ani konec, jako všeprostupující, všemocný a nehybný prvotní hybatel, který zůstává věčně neměnný.

T: Co má tedy člověk dělat?

M: Pomocí jógy jste nahromadil vědomosti a zkušenosti. To nelze popřít. Ale k čemu vám to všechno je? Jóga znamená jednotu, spojení. Co jste sjednotil a spojil?

T: Pokouším se znovu sjednotit osobnost s pravým Já.

M: Osobnost (viakti) je pouze výplodem představivosti. Obětí této před­stavivosti je Já (viakta). To, že pokládáte sebe sama za něco, co nejste, vás spoutává. Existenci jedince nelze považovat za skutečnou. Je to Já, které věří, že jedinec existuje, a uvědomuje si, že jím je. Za tímto Já (vi­akta) leží neprojevené (aviakta), které samo bez příčiny, je příčinou všeho. Není správné mluvit ani o znovusjednocení jedince s Já, protože jedinec neexistuje, je tu jen mentální obraz, kterému vaše víra dává falešnou skutečnost. Nic nebylo rozděleno a není tedy co sjednocovat.

T: Jóga pomáhá v hledání a nalezení Já.

M: Můžete hledat jen to, co jste ztratil. Ale nemůžete nalézt to, co jste neztratil.

T: Kdybych nikdy nic neztratil, tak bych byl osvícený. Ale já nejsem. Hledám. Není snad samo mé hledání důkazem toho, že jsem něco ztratil?

M: Ne, ukazuje jenom vaši víru v to, že jste něco ztratil. Ale kdo tomu věří? A co mělo být ztraceno? Ztratil jste snad sebe jakožto osobu? Co je tím Já, které hledáte? A co čekáte, že najdete?

T: Pravé poznání Já.

M: Pravé poznání Já není nějaká znalost. Není to něco, co najdete tak, že budete hledat a všude možně se dívat. Nelze to nalézt v čase ani v prostoru. Znalost neznamená nic jiného než vzpomínku, myšlenkový vzorec, mentální zvyk. Toto všechno je motivováno radostí a bolestí. Proto, že jste poháněn radostí a bolestí, hledáte poznání. Bytí člověka však leží za všemi pohnutkami. Nemůžete být sám sebou z nějakého důvodu. Vy jste sám sebou a žádný důvod k tomu není potřeba.

T: Prováděním jógy najdu mír.

M: Může snad existovat mír, který by byl od vás oddělený? Mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo to máte jen z knížek? Vaše knižní vědomosti jsou pro začátek užitečné, ale brzy je musíte odložit a nahradit přímou zkušeností, která je ze své vlastní přirozenosti slovy nepostihnutelná. Slova však mohou být použita také k ničení. Vaše představy jsou ze slov utvořeny a slovy je lze také zničit. Do svého současného stavu jste se dostal slovním přemýšlením a stejným způsobem se z něho musíte dostat i ven.

T: Dosáhl jsem určitého vnitřního klidu. Mám ho snad zničit?

M: To, co bylo získáno, může být opět ztraceno. Pouze tehdy, když si uvědomíte pravý mír – mír, který jste nikdy neztratil – pak vám takový mír zůstane, neboť tu s vámi byl pořád. Místo hledání něčeho, co nemáte, nalezněte to, co jste nikdy neztratil. To, co tu je před počátkem všeho i po zániku všeho. Pro co neexistuje zrození ani smrt. Onen nehybný stav, jehož se nedotkne zrození ani smrt těla a mysli. Tento stav musíte vnímat.

T: Jak ho lze vnímat?

M: V životě nemůžete získat nic bez překonávání překážek. Překážkami pro jasné vnímání našeho pravého bytí jsou touha po radosti a strach z bolesti. V cestě vám stojí to, že jste motivováni radostí a strachem. Dokonalé osvobození od jakékoli motivace, stav, v němž nevznikají žádné touhy, to je váš přirozený stav.

T: Vyžaduje takové odevzdání tužeb nějaký čas?

M: Kdybyste to nechal na čase, bylo by potřeba milionů let. Odevzdávání touhy po touze je zdlouhavý proces, kterému není nikdy konce. Nechte být své touhy a strachy a věnujte plnou pozornost subjektu – tomu, kdo je za zkušeností touhy i strachu. Ptejte se: „Kdo touží?“ Ať vás každá touha přivede zpět k sobě samému.

T: Kořen všech tužeb a strachů je stejný – touha po štěstí.

M: Štěstí, na které můžete myslet a po němž můžete toužit, je jen fyzic­kým nebo mentálním uspokojením. Taková smyslová či mentální radost však není skutečným, absolutním štěstím.

T: I smyslové a mentální potěšení a všeobecný dobrý pocit, který vzniká při fyzickém a mentálním zdraví, mají jistě své kořeny ve skutečnosti.

M: Jejich kořenem je představivost. Člověk, který dostane kámen s ujiš­těním, že je to diamant nesmírné ceny, bude silně potěšen, dokud si neuvědomí svůj omyl. Podobně je tomu, jakmile je poznáno Já. Radosti ztratí svou sladkost a bolesti svou hořkost. Jsou viděny takové, jaké jsou – jako podmíněné reflexy, pouhé reakce, prostá přitažlivost či odpudivost, založená na vzpomínkách či předsudcích. Radost a bolest jsou většinou zakoušeny tehdy, jsou-li očekávány. Je to všechno záležitost získaných zvyklostí a přesvědčení.

T: Dobrá, radost může být imaginární, ale bolest je skutečná.

M: Radost i bolest jdou vždy ruku v ruce. Osvobození od jedné z nich znamená osvobození od obou. Nebudete-li se starat o potěšení, nebu­dete se bát ani bolesti. Existuje však štěstí, které je zcela mimo potěšení i bolest. Štěstí, které znáte vy, je popsatelné a měřitelné. Je takzvaně objektivní. Ale to, co je objektivní, nemůže být vaše vlastní. Bylo by ža­lostnou chybou, kdybyste sebe sama ztotožňoval s něčím vnějším. Toto míchání úrovní nevede nikam. Skutečnost je za subjektivním i objektiv­ním, za všemi úrovněmi a za jakýmkoli rozlišováním. Rozhodně není jejich počátkem, zdrojem ani kořenem. To vše pochází z neznalosti skutečnosti, nikoliv ze skutečnosti samotné, neboť ta je nepopsatelná, je mimo bytí i nebytí.

T: Následoval jsem mnoho učitelů a studoval mnoho učení, ale nikdo mi nedal to, co jsem chtěl.

M: Touha nalézt Já bude určitě vyplněna, pokud nebudete chtít nic ji­ného. Ale musíte být sám k sobě poctivý a skutečně nic jiného nechtít. Chcete-li místo toho spoustu dalších věcí a zabýváte se jejich dosažením, může být váš hlavní cíl odložen, dokud nevyspějete a vaše rozpolcenost protikladnými žádostmi nezmizí. Obraťte se do svého nitra, bez zakolí­sání, aniž byste se díval zpět.

T: Ale mé touhy a obavy jsou tu pořád.

M: Kde jinde však jsou, než jenom ve vašich vzpomínkách? Uvědomte si, že jejich kořenem je očekávání zrozené ze vzpomínek, a přestanete jimi být posedlý.

T: Velmi dobře jsem pochopil, že služba společnosti je nekonečný úkol, neboť pokrok a rozklad, vývoj a úpadek jdou vždy ruku v ruce. Je to vidět ve všech oblastech a na všech úrovních. Co tedy zbývá?

M: Ať už jste se ujal jakékoli práce, dokončete ji. Nevytyčujte si nové cíle, pokud si to nevyžádá konkrétní situace, kdy tu bude utrpení a potřeba pomoci v utrpení. Nalezněte nejprve sám sebe a potom bude následovat nekonečná milost. Nic neprospěje světu víc, než když se vzdáte svého prospěchu. Člověk, který už neuvažuje v pojmech ztráty a zisku, je člo­věkem, který skutečně nezná násilí, neboť je mimo jakýkoli spor.

T: Ano, vždycky mě přitahovala myšlenka ahinsy (nenásilí).

M: Ahinsa v původním smyslu znamená: „neubližuj“. V první řadě nejde tedy o to, konat dobro, ale přestat ubližovat, nezvětšovat utrpení. Ahinsa neznamená přinášet druhým potěšení.

T: Nemluvím tu o tom, že máme druhým přinášet potěšení, ale že máme druhým pomáhat.

M: Jediná pomoc, kterou stojí za to poskytnout, je osvobodit člověka od toho, aby potřeboval další pomoc. Pomoc, kterou je třeba opakovat, není pomocí. Nemluvte o pomoci druhému, pokud ho nezbavíte jakékoli potřeby pomoci od druhých.

T: Jak lze potřebu pomoci překročit? A může v tom jeden člověk dru­hému vůbec pomoci?

M: Pokud jste pochopil, že veškerá existence je ve své oddělenosti a ome­zenosti bolestná, a pokud toužíte a jste i schopen žít celistvě, v jednotě se vším živým, jako čiré bytí, pak jste překročil potřebu pomoci od druhých. Druhým můžete pomoci ponaučením, příkladem ale především svým bytím. Nemůžete dávat to, co nemáte, a nemáte to, co nejste. Můžete dávat jen to, co jste – a toho pak můžete dávat neomezeně.

T: Je ale pravda, že je veškerá existence bolestná?

M: Jaký jiný důvod by mělo všeobecné hledání radosti? Bude snad šťastný člověk hledat štěstí? Jak jen jsou lidé neklidní a neustále v po­hybu! Poněvadž žijí v bolesti, hledají úlevu v radosti. Jediné štěstí, jaké si dovedou představit, je zajistit si opakovanou radost.

T: Co mám tedy dělat, když ať dělám co dělám, jedinec, za něhož se považuji, stejně nemůže být šťastný?

M: Jediné, co můžete udělat, je přestat být tím, kým se nyní zdáte být. Na tom, co říkám, není nic krutého. Probudit člověka ze špatného snu je projev soucítění. Přišel jste sem proto, že trpíte, a jediné, co vám ří­kám je: probuďte se, poznejte sebe sama a buďte sám sebou. Ukončení bolesti nespočívá v radosti. Uvědomíte-li si, že jste jak za bolestí, tak i za radostí, nade vše povznesený a nenapadnutelný, pak honba za štěstím ustane a utrpení, které je jejím následkem, rovněž. Neboť bolest směřuje k radosti a radost končí v bolesti, to je nevyhnutelné.

T: V nejvyšším stavu tedy není žádné štěstí?

M: Ani utrpení. Jenom svoboda. Štěstí závisí na tom či onom a může být ztraceno. Osvobození od všeho nezávisí na ničem a ztraceno být nemůže. Osvobození od utrpení nemá žádnou příčinu, a tudíž nemůže být zničeno. Realizujte tuto svobodu.

T: Nebyl jsem snad zrozen, abych trpěl následky své minulosti? Je vůbec svoboda možná? Narodil jsem se snad z vlastní vůle? Nejsem snad jenom to, co bylo stvořeno?

M: Co jiného je narození a smrt než počátek a konec proudu událostí ve vědomí? V důsledku představy o oddělenosti a omezenosti jsou tyto události bolestné. Chvilkové úlevě od bolesti říkáme radost – a stavíme si vzdušné zámky, když doufáme v radost trvalou, které říkáme štěstí. To všechno je ale nepochopení a chybný přístup. Probuďte se, překročte to a žijte opravdově.

T: Mé vědomosti jsou omezené a schopnosti nepatrné.

M: „Já“, jako zdroj vědomostí i schopností, obojí překračuje. To, co lze pozorovat, je v mysli. Přirozeností Já je čiré uvědomění, pouhé nezú­častněné pozorování, nedotčené přítomností či nepřítomností vědomostí a sklonů.

Oprostěte své bytí od tohoto zrozeného a smrtelného těla a všechny vaše problémy budou vyřešeny. Existují, jelikož věříte, že jste zrozen k tomu, abyste zemřel. Zbavte se této iluze a buďte svobodný. Nejste jedinec.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"