Nová kniha:


Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980.  Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


proste_budte_n.jpgJóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.


proste_budte_n.jpgÁtma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI



Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

33. Všechno se děje samo od sebe (z knihy Já Jsem To)

1. 12. 2014 - Martin

Tazatel: Je džňánin smrtelný?

Maharádž: Je mimo život a smrt. To, co my považujeme za nevyhnu­telné – být narozen a zemřít – to se jemu jeví jen jako způsob vyjád­ření pohybu v Nehybném, změny v Neměnném, konce v Nekonečném. Džňáninovi je jasné, že se nic nenarodilo a nic nezemře, nic netrvá a nic se nemění, a že vše je věčně takové, jaké to je.

T: Říkáte, že džňánin je za tím. Za čím vlastně? Za poznáním?

M: Poznání se objevuje a mizí. Vědomí vstupuje do bytí a opět z něj vystupuje. To je běžná věc, kterou můžeme denně pozorovat. Všichni víme, že někdy jsme vědomí a někdy ne. Nejsme-li vědomí, jeví se nám to jako temnota či prázdnota. Ale džňánin si uvědomuje sebe sama ne jako někoho, kdo je vědomý či nevědomý, ale jako toho, kdo je čirým uvědoměním, nezaujatým pozorovatelem všech tří stavů mysli a jejich obsahů.

T: Kdy toto nezaujaté pozorování začíná?

M: Pro džňánina nic nezačíná ani nekončí. Tak jako se sůl rozpouští ve vodě, tak se vše rozpouští v čirém bytí. Moudrost věčně popírá to, co je neskutečné. Poznat neskutečné znamená moudrost. Za tím leží to, co je nevyjádřitelné.

T: Mám v sobě toto přesvědčení: „Já jsem tělo“. Souhlasím s tím, že mluvím z hlediska nevědomosti. Kdy má však tento stav, v němž se člověk cítí tělem, tělem a myslí, myslí a tělem, nebo dokonce čirou myslí, svůj počátek?

M: Nemůžete mluvit o počátku vědomí. Vždyť sama myšlenka po­čátku a času je ve vědomí. Abyste mohl smysluplně mluvit o počátku jakékoli věci, musíte se postavit mimo tuto věc. A ve chvíli, kdy to uděláte, tak si uvědomíte, že tu žádná taková věc není a nikdy ani ne­byla. Je tu pouze skutečnost, v níž žádná „věc“ nemá samostatné bytí. Tak jako jsou vlny neoddělitelné od oceánu, tak je i veškerá existence zakořeněna v bytí.

T: Skutečnost je však taková, že se vás teď a tady ptám: kdy vznikl pocit „já jsem tělo“? Při mém narození? Nebo dnes ráno?

M: Teď.

T: Ale já si pamatuji, že jsem ho měl včera také!

M: Vzpomínka na včerejšek existuje pouze teď.

T: Já ale přeci existuji v čase. Mám svou minulost a budoucnost.

M: To všechno si jen představujete, a to právě teď.

T: Ten pocit musí mít počátek.

M: Teď.

T: A co konec?

M: Co nemá počátek, to nemůže skončit.

T: Ale já jsem si vědom své otázky.

M: Nesprávná otázka nemůže být zodpovězena. Může být pouze pochopena jako nesprávná.

T: Pro mě je skutečná.

M: Kdy se vám začala zdát skutečná? Teď.

T: Ano, je pro mne docela skutečná – teď.

M: Co je na vaší otázce skutečného? Je to stav mysli. Žádný stav mysli nemůže být skutečnější, než mysl sama. A je mysl skutečná? Je to jen soubor stavů – a všechny jsou přechodné. Jak může být posloupnost přechodných stavů považována za skutečnou?

T: Jedna událost následuje za druhou jako korálky na šňůrce – věčně.

M: Všechny jsou navléknuty na základní myšlence: „Já jsem tělo.“ Ale i ta je mentálním stavem a není trvalá. Tak jako všechny ostatní stavy, i ona přichází a zas odchází. Iluze, že jste tělo a mysl, je tu proto, že ji nezkoumáte. Nepřítomnost zkoumání je nití, na níž jsou navléknuty všechny stavy mysli. Je to jako s tmou v uzavřené místnosti. Je tam, ale jen zdánlivě. Kam zmizí, když místnost otevřeme? Nezmizí nikam, protože tam ani nebyla. Všechny stavy mysli, všechna jména a formy existence jsou zakořeněny v nedotazování, nezkoumání, ve výplodech fantazie a v lehkověrnosti. Je v pořádku, řeknete-li „Já jsem“, ale když řeknete „Já jsem tohle“, „Já jsem tamto“, je to známkou toho, že neprovádíte dotazování a zkoumání, známkou mentální slabosti či letargie.

T: Jestliže vše je světlo, jak potom mohla vůbec vzniknou temnota?

M: Uprostřed světla žádná temnota není. Temnota znamená sebezapo­mnění. Jsme-li pohlceni v okolních věcech, v ne-Já, zapomínáme na Já. Na tom není nic nepřirozeného. Proč však kvůli přemíře připoutanosti zapomínat na Já? Moudrost spočívá v tom, že člověk nikdy nezapomíná na své Já, které je vždy přítomným zdrojem jak zakoušejícího, tak i jeho zkušenosti.

T: V mém současném stavu přichází myšlenka „Já jsem tělo“ spontánně, zatímco myšlenka „Já jsem čiré bytí“ musí být mysli vnucena, jakožto něco, co je sice pravdivé, ale není zakoušeno.

M: Ano, sádhana (praxe) spočívá v tom, že si člověk důrazně připomíná své čiré bytí. Připomíná si, že není ničím jednotlivým, není souhrnem jednotlivostí, a není ani celkem tvořícím vesmír. Všechno existuje v mysli, dokonce i tělo je spojení nesčetného množství smyslových vjemů v mysli, kdy každý vjem je rovněž mentálním stavem. Říkáte-li „Já jsem tělo,“ tak mi toto tělo ukažte.

T: Tady je.

M: Jen když na ně myslíte. Jak tělo, tak mysl jsou přerušované stavy. Cel­kový součet těchto záblesků tvoří iluzi existence. Zjistěte, co je stálého v přechodném a skutečného v neskutečném. To je sádhana.

T: Skutečnost je taková, že si o sobě myslím, že jsem tělo.

M: Myslete si o sobě, co chcete. Jenom neberte myšlenku těla vážně. Je tu jen proud smyslových vjemů a počitků, vzpomínek a představ. Tělo je abstrakce vytvářená naší tendencí hledat jednotu v rozmanitosti. Na této tendenci však nic špatného není.

T: Bylo mi řečeno, že myslet si „já jsem tělo“, je vadou mysli.

M: Proč takto mluvit? Takové výroky vytvářejí problémy. Já je zdrojem i konečným cílem všeho. Neexistuje nic vnějšího.

T: Není snad naprosto špatné, když se myšlenka těla stane posedlostí?

M: Na myšlence těla, ba dokonce ani na myšlence „Já jsem tělo“, není nic špatného. Chybou však je omezit sebe sama jen na jediné tělo. Ve skutečnosti veškerá existence, každá forma, je mou vlastní, je v mém vědomí. Nemohu říci, co jsem, jelikož slova mohou popsat jen to, co nejsem. Já jsem, a protože Já jsem, existuje i vše ostatní. Ale já jsem za vědomím, a tudíž ve vědomí nemohu říci, co jsem. Ale přesto jsem. Na otázku „Kdo jsem Já?“ neexistuje odpověď. Žádná zkušenost na ni ne­může odpovědět, jelikož Já je za každou zkušeností.

T: Otázka „Kdo jsem Já“ přece musí mít nějaký smysl.

M: Ve vědomí na ni odpověď neexistuje, a tudíž pomáhá dostat se za vědomí.

T: Já jsem tady, v přítomném okamžiku. Co je na tom skutečného a co ne? Neříkejte mi teď, prosím, že je má otázka špatná. Zpochybňování mých otázek mne nikam nedovede.

M: Vaše otázka není špatná. Je zbytečná. Řekl jste: „Já jsem tady a teď.“ Tady se zastavte, neboť toto je skutečné. Nepřevracejte tento fakt v otázku. V tom spočívá váš omyl. Nejste ani vědoucí, ani nevědoucí, ani mysl, ani hmota. Nepokoušejte se vysvětlit sebe sama v pojmech mysli a hmoty.

T: Před chvílí za vámi přišel nějaký hoch se svým problémem. Řekl jste mu pár slov a on odešel. Pomohl jste mu?

M: Jistě.

T: Jak si tím můžete být tak jistý?

M: Pomáhat je mou přirozeností.

T: Jak jste se to dozvěděl?

M: Nepotřebuji to vědět. Funguje to samo od sebe.

T: Nicméně jste prohlásil, že to víte. Na čem je vaše tvrzení založeno?

M: Na tom, co mi říkají lidé. Jste to ale vy, kdo vyžaduje důkazy. Já je nepotřebuji. Napravovat věci je mou pravou přirozeností, jíž je satjam, šivam, sundaram (pravda, dobro a krása).

T: Přijde-li za vámi člověk pro radu a vy mu ji dáte, odkud se tato rada bere a díky jaké síle člověku pomáhá?

M: Jeho vlastní bytí působí na mysl a vyvolává odezvu.

T: A jakou roli v tom hrajete vy?

M: Ve mně se tento člověk setkává se svým Já.

T: Proč nepomůže člověku jeho Já bez vás?

M: Vždyť já jsem toto Já! Vaše otázka vychází z toho, že si mne před­stavujete jako odděleného. Neexistuje však „mé já“ a „jeho já“. Existuje jen Já – jediné Já pro všechny. Byl jste sveden rozmanitostí jmen a forem, myslí a těl, a proto si představujete i mnohá já. My oba jsme Já, ale zdá se, že vy o tom nejste přesvědčen. Tato rozmluva o osobním já a univer­zálním Já je na úrovni žáka. Překročte tuto úroveň, nezůstávejte v dualitě.

T: Vraťme se k člověku, jenž potřebuje pomoc. Přijde za vámi.

M: Přijde-li, dostane se mu pomoci. Přišel proto, že bylo jeho osudem pomoc dostat. Není na tom nic neskutečného. Nemohu pomoci jen někomu a jiného odmítnout. Pomoženo je všem, kteří přijdou, neboť takový je zákon. Jen formy pomoci se podle potřeby liší.

T: Proč musí pro radu přijít sem? Nemůže ji dostat ze svého nitra?

M: Neuslyší ji. Jeho mysl je obrácena ven. Ale ve skutečnosti je každá zkušenost v mysli a i jeho příchod ke mně a pomoc, které se mu dostalo, to vše se nachází v jeho nitru. Místo aby nalezl odpověď v sobě samém, představuje si, že odpověď přijde zvenku. Pro mne neexistuje ani on, ani já, ani žádné dávání. To vše jsou pouze záchvěvy v mysli. Já jsem neko­nečný mír a ticho, v němž není nic, neboť vše, co se objeví, zase zmizí. Nikdo nepřichází pro pomoc, nikdo pomoc nenabízí a nikdo pomoc nedostává. To vše je jen podívaná ve vědomí.

T: A přece je tu síla, která pomáhá, a je tu i někdo či něco, co tuto sílu projevuje, ať už to nazveme Bůh, Já, nebo Univerzální Mysl. Nezáleží na jménu, ale na daném faktu.

M: Toto je stanovisko, které zaujímá soustava těla a mysli. Čirá mysl vidí věci takové, jaké jsou – jako bublinky ve vědomí. Tyto bublinky se zjevují, mizí a znovu se objevují, aniž by měly skutečné bytí. Nelze jim připsat žádnou konkrétní příčinu, neboť každá věc je zapříčiněna vším a působí na vše. Každá bublinka je tělo a všechna tato těla jsou moje.

T: Chcete říci, že máte tu schopnost dělat všechno správně?

M: Není tu žádná moc, která by byla ode mne oddělená. Je samozřejmou součástí mé pravé přirozenosti. Lze ji nazvat tvořivost. Z velkého kusu zlata můžete vytvořit mnoho ozdob, ale každá z nich zůstane zlatem. Podobně i já, ať se objevím v jakékoli roli a vykonávám jakoukoli funkci, zůstávám tím, co jsem: nehybným, neotřesitelným a nezávislým „já jsem“. To, čemu říkáte vesmír nebo příroda, je má spontánní tvořivost. Děje se to, co se děje. Avšak mou přirozeností je, že všechno končí v radosti.

T: Znám případ chlapce, který oslepl, jelikož mu jeho hloupá matka dávala metylalkohol. Prosím vás, abyste mu pomohl. Jste plný soucitu a jistě toužíte pomáhat. Jak mu můžete pomoci?

M: Jeho případ je zaznamenán ve vědomí. Je tam nesmazatelně zapsán. Vědomí bude působit.

T: Dojde k nějaké změně tím, že jsem vás požádal o pomoc?

M: Vaše prosba je součástí chlapcovy slepoty. Protože je slepý, žádáte mne o pomoc. Vy jste k tomu nepřidal vůbec nic.

T: Ale vaše pomoc bude novým faktorem, ne?

M: Ne, to vše je obsaženo v chlapcově slepotě. Je tam opravdu všechno – onen chlapec, jeho matka, vy a já i všechno ostatní. Je to jedna jediná událost.

T: Chcete říci, že i naše rozmluva o chlapcově případu byla předurčena?

M: Jak jinak? Všechny věci obsahují svou budoucnost. Chlapec se zje­vuje ve vědomí. Já jsem za vědomím. Nedávám vědomí žádné rozkazy. Vím, že podstatou uvědomění je náprava věcí. Ať se vědomí stará o své výtvory! Chlapcovo utrpení, vaše lítost, mé naslouchání a konající vě­domí – to vše je jeden jediný fakt – nedělte ho na části a nedávejte mi pak zbytečné otázky.

T: Jak divně pracuje vaše mysl!

M: To vy jste divný, ne já. Já jsem normální. Jsem rozumný. Vidím věci takové, jaké jsou, a tudíž se jich nebojím. Ale vy se skutečnosti bojíte.

T: Proč bych se jí bál?

M: Vaše vlastní nevědomost způsobuje, že se bojíte a ani si to neuvědomujete. Nepokoušejte se však nemít strach. Nejprve zbořte zeď nevědomosti.

Lidé se bojí zemřít, neboť nevědí, co je to smrt. Džňánin zemřel již před svou smrtí, jelikož pochopil, že se není čeho bát. Od chvíle, kdy poznáte své skutečné bytí, se už nebojíte ničeho. Smrt dává svobodu a sílu. Abyste byl ve světě svobodný, musíte pro svět zemřít. Potom je vesmír vámi, stane se vaším tělem, vyjádřením a nástrojem. Štěstí být absolutně svobodný je nepopsatelné. Na druhé straně ten, kdo se bojí svobody, nemůže zemřít.

T: Myslíte tím, že ten, kdo nemůže zemřít, nemůže ani žít?

M: Berte to jak chcete. Připoutanost znamená otroctví, nelpění je svo­bodou. Toužit znamená být otrokem.

T: Jste-li spasen vy, znamená to, že je spasen i svět?

M: Svět jako celek nepotřebuje být spasen. Člověk dělá chyby a vytváří utrpení. Vstoupí-li utrpení do oblasti uvědomění, do vědomí džňánina, potom je napraveno. Taková je džňáninova přirozenost.

T: Dá se pozorovat, že existuje něco, čemu lze říkat duchovní růst. Pů­vodně sobecký člověk se stává zbožným, ovládá sebe sama, pročišťuje své myšlenky a pocity, začne se věnovat duchovní praxi a realizuje své pravé bytí. Je tento růst řízen kauzalitou nebo je náhodný?

M: Z mého pohledu se všechno děje samo od sebe, naprosto spontánně. Ale člověk si představuje, že se kvůli nějakému podnětu snaží dosáhnout určitého cíle. Neustále myslí na odměnu a pokouší se ji získat.

T: Hrubý a nevyzrálý člověk přece nebude pracovat bez odměny. Není snad správné dát mu něco, co ho bude podněcovat?

M: Podněty si opatří tak jako tak sám. Neví, že růst je přirozeností vě­domí. Poroste od pohnutky k pohnutce a bude se honit za guruy kvůli vyplnění svých tužeb. Jakmile však podle zákonů svého bytí nalezne cestu návratu (nivrtti), opustí všechny pohnutky, jelikož ztratí zájem o svět. Nebude chtít nic – ani od druhých, ani od sebe. Všechno pro něj bude mrtvé, neboť se stane Vším. Nechtít nic a nedělat nic – to je pravé tvoření! Je to zázrak, sleduje-li člověk, jak v jeho srdci vzniká a zaniká vesmír.

T: Velkou překážkou vnitřního úsilí je nuda. Žák se nudí.

M: Netečnost a neklid (tamas a radžas) působí společně a potlačují čistotu a harmonii (sattvu). Aby se sattva mohla projevit, je nutné nejprve ovlád­nout tamas a radžas. To vše ale přijde v pravý čas a zcela spontánně.

T: Není tedy potřeba žádné úsilí?

M: Když bude potřeba úsilí, objeví se úsilí. Bude-li nezbytné neúsilí, pro­sadí se samo. Nemusíte na život tlačit. Jen se jím nechte unášet a buďte plně zaměstnán přítomností, která je v každém okamžiku umíráním. Neboť žití je umírání. Život nemůže být bez smrti.

Držte se pevně toho hlavního, totiž že svět je v jednotě s Já a že je dokonalý. Špatný je pouze váš postoj a je třeba ho změnit. Tento proces či přeměna je to, čemu říkáte sádhana. Dospějete k ní tak, že skoncujete se svou leností a veškerou svou energii využijete k uvolnění cesty pro jas a lásku. To vše je však ve skutečnosti známkou nevyhnu­telného růstu. Nebojte se, nebraňte se a neváhejte. Buďte tím, co jste. Není čeho se bát. Důvěřujte a snažte se. Upřímně experimentujte. Dejte svému skutečnému bytí příležitost, aby utvářelo váš život. Nebudete toho litovat.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"