Nová kniha:


Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980.  Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


proste_budte_n.jpgJóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.


proste_budte_n.jpgÁtma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI



Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

25. Držte se "Já jsem" (z knihy Já jsem To)

6. 10. 2014 - Martin

Tazatel: Jste někdy veselý či smutný? Znáte radost a zármutek?

Maharádž: Říkejte tomu, jak chcete. Pro mne jsou to pouze stavy mysli, ale já nejsem mysl.

T: Je láska stavem mysli?

M: To zas závisí na tom, co rozumíte láskou. Touha je samozřejmě stavem mysli. Ale realizace jednoty je za myslí. Pro mne neexistuje nic samo o sobě. Vše je Já, vše jsem já sám. Vidět s naprostou jistotou sebe sama v každém a každého v sobě samém, to je láska.

T: Spatřím-li něco příjemného, chci to. Kdo přesně to chce? Já nebo mysl?

M: Otázka je špatně položena. Žádný „kdo“ neexistuje. Je tu touha, strach, zlost a mysl říká „To jsem já, to je mé.“ Není tu nic, co by se dalo nazvat „já“ či „moje“. Touha je stavem mysli, která touhu vnímá a pojmenovává. Jak by mohla bez vnímající a označující mysli touha vůbec existovat?

T: Existuje však něco jako vnímání bez pojmenovávání?

M: Jistě. Označování jménem nemůže jít za mysl, kdežto vnímání je vědomí samo.

T: Co přesně se stane, když někdo zemře?

M: Nestane se nic. Něco se stává ničím. Nic nebylo a nic nezůstává.

T: Ale mezi živým a mrtvým musí být přece rozdíl, ne? Vy mluvíte o ži­vém jako o mrtvém a o mrtvém jako o živém.

M: Děláte si starosti s jedním umírajícím člověkem, ale je vám jedno, že miliony dalších umírají každý den? Každým okamžikem vznikají a zanikají celé vesmíry – mám snad pro ně plakat? Jedna věc je mi docela jasná: všechno jsoucí žije, pohybuje se a má své bytí ve vědomí a já jsem ve vědomí, ale i za ním. Jsem ve vědomí jakožto svědek, nezaujatý pozoro­vatel. Jsem za vědomím jakožto Bytí.

T: Přece vám není jedno, když vaše dítě onemocní?

M: Nenechám se zneklidnit. Udělám prostě to, co je potřeba. Ne­dělám si starosti s tím, co bude. Správná reakce na každou situaci je v mé přirozenosti. Nezastavím se, abych přemýšlel, co mám dělat. Jednám dál bez přerušení. Výsledky mne nezasahují. Nestarám se ani o to, zda jsou dobré nebo špatné. Jaké jsou, takové jsou – vrátí-li se ke mně, začnu se jimi zabývat znova. Anebo spíše to, že se jimi zabývám znovu, samo nastane. Ať dělám cokoli, není v tom žádný pocit něja­kého záměru. Věci se dějí, protože se dějí. Nedějí se proto, že bych to způsoboval já, ale dějí se proto, že já jsem. Ve skutečnosti se nikdy nic neděje. Je-li mysl neklidná, vyvolá to Šivův tanec, tak jako neklidná voda jezera vyvolá tanec měsíce. To všechno je ale pouhé zdání způsobené chybnými představami.

T: Jistě si uvědomujete mnoho věcí a chováte se k nim způsobem, který odpovídá jejich přirozenosti. Dítě berete jako dítě a dospělého jako do­spělého.

M: Tak jako chuť soli prostupuje velkým oceánem a každá jednotlivá kapička mořské vody má stejnou chuť, tak i mně každá zkušenost při­náší dotek skutečnosti, onoho stále svěžího uskutečnění mého vlastního bytí.

T: Existuji ve vašem světě já, tak jako vy existujete v mém?

M: Jistě, vy jste a také já jsem. Jsme však jen jako body ve vědomí. Ne­jsme ničím, co by bylo od vědomí odděleno. Je nutné dobře pochopit toto: svět visí na niti vědomí, a není-li tu vědomí, není tu ani svět.

T: Těchto bodů ve vědomí je velmi mnoho. Existuje stejně tak mnoho světů?

M: Vezměme si jako příklad sen. V nemocnici je mnoho pacientů, všichni spí a sní. Každý z nich si může snít svůj soukromý, osobní sen, který je nikým neovlivněný a zcela individuální. Přesto však mají všichni jeden jediný faktor společný – nemoc. Stejně tak i my jsme ve svých předsta­vách oddělili sami sebe od skutečného světa naší společné zkušenosti a uzavřeli se v mračnu osobních tužeb a strachů, představ a myšlenek, idejí a konceptů.

T: Tohle chápu. Ale co by mohlo být příčinou té obrovské rozmanitosti osobních světů?

M: Jejich rozmanitost není zase tak veliká. Všechny tyto sny jsou navr­šeny na společný svět. Do určité míry se navzájem formují a ovlivňují. Navzdory jim tu však působí základní jednota. Jejich společným kořenem je to, že jsme na sebe zapomněli a že nevíme, kdo jsme.

T: Aby mohl člověk něco zapomenout, musí to nejprve znát. Věděl jsem, kdo jsem, než jsem to zapomněl?

M: Jistě. Sebezapomnění je nedílnou součástí sebepoznání. Vědomí a ne­vědomí jsou dva různé aspekty jediného života. Vzájemně spolu koexis­tují. Abyste poznal svět, zapomínáte na Já – abyste poznal Já, zapomínáte na svět. Koneckonců, co je to svět? Soubor vzpomínek. Přimkněte se k jediné věci, která za to stojí, držte se „Já jsem“ a všechno ostatní nechte být. To je sádhana. Je-li tu realizace, pak už neexistuje nic, čeho byste se mohl držet, ani nic, co byste mohl zapomenout. Nic si nemusíte pama­tovat, neboť všechno prostě víte.

T: Co je příčinou sebezapomnění?

M: Žádná příčina neexistuje, jelikož neexistuje ani zapomnění. Mentální stavy následují jeden za druhým a každý z nich vymaže ten předcházející. Sebepamatování je jedním mentálním stavem a sebezapomnění druhým. Střídají se jako den a noc. Skutečnost však je za těmito dvěma stavy.

T: Mezi zapomněním a neznalostí musí být přece rozdíl. Neznalost ne­potřebuje mít příčinu. Zapomnění předpokládá předchozí znalost a rov­něž tendenci či schopnost zapomínat. Připouštím, že nemohu pátrat po důvodu nevědění, ale zapomnění musí být na něčem založeno.

M: Nic takového jako nevědění neexistuje. Existuje pouze zapomnění. Co je špatného na zapomnění? Je stejně jednoduché zapomenout, jako vzpomenout si.

T: Není to snad neštěstí, když člověk sám na sebe zapomene?

M: Je to stejně špatné, jako když na sebe nepřetržitě pamatuje. Existuje však stav, který je mimo zapomnění i nezapomnění – přirozený stav. Pamatování i zapomnění jsou pouhé stavy mysli, které jsou myšlenkově a slovně omezené. Vezměme například myšlenku zrození. Bylo mi řečeno, že jsem se narodil. Já si to však nepamatuji. Bylo mi řečeno, že zemřu. Já to ale neočekávám. V prvním případě mi řeknete, že jsem zapomněl, ve druhém, že postrádám představivost. Já si ale zkrátka nemohu pamatovat něco, co se nikdy nestalo, ani nemohu očekávat to, co je prostě nemožné. Těla se rodí a těla i umírají, co to však pro mě znamená? Těla přijdou a odejdou ve vědomí, ale vědomí samo má své kořeny ve mně. Já jsem život a tělo a mysl jsou mé.

T: Říkáte, že kořenem světa je sebezapomnění. Abych mohl na něco zapomenout, musím si to nejprve pamatovat. Co bylo to, co jsem si pa­matoval a zapomněl na to? Rozhodně jsem nezapomněl, jsem, že jsem.

M: Toto „já jsem“ může být rovněž součástí vaší iluze.

T: Jak to? Nemůžete mi dokázat, že nejsem. I kdybych byl přesvědčen, že nejsem, přesto jsem.

M: Skutečnost nemůže být ani dokázána, ani popřena. V rámci mysli to udělat nemůžete a za myslí to nepotřebujete. V oblasti skutečného otázka „co je skutečné“ vůbec nevyvstává. Projevené (saguna) a nepro­jevené (nirguna) nejsou odlišné.

T: V tom případě je všechno skutečné.

M: Já jsem vše. Vše, co je mnou, je skutečné. Vše, co je ode mne oddě­lené, skutečné není.

T: Nemám pocit, že by svět byl výsledkem nějakého omylu.

M: To můžete říci teprve poté, co si to důkladně prozkoumáte, dřív ne. Je jisté, že pokud rozeznáte a necháte odejít všechno neskutečné, pak to, co zůstane, je skutečné.

T: A zůstane vůbec něco?

M: Zůstane to, co je skutečné. Ale nenechte se zmást slovy!

T: Od nepaměti jsem v průběhu nesčetných zrození budoval, vylepšoval a zkrášloval svůj svět. Není dokonalý, ale není ani neskutečný. Je to vývoj.

M: Mýlíte se. Neexistuje svět, který by byl od vás oddělený. Svět je v kaž­dém okamžiku pouze vaším odrazem. Vy svět tvoříte, a vy ho i ničíte.

T: A vybuduji ho znovu, zdokonalený.

M: Abyste ho mohl vylepšit, musíte ho nejprve popřít. Člověk musí zemřít, aby mohl žít. Není jiného znovuzrození než skrze smrt.

T: Váš vesmír je možná dokonalý. Můj osobní vesmír se teprve zdokonaluje.

M: Váš osobní svět sám o sobě neexistuje. Je to pouze omezený a zkres­lený pohled na skutečnost. To, co je potřeba vylepšit, není vesmír, ale způsob, jakým se na něj díváte.

T: A jak ho vidíte vy?

M: Vesmír je jeviště, na němž se odehrává světové drama. To, na čem záleží, je kvalita provedení, nikoliv to, co herci říkají a dělají, ale jak to říkají a dělají.

T: Tuhle myšlenku, že svět je líla (hra), nemám rád. Spíše bych svět při­rovnal ke staveništi a nás ke stavbařům.

M: Vy to berete moc vážně. Co je špatného na hře? Cíl máte jen tak dlouho, dokud nejste úplný (púrna). Do té doby je vaším cílem úplnost a dokonalost. Jakmile však jste úplný, plně celistvý uvnitř i vně, pak si vesmír užíváte. Už na něm nepracujete. Těm, kteří nejsou celiství, se může zdát, že na něm tvrdě pracujete, ale to je jenom jejich představa. Zrovna tak se může zdát, že sportovci vynakládají obrovské úsilí, a přesto je jejich jediným motivem hrát a předvádět se.

T: Chcete snad říci, že se Bůh prostě jen baví a zabývá se bezúčelnou činností?

M: Bůh není pouze pravdivý a dobrý, ale je také krásný (satjam – šivam – sundaram). Tvoří krásu, protože z ní má radost.

T: Dobře, takže krása je jeho cílem!

M: Proč mluvíte o cíli? Cíl v sobě zahrnuje pohyb, změnu, pocit nedo­konalosti. Bůh nesměřuje ke kráse – krásné je všechno, co dělá. Řekl byste snad, že se květina pokouší být krásná? Ne, ona je krásná ze své vlastní přirozenosti. Podobně i Bůh je dokonalostí samou, nikoliv úsilím o dokonalost.

T: Cíl naplňuje sám sebe v kráse.

M: Co je krásné? Krásné je všechno, co je vnímáno v blaženosti. Blaže­nost je podstatou krásy.

T: Mluvíte o Sat-Čit-Ánandě. To, že jsem, je zřejmé. To, že vím, je také zřejmé. Ale že jsem šťastný, to vůbec zřejmé není. Kam se podělo mé štěstí?

M: Budete-li si plně vědom svého vlastního bytí, pak budete i vědomě blažený. Jelikož však odvracíte svou mysl od sebe sama a necháváte ji, aby se zabývala tím, co nejste, ztrácíte svůj pocit, že jste v pohodě, že se vám daří dobře.

T: Máme před sebou dvě cesty, cestu úsilí (jóga márga) a cestu pohodlí (bhóga márga). Obě vedou k témuž cíli – k osvobození.

M: Proč nazýváte bhógu cestou? Jak může pohodlí přinést dokonalost?

T: Ten, kdo se dokonale všeho zřekl (jógin), najde skutečnost. Ten, kdo si dokonale všeho užívá (bhógin), ji získá také.

M: Jak to? Copak nejsou protikladní?

T: Extrémy se setkávají. Být dokonalým bhóginem je mnohem těžší, než být dokonalým jóginem.

Jsem prostý člověk a netroufám si vynášet nějaké cenné soudy. Jak jógin, tak bhógin se koneckonců zabývají hledáním štěstí. Jógin ho chce mít trvalé, zatímco bhóginovi stačí štěstí přerušované. Často se bhógin namáhá více, než jógin.

M: Jakou cenu má vaše štěstí, když se pro ně musíte namáhat a lopotit? Opravdové štěstí je spontánní a nenucené.

T: Všechny bytosti hledají štěstí. Jen způsoby hledání se liší. Někteří ho hledají uvnitř a jsou potom nazýváni jóginy, jiní ho hledají vně a jsou pak odsuzováni jako bhóginové. Přesto se navzájem potřebují.

M: Radost a bolest se střídají. Opravdové štěstí je však neotřesitelné. To, co lze hledat a najít, není skutečné. Nalezněte to, co jste nikdy neztratil, a co vám nikdo nemůže vzít.

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"