ADVAITA.cz

24. Bůh je všekonající, džňánin je nekonající (z knihy Já jsem To)

29. 9. 2014 - Martin

Tak jako zahradník pěstuje z maličkých semínek překrásné a dokonalé květiny, tak i Bůh pěstuje ve své vlastní zahradě – kromě dalších bytostí – z lidí nadlidi, kteří poznávají, milují a pracují společně s Ním.

Když Bůh odpočívá (paralaja), tak se ti, jejichž vzrůst nebyl ještě do­končen, stávají načas nevědomými, zatímco ti dokonalí, kteří se dostali za všechny formy a obsahy vědomí, si nepřestávají uvědomovat univerzální ticho. Jakmile nastane čas k tomu, aby se vynořil nový vesmír, spící se probouzejí a jejich práce začíná. Vyspělejší z nich se budí první a připraví půdu pro méně vyspělé, kteří tak nalézají formy a vzory chování vhodné pro svůj budoucí růst.

Toto je tedy pojetí některých mahátmů. Rozdíl oproti vašemu učení je tento: vy trváte na tom, že na světě není nic dobrého a měli bychom se ho stranit. Oni říkají, že znechucení světem je přechodný stav, sice ne­zbytný, ale přesto dočasný, který je brzy nahrazen všepronikající láskou a pevnou vůlí spolupracovat s Bohem.

Maharádž: Vše, co říkáte, je správné pro cestu, která směřuje ven (pravrtti). Pro cestu návratu (nivrtti) je třeba se vynulovat. Mé místo je tam, kde není nic (paramákáša). Slova ani myšlenky tam nezasahují. Pro mysl je to jenom temnota a ticho. Potom se vědomí dává do pohybu a probouzí mysl (čidákáša), která vytváří svět (mahatákáša) vybudovaný z paměti a představivosti. Jakmile začne existovat svět, všechno může být tak, jak říkáte. Přirozeností mysli je vymýšlet cíle, snažit se jich dosáhnout, hledat prostředky a cesty, projevovat svou představivost, energii a odvahu. To jsou boží vlastnosti a já je neodmítám. Ale mé místo je tam, kde neexistují žádné rozdíly, kde nejsou věci ani mysl, která je vytváří. Tam jsem doma. Nic z toho, co se děje, se mne nedo­týká – věci působí na věci, to je vše. Osvobozen od paměti a očekávání, jsem svěží, nevinný a plný energie. Mysl je velmi pracovitá (mahákára) a potřebuje odpočinek. Jelikož nic nepotřebuji, jsem nebojácný. Koho bych se měl bát? Oddělenost neexistuje, naše já nejsou oddělená. Je pouze jedno Já, Nejvyšší Skutečnost, v níž osobní s neosobním jsou jedno a totéž.

T: Jediné mé přání je, abych byl schopen pomoci světu.

M: A kdo říká, že mu pomoci nemůžete? Vytvořil jste si svou představu o tom, co pomoc znamená a co vyžaduje, a dostal jste své já do rozporu mezi tím, co byste měl, a tím, co můžete, mezi nezbytností a schop­ností.

T: Ale proč to dělám?

M: Vaše mysl vytváří strukturu, se kterou se ztotožňujete. V povaze touhy je přimět mysl, aby vytvořila svět, v němž se touha vyplní. I slabá touha může vyvolat dlouhou řadu činů, natožpak touha silná! Touha má zázračnou moc, může stvořit i celý vesmír. Tak jako malá sirka může za­pálit obrovský les, tak i touha zapaluje oheň projeveného. Vlastním úče­lem tvoření je naplnění touhy. Ať už je touha vznešená či nízká, vesmír (ákáša) je neutrální – člověk si ho může vyplnit čím chce. Proto musíte být velmi opatrný v tom, po čem toužíte. A pokud jde o lidi, kterým chcete pomoci, ti žijí v důsledku svých tužeb ve svých osobních světech. Neexistuje jiná cesta jak jim pomoci než skrze jejich touhy. Můžete je pouze učit, aby měli správné touhy, nad které by se mohli povznést a osvobodit se tak od potřeby tvořit a přetvářet světy tužeb, příbytky bolesti a radosti.

T: Jednou musí přijít den, kdy je celé této hře konec – člověk musí zemřít a vesmír musí skončit.

M: Tak jako spící člověk na všechno zapomíná a probouzí se do no­vého dne nebo umírá a vynořuje se v dalším životě, tak se i světy touhy a strachu rozpouštějí a mizí. Avšak univerzální svědek, nezúčastněný pozorovatel, Nejvyšší Já, nikdy nespí ani neumírá. Toto Velké Srdce věčně bije a s každým úderem vzniká nový vesmír.

T: Je Nejvyšší Já vědomé?

M: Je za vším, co může mysl pochopit. Je za bytím i nebytím. Je „Ano“ i „Ne“ pro cokoli, je mimo i uvnitř, tvořící i ničící, nepředstavitelně skutečné.

T: Jsou Bůh a Mahátma jedno a totéž?

M: Ano, jsou.

T: Musí tu být nějaký rozdíl.

M: Bůh je Všekonající, džňánin je nekonající. Bůh si neříká: „Všechno dělám já.“ Pro Něj se věci dějí z jejich vlastní přirozenosti. Pro džňánina je vše konáno Bohem. Mezi Bohem a přirozeností nevidí žádný rozdíl. Jak Bůh, tak džňánin znají sami sebe jako nehybný střed všeho pohybli­vého, jako věčného svědka všeho pomíjivého. Střed je záležitost prázd­noty a svědek, nezúčastněný pozorovatel, je záležitost čirého uvědomění. Znají sami sebe jakožto nic, a proto jim nic nemůže vzdorovat.

T: Jak se toto vše projevuje ve vaší osobní zkušenosti?

M: Jsa ničím, jsem vším. Všechno jsem já a všechno je mé. Tak jako stačí, abych pomyslel na pohyb a mé tělo se pohne, tak se i věci dějí proto, že na ně myslím. Pochopte, že já nedělám nic. Jenom pozoruji, jak se věci dějí.

T: Dějí se věci tak, jak chcete, aby se děly, anebo chcete, aby se děly tak, jak se dějí?

M: Obojí. Přijímám i jsem přijímán. Jsem vším a vše je mnou. Nebojím se světa, neboť světem jsem. Jsem-li vším, čeho bych se měl bát? Voda se nebojí vody, oheň se nebojí ohně. Nebojím se také proto, že nejsem ničím, co by mohlo zakoušet strach nebo být v nebezpečí. Nemám žád­nou formu ani jméno. Připoutanost ke jménu a formě je tím, co plodí strach. Já připoután nejsem. Já jsem nic a nic se ničeho nebojí. Naopak, vše se bojí Ničeho, neboť cokoli se Ničeho dotkne, stává se ničím. Je to jako bezedná studna – cokoli do ní spadne, to zmizí.

T: Je Bůh jedincem?

M: Dokud sám sebe považujete za jedince, je i On jedincem. Jste-li vším, chápete i Jeho jako vše.

T: Mohu změnou postoje změnit fakta?

M: Sám postoj je faktem. Vezměte si třeba zlost. Mohu zuřit, běhat po místnosti sem a tam, ale zároveň vědět, čím jsem – středem moudrosti a lásky, atomem čiré existence. Všechno se uklidní a mysl se ponoří do ticha.

T: A přesto se někdy zlobíte.

M: Na koho bych se měl zlobit a kvůli čemu? Zlost přišla a opět se roz­pustila, když jsem si vzpomněl na své Já. Je to všechno hra gun (kvalit vesmírné substance). Jestliže se s nimi ztotožňuji, jsem jejich otrokem. Stojím-li stranou, jsem jejich pánem.

T: Můžete s tímto postojem ovlivňovat svět? Oddělíte-li se od světa, ztratíte tím veškerou šanci mu pomoci.

M: Jak to? Vždyť já sám jsem vším – copak nemohu pomoci sám sobě? Neztotožňuji se s nikým konkrétním, neboť jsem všechno – jak jednot­livé, tak univerzální.

T: Můžete potom pomoci mně, konkrétnímu jedinci?

M: Ale já vám pomáhám stále, ze svého nitra. Moje i vaše Já jsou jedno. Já to vím, kdežto vy ne. V tom je celý rozdíl – a nemůže to tak být na­pořád.

T: A jak pomáháte světu jako celku?

M: Gándí je mrtev, a přesto jeho mysl prostupuje celou zemí. Myšlenky džňánina se šíří mezi lidmi a pracují nepřetržitě ve prospěch dobra. Pro­tože jsou anonymní a přicházejí z nitra, jsou o to mocnější a podma­nivější. Takto se svět zdokonaluje – vnitřní pomáhá a žehná vnějšímu. Když džňánin zemře, potom už neexistuje – stejně jako už neexistuje řeka, která se vlila do moře. Jméno a forma tady už nejsou, ale voda zůstává a sjednocuje se s oceánem. Jakmile se džňánin spojí s univerzální myslí, stává se veškerá jeho moudrost a dobrota dědictvím lidstva a povznáší každou lidskou bytost.

T: Jsme připoutáni k naší osobnosti. Velice si ceníme své individuality a toho, že jsme jiní než ostatní. Zdá se, že odsuzujete obojí jako neuži­tečné. K čemu je nám to vaše neprojevené?

M: Neprojevené, projevené, individualita, osobnost (nirguna, saguna, vi­akta, viakti), to vše jsou pouhá slova, úhly pohledu, mentální postoje. Není na nich nic skutečného. Skutečnost je zakoušena v tichu. Lpíte na osobnosti – ale to, že jste jedincem, si uvědomujete jen tehdy, když máte potíže – nemáte-li potíže, tak na sebe nemyslíte.

T: Neřekl jste mi, jaký je účel Neprojeveného.

M: Je jisté, že musíte spát, abyste se mohl vzbudit. Musíte zemřít, abyste mohl žít, rozplynout se, abyste získal novou formu. Musíte ničit, abyste mohl budovat, rušit, než začnete tvořit. Nejvyšší Skutečnost je univer­zálním rozpouštědlem, které rozleptá každou zábranu a propálí každou překážku. Bez absolutního popření všeho by tyranie věcí byla absolutní. Nejvyšší Skutečnost má také velice harmonizační účinky, je zárukou ko­nečné a dokonalé rovnováhy – života ve svobodě. Rozpouští vás, a tím zajišťuje vaše pravé bytí.

T: To vše je z hlediska její úrovně v pořádku. Ale jak se to projevuje v každodenním životě?

M: Každodenní život je životem činů. Ať se vám to líbí nebo ne, musíte být v činnosti. Vše, co děláte kvůli sobě, se hromadí a stává se výbušni­nou. Jednoho dne to exploduje a nadělá ve vás i ve vašem světě spoušť. A namlouváte-li si, že pracujete pro dobro všech, je to také na škodu, neboť byste se neměl nechat vést svými vlastními představami o tom, co je dobré pro ostatní. Člověk, který tvrdí, že ví, co je dobré pro ostatní, je nebezpečný.

T: Jak máme tedy pracovat?

M: Nepracujte ani pro sebe, ani pro ostatní, ale pro práci samotnou. Věc, kterou stojí za to dělat, má účel a smysl sama v sobě. Nedělejte z ničeho prostředek pro něco jiného. Nespoutávejte věci. Bůh nestvořil jednu věc proto, aby sloužila jiné. Každá věc je vytvořena kvůli sobě samé. A protože je vytvořena kvůli sobě samé, tak do ničeho nezasahuje. Používáte věci a lidi pro účely, které jsou jim cizí, a pustošíte tím svět i sami sebe.

T: Říkáte, že naše pravé bytí je neustále s námi. Jak je možné, že si toho nevšímáme?

M: Ano, jste stále Nejvyšší Skutečnost. Ale vaše pozornost je upřena na fyzické či mentální věci. V mezidobí, kdy vaše pozornost opustila něja­kou věc, ale ještě se nezaměřila na jinou, jste čiré bytí. Jakmile pomocí nácviku rozlišování a nelpění (vivéka – vairágja) pustíte ze zřetele smyslové a mentální stavy, vynoří se čiré bytí jako přirozený stav.

T: Jak má člověk skoncovat s tímto pocitem oddělenosti?

M: Zaměřením mysli na „Já jsem“, čili na pocit bytí, se rozpouští pocit „já jsem to a to“. Zůstává pocit „jsem pouze svědek“ a i ten se ponoří do „já jsem vše“. Potom se všechno stane Jedním a toto Jedno, vy sám, není ode mne odděleno. Odhoďte představu odděleného „já“, a otázka „Čí je tato zkušenost?“ vůbec nevyvstane.

T: Mluvíte ze své vlastní zkušenosti. Jak mohu já sám tuto zkušenost získat?

M: Mluvíte o mé zkušenosti jako by byla odlišná od vaší, neboť věříte, že jsme odděleni. Ale my nejsme. Na hlubší úrovni je má zkušenost i vaší zkušeností. Ponořte se hluboce do svého nitra a snadno a jednoduše to objevíte. Směřujte k „Já jsem“.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"