ADVAITA.cz

22. Život je láska a láska je život? (z knihy Já jsem To)

15. 9. 2014 - Martin

T: Přesto vnější já pomáhá.

M: Kolik toho může pomoci a jakým způsobem? Má určitou kontrolu nad tělem a může zlepšit jeho stav a dýchání. Nad myšlenkami a pocity má malou moc, neboť je to mysl sama. Vnější já je ovládáno vnitřním Já. A vnější bude moudré, když se podřídí.

T: Proč je vnější tolik podporováno a povzbuzováno, je-li tím, co je v posledku odpovědné za duchovní vývoj člověka, vnitřní?

M: Vnější může pomoci tím, že setrvává v tichu a oproštěnosti od touhy a strachu. Jistě jste si všiml, že všechny rady vnějšímu jsou ve formě negace: nedělej, přestaň, zanech, předcházej, odhoď, obětuj, vzdej se, poznej falešné jako falešné. Dokonce i to málo, co se předává jako popis skutečnosti, je ve formě záporu – „ne toto, ne toto“ (neti, neti). Všechny pozitivní pojmy patří vnitřnímu Já, tak jako vše absolutní patří Skutečnosti.

T: Jak máme v konkrétní zkušenosti odlišit vnitřní od vnějšího?

M: Vnitřní je zdrojem inspirace, vnější je poháněno pamětí. Zdroj je nevysledovatelný, zatímco veškerá paměť kdesi začíná. Proto je vnější vždy přesně určeno, zatímco vnitřní nelze zachytit slovy. Chyba studentů spočívá v jejich představě, že vnitřní je něco, co lze uchopit. Zapomínají potom, že vše, co lze vnímat, je pomíjivé, a tudíž neskutečné. Pouze to, co vnímání umožňuje, ať už to nazvete Život, či Brahman, nebo jakkoli jinak, je skutečné.

T: Musí mít Život ke svému sebevyjádření tělo?

M: Tělo prahne po životě. Není to život, který potřebuje tělo; je to tělo, které potřebuje život.

T: Dělá to život záměrně?

M: Jedná láska záměrně? Ano i ne. Život je láska a láska je život. Co jiného drží tělo pohromadě než život? Čím jiným je touha, než láskou k já? Čím jiným je strach, než potřebou ochraňovat? A co jiného je po­znání, než láska k pravdě? Prostředky a formy mohou být špatné, ale motiv, který je za nimi, je vždy láska – láska k já a k tomu, co je moje. Já a moje mohou být malé, nebo mohou explodovat a vyplnit celý vesmír, ale láska zůstává.

T: Opakování Božího jména je v Indii velmi běžné. Má to nějaký účinek?

M: Znáte-li jméno nějaké věci nebo osoby, můžete ji snáze najít. Voláte-li Boha Jeho jménem, můžete Ho k sobě přivést.

T: V jaké formě přijde?

M: To záleží na vašem očekávání. Jste-li nešťastný a nějaká svatá duše vám dá mantru pro štěstí a vy ji opakujete s vírou a oddaností, je vaše neštěstí nuceno vás opustit. Pevná víra je silnější než osud. Osud je výsledkem příčin, převážně náhodných, a proto je upředen velmi volně. Víra a naděje jej snadno překonají.

T: K čemu přesně dochází při zpěvu mantry?

M: Zvuk mantry vytváří formu, která bude ztělesňovat Já. Já na sebe může vzít jakoukoli formu a jejím prostřednictvím působit. Koneckonců Já vyjadřuje samo sebe díky působení – a mantra je především působící energie. Působí na vás a na vaše okolí.

T: Mantra je tradiční. Musí taková být?

M: Od nepaměti bylo mezi určitými slovy a odpovídajícími energiemi vytvářeno spojení, které bylo posilováno nesčetným opakováním. Je to jako když jdete po silnici. Je to snadná cesta – nutná je pouze víra. Věříte silnici, že vás dovede k vašemu cíli.

T: V Evropě neexistuje (s výjimkou některých kontemplativních řádů) žádná tradice manter. K čemu je mantra pro mladého člověka ze zá­padu?

M: Pokud ho velmi silně nepřitahuje, potom k ničemu. Pro něj je správ­ným postupem přilnout k myšlence, že je základem všeho poznání, neměnným a věčným uvědoměním všeho, co se děje smyslům a mysli. Jestliže má neustále tuto myšlenku vědomě a bděle na paměti, pak musí prolomit hranice ne-uvědomění a vynořit se do čirého života, do světla a lásky. Myšlenka „jsem pouhý svědek“ pročistí tělo a mysl a otevře oči moudrosti. Potom člověk překročí iluze a jeho srdce je osvobozeno od všech tužeb. Tak jako se led přemění na vodu, voda na páru a pára se rozplyne ve vzduchu a zmizí v prostoru, tak se i tělo rozpustí do čirého uvědomění (čidákáši) a pak do čirého bytí (paramákáši), které je za veške­rou existencí i neexistencí.

T: Realizovaný člověk jí, pije a spí. Co ho k tomu vede?

M: Tatáž síla, která hýbe vesmírem, hýbe i jím.

T: Všichni jsou poháněni toutéž silou, v čem je tedy rozdíl?

M: Rozdíl je pouze tento: realizovaný člověk ví to, o čem ostatní jenom slyšeli, ale nezakoušejí to. Může se zdát, že jsou o tom intelektuálně přesvědčeni, ale jejich činy prozrazují spoutanost, zatímco realizovaný člověk jedná vždy správně.

T: Každý říká „Já jsem“. Realizovaný člověk rovněž říká „Já jsem“. V čem je rozdíl?

M: Rozdíl je ve významu přisuzovanému slovům „Já jsem“. Pro rea­lizovaného člověka je zkušenost „Já jsem svět, svět je můj“ nanejvýš platná – myslí, cítí a jedná celostně a v jednotě se vším živým. Nemusí ani znát teorii a praxi seberealizace a může být narozen a vychován bez náboženských a metafyzických představ. Ale v jeho poznání a soucítění nebude sebemenší trhlinka.

T: Dejme tomu, že půjdu kolem nahého hladového žebráka a zeptám se ho: „Kdo jsi?“. Řekněme, že odpoví: „Jsem Nejvyšší Já“. Já na to řeknu: „Dobrá, jsi-li Nejvyšší Skutečnost, tak změň svůj současný stav“. Co udělá?

M: Zeptá se vás: „Který stav? Co je tu potřeba měnit? Co je na mně špatného?“.

T: Proč by měl takto odpovědět?

M: Protože již není v poutech zdání, neztotožňuje se se jménem a for­mou. Využívá paměť, ale paměť nemůže využívat jej.

T: Není snad veškeré poznání založeno na paměti?

M: Nižší poznání ano. Vyšší poznání, poznání Skutečnosti, je vnitřně obsaženo v pravé přirozenosti člověka.

T: Mohu říci, že nejsem ani to, čeho jsem si vědom, ani vědomí samo?

M: Dokud jste hledající, je pro vás lepší držet se myšlenky, že jste čiré vě­domí bez jakéhokoli obsahu. Jít za vědomí, to už je otázka nejvyššího stavu.

T: Má touha po realizaci původ ve vědomí nebo za vědomím?

M: Samozřejmě ve vědomí. Každá touha je zrozena z paměti a patří do oblasti vědomí. To, co je za vědomím, je oproštěno od všeho usilování. Sama touha jít za vědomí je stále ve vědomí.

T: Existuje ve vědomí nějaká stopa nebo otisk toho, co je za vědomím?

M: Ne, nemůže tam být.

T: Jaké je tedy mezi nimi spojení? Jak lze najít přechod mezi dvěma stavy, které spolu nemají nic společného? Není tímto spojovacím článkem čiré uvědomění?

M: I čiré uvědomění je formou vědomí.

T: Co je tedy za vědomím? Prázdnota?

M: Prázdnota se vztahuje zase jenom k vědomí. Plnost a prázdnota jsou relativní pojmy. Skutečnost je opravdu za tím – nikoliv za tím, co je ve vztahu k vědomí, ale za všemi vztahy vůbec. Potíže přináší slovo „stav“. Skutečnost není stavem něčeho dalšího – není to stav mysli, vědomí či duše – ani to není něco, co má začátek a konec, co má bytí a nebytí. Ve Skutečnosti jsou obsaženy všechny protiklady, ale ona se jejich hry nezúčastňuje. Nesmíte ji považovat za konec nějaké přechodné fáze. Zů­stává sama o sobě i poté, kdy vědomí jako takové už není. Potom slova „já jsem člověk“ nebo „já jsem Bůh“ nemají žádný význam. Skutečnost může být viděna a slyšena pouze v temnotě a tichu.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"