ADVAITA.cz

19. Skutečnost spočívá v objektivitě (z knihy Já Jsem To)

25. 8. 2014 - Martin

T: Obraz je v mysli malíře a malíř je součástí obrazu, který je v mysli malíře, jenž je součástí obrazu! Není toto nekonečné množství stavů a dimenzí absurdní? V okamžiku, kdy mluvíme o obrazu v mysli, která je sama součástí obrazu, dostáváme se k nekonečné posloupnosti pozo­rovatelů, kdy následující pozorovatel je pozorovatelem předcházejícího. Je to jako když člověk stojí mezi dvěma zrcadly a diví se tomu zástupu obrazů!

M: Zcela správně, jste tu pouze vy sám a dvojice zrcadel. Množství vašich forem a jmen mezi těmito zrcadly je nesčíslné.

T: A jak se díváte na svět vy?

M: Vidím malíře malujícího obraz. Tomuto obrazu říkám svět, malíře nazývám Bohem. Já nejsem ani jedno, ani druhé. Netvořím, ani nejsem tvořen. Já obsahuji vše, ale mne neobsahuje nic.

T: Když vidím strom, tvář či západ slunce, je tento obraz dokonalý. Zavřu-li však oči, je obraz v mé mysli mdlý a mlhavý. Je-li má mysl tím, co tvoří tento obraz, proč potom musím, abych uviděl krásnou květinu, otevírat oči, když s očima zavřenýma ji vidím nejasně?

M: Je to proto, že vaše vnější oči jsou lepší, než vnitřní. Vaše mysl je zcela obrácena vně. Jak se postupně budete učit pozorovat svůj mentální svět, zjistíte, že je dokonce barevnější a dokonalejší, než jak to může obstarat tělo. Budete samozřejmě potřebovat určitý výcvik. Ale proč o tom diskutovat? Vy si představujete, že obraz musí pocházet od malíře, který ho právě namaloval. Stále se pídíte po původu a po příčinách. Kauzalita je ale pouze v mysli. Vzpomínky vyvolávají iluzi spojitosti a opakování vy­tváří představu příčinnosti. Když se věci opakovaně dějí společně, máme sklon vidět mezi nimi příčinné souvislosti. Tím se vytváří mentální zvyk, ale zvyk není nutnost.

T: Právě jste řekl, že svět je stvořen Bohem.

M: Pamatujte na to, že jazyk je nástroj mysli; je vytvořen myslí a pro mysl. Jakmile jednou připustíte existenci příčiny, potom tou prvotní příčinou je Bůh a svět je jeho následkem. Jsou odlišní, ale ne oddělení.

T: Lidé mluví o nazření Boha.

M: Zříte-li svět, zříte i Boha. Nelze vidět Boha odděleně od světa. Vidět Boha za světem znamená Bohem být. Světlo, díky němuž vidíte svět, který je Bohem, je nepatrná jiskřička „Já jsem“, zdánlivě tak malá, a přece první i poslední v každém aktu poznávání a milování.

T: Musím vidět svět, abych viděl Boha?

M: Jak jinak? Není-li tu svět, není tu ani Bůh.

T: Co tedy zůstává?

M: Zůstáváte vy jakožto čiré bytí.

T: A co se stane se světem a s Bohem?

M: Čiré bytí (aviakta).

T: Je to totéž jako Velký Prostor (paramákáša)?

M: Můžete tomu tak říkat. Slova tu však nehrají roli, neboť to nemohou vystihnout. Obrátí se vždy zpět ve svou naprostou negaci.

T: Jak mohu vidět svět jako Boha? Co to znamená vidět svět jako Boha?

M: Je to podobné, jako když vstoupíte do temné místnosti. Nevidíte nic – můžete se dotýkat věcí, ale nevidíte žádné tvary ani obrysy. Náhle se okno otevře a místnost je zaplavena světlem. Barvy a tvary začnou existovat. Okno dává světlo, ale není jeho zdrojem. Zdrojem je Slunce. Podobně je hmota jako tmavá místnost, vědomí je oknem zaplavujícím hmotu smyslovými počitky a vjemy a Nejvyšší Skutečnost je Sluncem, které je zdrojem jak hmoty, tak světla. Ať už je okno otevřené, nebo zavřené, Slunce svítí neustále. Z hlediska místnosti je v tom rozdíl, z hle­diska Slunce však nikoli. Nicméně toto vše je druhořadé vzhledem k oné nepatrné věci, jakou je „Já jsem“. Bez „Já jsem“ tu není nic. Veškeré poznání se týká „Já jsem“. Falešné představy o „Já jsem“ vedou k ome­zenosti, zatímco jeho pravé poznání vede ke svobodě a štěstí.

T: Je „Já jsem“ totéž jako „tady je“?

M: „Já jsem“ označuje to vnitřní, „tady je“ označuje vnější. Obojí je založeno na pocitu bytí.

T: Je to totéž jako zážitek existence?

M: Existovat znamená být něčím, věcí, pocitem, myšlenkou, představou. Veškerá existence je individuální. Pouze bytí je univerzální, a to v tom smyslu, že každé bytí je slučitelné s každým jiným bytím. Jednotlivé exis­tence se spolu střetávají, bytí však nikdy. Existence, to je vznikání, změna, zrození a smrt a nové zrození, zatímco v bytí je tichý mír.

T: Pokud si já tvořím svět, proč bych ho měl dělat špatný?

M: Každý žije ve svém vlastním světě. Všechny světy nejsou stejně dobré nebo špatné.

T: Co určuje jejich rozdíl?

M: Je to mysl, která promítá svět a zbarvuje jej svým vlastním způsobem. Potkáte-li nějakého člověka, je pro vás cizincem. Když s ním uzavřete manželství, stane se vaším vlastním já. Jestliže se s ním hádáte, stává se vaším nepřítelem. Právě nastavení vaší mysli určuje, kým pro vás tento člověk je.

T: Chápu, že můj svět je subjektivní. Dělá ho to zároveň iluzorním?

M: Je iluzorní tak dlouho, dokud je subjektivní, a pouze do té míry. Sku­tečnost spočívá v objektivitě.

T: Co je objektivita? Řekl jste, že svět je subjektivní, a teď mluvíte o ob­jektivitě. Není snad všechno subjektivní?

M: Všechno je subjektivní, ale skutečnost je objektivní.

T: V jakém smyslu?

M: Nezávisí na vzpomínkách a očekávání, touhách a obavách, sympa­tiích a antipatiích. Vše je viděno takové, jaké to je.

T: Je to něco, co nazýváte čtvrtým stavem (turíja)?

M: Říkejte tomu, jak chcete. Je to pevné, stálé, neměnné, bez počátku a konce, stále nové a svěží.

T: Jak toho lze dosáhnout?

M: Netoužení a neohroženost vás tam dovedou.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"