ADVAITA.cz

14. Zdání a skutečnost (z knihy Já Jsem To)

21. 7. 2014 - Martin

T: Má otázka je velmi jednoduchá: Vidím všechny možné věci a chápu to tak, že každá věc musí mít jednu nebo více příčin. Vy říkáte, že z vašeho hlediska jsou věci bez příčin. Ale podle vás nemá nic ani své bytí, a tudíž otázka příčinnosti nevyvstává. A přece se zdá, že připouštíte existenci věcí, ale upíráte jim příčiny. To je to, co nemohu pochopit. Jestliže přijí­máte existenci věcí, proč odmítáte jejich příčiny?

M: Vidím jenom vědomí a vím, že vše je pouze vědomí, tak jako vy víte, že obraz na plátně kina je pouhé světlo.

T: Přesto ale pohyby světla na plátně mají příčinu.

M: Světlo se vůbec nepohybuje. Moc dobře víte, že jeho pohyb je ilu­zorní, je to sekvence linií a barev na filmu. To, co se pohybuje, je film – a to je mysl.

T: To ale neznamená, že obraz na plátně nemá příčinu. Je tu film a herci s techniky, režisérem, producentem, nejrůznějšími pomocníky. Svět je ovládán kauzalitou. Všechno je vzájemně propojené.

M: Jistě, všechno je vzájemně propojené. A všechno má proto bezpočet příčin. Celý vesmír se podílí i na té nejmenší věci. Věc je taková, jaká je, neboť vesmír je takový, jaký je. Pochopte, že vy se zabýváte zlatými ozdobami, zatímco já – zlatem. Mezi různými ozdobami není žádný příčinný vztah. Když přetavíte jednu ozdobu, abyste vyrobil druhou, žádný příčinný vztah mezi nimi není. Společným faktorem je zlato. Ne­můžete však říci, že zlato je příčinou. Nelze ho označit jako příčinu, neboť samo o sobě není příčinou ničeho. Odráží se v mysli jako „Já jsem“, jako konkrétní název a tvar ornamentu. Přesto je to všechno jenom zlato. Stejně tak skutečnost všechny věci umožňuje, a přesto nic z toho, co dělá věc takovou, jaká je, její jméno a forma, nepochází ze skutečnosti.

Proč se však tolik trápit s příčinností? Co záleží na příčinách, když věci samy jsou pomíjivé? Nechte přijít to, co přichází, a odejít to, co odchází – proč se chytat věcí a zkoumat jejich příčiny?

T: Z relativního pohledu musí mít všechno příčinu.

M: K čemu je vám relativní pohled? Jste schopen se dívat z absolutního hlediska – tak proč se vracet k relativnímu? Bojíte se snad absolutna?

T: Ano. Bojím se usnout na svých takzvaných absolutních jistotách. Absolutní jistoty mi nepomohou žít spořádaný život. Potřebujete-li ko­šili, koupíte si látku, zavoláte krejčímu, a tak dál.

M: Všechny tyhle řeči jsou známkou nevědomosti.

T: A jaký je pohled člověka vědoucího?

M: Existuje pouze světlo a světlo je vším. Všechno ostatní je pouhým obrazem vytvořeným světlem. Obraz je ve světle a světlo je v obrazu. Život a smrt, já a ne-já – opusťte všechny tyto představy. Nejsou vám k ničemu.

T: Z jakého hlediska popíráte kauzalitu? Z relativního hlediska je vesmír příčinou všech věcí. Z absolutního hlediska žádná věc neexistuje.

M: Z hlediska jakého stavu se ptáte?

T: Z hlediska každodenního bdělého stavu, v němž se odehrává celá tato rozmluva.

M: V bdělém stavu všechny tyto problémy vznikají, neboť taková je přirozenost bdělého stavu. Ale vy v něm vždy nejste. Co dobrého můžete dělat ve stavu, do něhož bezmocně upadáte a z něhož se opět bezmocně vynořujete? Jak vám pomůže, víte-li, že věci jsou – jak se to může ve vašem bdělém stavu zdát – kauzálně propojeny?

T: Svět a bdělý stav vznikají a zanikají současně.

M: Když je mysl klidná, absolutně tichá, bdělý stav už neexistuje.

T: Slova jako Bůh, vesmír, celek, absolutno, nejvyšší skutečnost, jsou pouhé zvuky, neboť jsou mimo dosah jakéhokoli konání.

M: Kladete otázky, na které si můžete odpovědět sám.

T: Neodbývejte mě takovýmto způsobem! Vy tak snadno mluvíte jmé­nem celku, vesmíru a podobných imaginárních věcí! Ty nemohou při­jít a zakázat vám mluvit jejich jménem. Nesnáším taková nepodložená zevšeobecnění! A vy jste tak náchylný je zosobňovat. Bez kauzality ne­bude žádný řád, nebude možná žádná smysluplná činnost.

M: Chcete snad znát všechny příčiny každé události? Copak je to možné?

T: Já vím, že to není možné! Chci jenom vědět, zda ke všemu existují příčiny, a zda je možné tyto příčiny ovlivňovat a působit tak na události?

M: K ovlivňování událostí nepotřebujete znát jejich příčiny. Proč dělat věci tak složitě! Cožpak nejste zdrojem i koncem každé události? Ohlí­dejte si ji přímo u samotného zdroje.

T: Každé ráno beru do ruky noviny a se zděšením čtu, že utrpení ve světě – chudoba, nenávist a války – pokračuje bez konce. Mé otázky se týkají utrpení, jeho příčin a možností nápravy. Neodbývejte mě tvrzením, že je to buddhismus! Nedávejte mi žádné nálepky. Vaše popírání příčinnosti bere veškerou naději, že se svět někdy změní.

M: Máte v tom zmatek, neboť věříte, že jste ve světě, a ne, že svět je ve vás. Kdo tu byl první – vy nebo vaši rodiče? Představujete si, že jste se narodil v určitém čase a na určitém místě, že máte otce a matku, tělo a jméno. V tom je váš hřích a vaše neštěstí! Samozřejmě, že můžete změnit svůj svět, budete-li na tom pracovat. Rozhodně na tom pracujte, to ano. Kdo vám v tom může zabránit? Nikdy jsem vás od toho neodrazoval. Příčiny nepříčiny, vy jste vytvořil tento svět a vy ho můžete i změnit.

T: Bezpříčinný svět je zcela mimo mou kontrolu.

M: Právě naopak – je plně ve vaší moci změnit svět, jehož jste vy jediným zdrojem a základem. To, co bylo stvořeno, může být kdykoli rozpuš­těno a znovu přetvořeno. Vše se bude dít tak, jak si přejete, pokud si to opravdu přejete.

T: Já chci pouze vědět, jak se vypořádat s utrpením ve světě.

M: Vy jste utrpení svými vlastními touhami a strachy vytvořil a vy se s ním proto musíte i vypořádat. Všechno je to způsobeno tím, že jste zapomněl na své vlastní bytí. Začal jste považovat obraz na plátně za skutečný, a proto milujete lidi, které na něm vidíte, trápíte se pro ně a snažíte se je zachránit. Ale tak to není. Musíte začít u sebe. Jiná cesta neexistuje. Pracujte, samozřejmě. Na práci není nic špatného.

T: Zdá se, že váš vesmír obsahuje všechny možné zkušenosti. Jedinec jimi prochází a zakouší příjemné a nepříjemné stavy. Tím vzniká dotazo­vání a hledání, které rozšiřuje jedincův rozhled a umožňuje mu překročit úzký, omezený a sobecký svět, jenž si sám vytvořil. Tento osobní svět může být změněn – během času. Vesmír je však bezčasový a dokonalý.

M: Pokládat zdání za skutečnost je těžký hřích a příčina všech neštěstí. Vy jste všeprostupující, věčné a nekonečně tvořivé uvědomění – vědomí. Vše ostatní je omezené prostorem a časem. Nezapomínejte na to, co jste. Prozatím pracujte, jak je vám libo. Práce a poznání by měly jít ruku v ruce.

T: Mám pocit, že můj duchovní vývoj není v mých rukách. Tvořit si vlastní plány a uskutečňovat je, to nevede nikam. Stále se motám v kruhu kolem sebe sama. Považuje-li Bůh ovoce za zralé, utrhne je a sní. To, které se Mu zdá zelené, nechá viset na stromě světa na jindy.

M: Vy si myslíte, že vás Bůh zná? Bůh nezná dokonce ani svět.

T: Váš Bůh je jiný. Můj Bůh je také jiný. Můj je plný milosrdenství. Trpí spolu s námi.

M: Modlíte se, abyste zachránil jednoho, zatímco tisíce dalších umírají. A kdyby přestali všichni umírat, nebylo by pro ně na Zemi místo.

T: Nebojím se smrti, zabývám se utrpením a zármutkem. Můj Bůh je prostý a poněkud bezmocný. Není v jeho moci přinutit nás, abychom zmoudřeli. Může pouze stát a čekat.

M: Jste-li vy i váš Bůh bezmocní, nevyplývá z toho, že je váš svět ná­hodný? A je-li tomu tak, jediné, co můžete udělat, je dostat se za něj.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"