ADVAITA.cz

13. Nejvyšší Skutečnost, mysl a tělo (z knihy Já Jsem To)

14. 7. 2014 - Martin

T: Džňánin tedy ví, co dělá, jenom pokud na to obrátí svou mysl, jinak jedná naprosto nezúčastněně.

M: Průměrný člověk si neuvědomuje své tělo jako takové. Je si vědom svých smyslových vjemů, pocitů a myšlenek. A i ty zmizí ze středu vě­domí a stanou se spontánními a bezúsilnými, jakmile přijde klid a nelpění.

T: A co je potom ve středu vědomí?

M: To, co nemá jméno ani formu, neboť je to za vědomím, bez jaké­koli kvality. Dá se říci, že to je bod ve vědomí, který překračuje vědomí. Tak jako díra udělaná do papíru je v papíru, a přesto není papírem, tak i Nejvyšší Stav je v samém středu vědomí, a přesto je za vědomím. Je to jako otvor v mysli, kterým proudí světlo a zaplavuje mysl. A přesto tento otvor není světlem. Je to pouhý otvor.

T: Otvor je pouze prázdnota, nepřítomnost.

M: Přesně tak. Z pohledu mysli je to pouhý otvor, kterým světlo uvědo­mění může vstoupit do mentálního prostoru. Jedině světlo samo může být přirovnáno k tvrdému, hutnému, skálopevnému, homogennímu a ne­měnnému celku čirého uvědomění, osvobozenému od myšlenkových vzorců jména a formy.

T: Existuje nějaké spojení mezi mentálním prostorem a příbytkem Nej­vyšší Skutečnosti?

M: Nejvyšší Skutečnost dává mysli její existenci. Mysl zas dává existenci tělu.

T: A co leží za tím?

M: Vezměme příklad. Ctihodný jógin, mistr v umění dlouhověkosti, starý přes 1000 let, mne přijde naučit svému umění. Mohu plně respekto­vat a upřímně obdivovat jeho úspěchy, ale přes to všechno mu řeknu: „K čemu je mi dlouhověkost?". Já jsem mimo čas. Jakkoli dlouhý může být život, je to pouhý okamžik, pouhý sen. A stejně tak jsem mimo všechny atributy. Zjevují se a mizí v mém světle, ale nemohou mne vystihnout a popsat. Vesmír, to jsou všechna jména a všechny formy založené na kvalitách a rozdílech mezi nimi, zatímco já jsem za tím vším. Svět je tu proto, že tu jsem já, ale já nejsem svět.

T: Ale vy ve světě žijete!

M: To říkáte vy! Vím, že je zde svět, který zahrnuje toto tělo a tuto mysl, ale nepovažuji je za „své" o nic víc, než ostatní těla a mysli. Existují v čase a prostoru, ale já jsem mimo prostor a čas.

T: Když ale všechno existuje díky vašemu světlu, nejste potom stvoři­telem světa?

M: Nejsem ani možnost, ani uskutečnění, ani skutečnost věcí. V mém světle věci přicházejí a odcházejí – jako smítka prachu tančící ve sluneč­ním paprsku. Světlo tato smítka osvětluje, ale nezávisí na nich. Nelze ani říci, že je vytváří. A nedá se ani říci, že je zná.

T: Pokládám vám otázku a vy odpovídáte. Jste si vědom této otázky a odpovědi?

M: Ve skutečnosti ani neposlouchám, ani neodpovídám. Ve světě udá­lostí se děje otázka i odpověď. Mně se neděje nic. Všechno se pouze děje.

T: A vy jste svědek, nezaujatý pozorovatel?

M: Co to znamená svědek? Pouze znalost. Pršelo, a teď je po dešti. Nepromokl jsem. Vím, že pršelo, ale mě se to nijak nedotklo. Já jsem déšť pouze nezúčastněně pozoroval.

T: Plně realizovaný člověk, spontánně spočívající v Nejvyšším Stavu, vypadá jako by jedl, pil a tak dále. Uvědomuje si to nebo ne?

M: To, v čem se vědomí odehrává – univerzální vědomí či mysl – nazý­váme éterem vědomí. Všechny objekty vědomí tvoří vesmír. To, co je jak za vědomím, tak za univerzálním vědomím, a přitom je pro obojí oporou, je Nejvyšší Stav, stav absolutního, dokonalého klidu a ticha. Kdokoli sem vstoupí, ten zmizí. Je to stav nedosažitelný slovy či myslí. Můžete mu říkat Bůh, Parabrahman nebo Nejvyšší Skutečnost, ale to jsou pouhá jména daná myslí. Je to bezejmenný, bezobsažný, nenucený a spontánní stav, jenž je mimo bytí i nebytí.

T: Zůstává v něm ale člověk vědomý?

M: Tak jako je svět tělem mysli, tak je vědomí tělem nejvyššího stavu. Tento stav není vědomým stavem, ale dává vědomí vzniknout.

T: Mnoho mých denních činností se děje ze zvyku, automaticky. Uvědomuji si celkový záměr, ale ne detailně každý krok. Jak se mé vědomí roz­šiřuje a prohlubuje, podrobnosti mají tendenci ustupovat, a tím uvolnit prostor pro celkový pohled. Neděje se totéž, ovšem v mnohem větší míře, i džňáninovi?

M: Na úrovni vědomí – ano. Ale v nejvyšším stavu ne. Tento stav je naprosto jednotný a nedělitelný, je to jeden jediný celistvý blok skuteč­nosti. Jediný způsob, jak jej poznat, je být jím. Je nedosažitelný myslí. K jeho vnímání nejsou zapotřebí smysly a k jeho poznání není zapotřebí mysl.

T: Takto Bůh řídí svět.

M: Bůh neřídí svět.

T: Tak kdo to dělá?

M: Nikdo. Vše se děje samo od sebe. Vy kladete otázku a vy dáváte i odpověď. A odpověď znáte už v okamžiku položení otázky. Vše je to hra ve vědomí. Všechna dělení jsou iluzorní. Znát můžete pouze to, co je nepravdivé. Tím, co je pravdivé, musíte sám být.

T: Je zde vědomí pozorované svědkem a vědomí pozorujícího svědka. Je to druhé Tím Nejvyšším?

M: Jsou zde dva – jedinec a svědek, neboli nezaujatý pozorovatel. Když je chápete jako jednotu a dostanete se za ně, jste v Nejvyšším Stavu. Ten není smysly vnímatelný, neboť sám je tím, co vnímání umožňuje. Je mimo bytí i nebytí. Není ani zrcadlem, ani obrazem v zrcadle. Je tím, čím je – bezčasovou skutečností, neuvěřitelně pevnou a celistvou.

T: A co džňánin? Je to svědek, čili nezaujatý pozorovatel, nebo Nejvyšší Skutečnost?

M: Samozřejmě, že je Nejvyšší Skutečnost, ale lze na něj rovněž pohlížet jako na univerzálního svědka.

T: Zůstává však džňánin jedincem?

M: Věříte-li, že sám jste jedinec, vidíte jedince všude. Ve skutečnosti neexistují žádní jedinci, ale pouze přediva vzpomínek a zvyků. V oka­mžiku realizace jedinec zaniká. Totožnost zůstává, ale není to už jedinec. Totožnost je nedílnou součástí samotné skutečnosti. Jedinec sám o sobě neexistuje. Je jenom odrazem v mysli pozorujícího svědka, onoho „Já jsem", jež samo je zase jenom určitým modem (způsobem) bytí.

T: Je Nejvyšší Skutečnost vědomá?

M: Není ani vědomá, ani nevědomá. To vám říkám z vlastní zkuše­nosti.

T: Pradžňanam Brahma. Co je Pradžňa?

M: Je to poznání života samotného, které si není samo sebe vědomo.

T: Je to vitalita, životní energie, život?

M: Nejdříve přichází energie. Neboť všechno je nějakou formou ener­gie. Vědomí je nejčlenitější v bdělém stavu, méně ve snu a ještě méně v hlubokém spánku. Ve čtvrtém stavu je již homogenní. Za ním je pak nevyjádřitelná, jednolitá skutečnost, příbytek džňánina.

T: Pořezal jsem si ruku. Zahojila se. Jaká síla to způsobila?

M: Síla života.

T: Co je to za sílu?

M: Je to vědomí. Všechno je vědomé.

T: Co je zdrojem vědomí?

M: Vědomí samo je zdrojem všeho.

T: Může život existovat bez vědomí?

M: Ne, ale ani vědomí nemůže existovat bez života. Jsou jedno a totéž. Ale ve skutečnosti existuje pouze Nejvyšší. Zbytek je záležitostí jména a formy. A dokud lpíte na myšlence, že existuje pouze to, co má jméno a formu, pak se vám to Nejvyšší jeví jako neexistující. Jakmile pochopíte, že jména a formy jsou prázdné ulity, bez jakéhokoli obsahu, a že to sku­tečné nemá jméno ani formu, že je to čirá životní energie a světlo vědomí, budete v klidu a míru – rozpuštěný v hlubokém tichu skutečnosti.

T: Jsou-li čas a prostor pouhou iluzí a vy jste mimo ně, pak mi prosím řekněte, jaké počasí je teď v New Yorku. Je tam horko nebo prší?

M: Jak vám to mohu říci? Takové věci vyžadují zvláštní výcvik. Anebo stačí jednoduše zajet do New Yorku. Mohu si být zcela jistý, že jsem mimo čas a prostor, a přesto nemusím být schopen se podle libosti pře­místit do určitého bodu časoprostoru. Natolik mě to nezajímá. Nevidím žádný důvod k tomu, abych podstupoval nějaká speciální jógová cvičení. Slyšel jsem už o New Yorku. Ale pro mě je to jen slovo. Proč bych měl znát víc, než co to slovo vyjadřuje? Každý atom může být vesmírem stejně složitým jako ten náš. Musím je však znát všechny? Mohu – když se vycvičím.

T: V čem jsem udělal chybu, když jsem položil otázku o počasí v New Yorku?

M: Svět a mysl jsou stavy bytí. Nejvyšší Skutečnost není stavem. Prostu­puje všemi stavy, ale není stavem něčeho dalšího. Je zcela nepodmíněná, nezávislá, sama o sobě úplná, za časem i prostorem, za myslí i hmotou.

T: Podle jakého znaku ji rozpoznáte?

M: To je právě to, že nezanechává žádné stopy. Neexistuje nic, podle čeho by ji šlo rozpoznat. Musíte ji nahlédnout přímo, tím, že se vzdáte hledání všech možných znaků a přístupů. Vzdáte-li se všech jmen a fo­rem, skutečnost je s vámi. Nemusíte ji hledat. Mnohost a rozmanitost jsou pouze hrou mysli. Skutečnost je jednota.

T: Nezanechává-li skutečnost po sobě žádné stopy, nedá se o ní mluvit.

M: Ona je. Nemůže být popřena. Je hluboká a tajemná, je to tajemství všech tajemství. Ale ona je, zatímco vše ostatní se pouze děje.

T: Je tedy oním Nepoznaným?

M: Ona je za obojím, za poznaným i nepoznaným. Ale spíše bych ji nazýval poznaným než nepoznaným. Neboť kdykoli je něco poznáno, je to právě skutečnost, jež byla poznána.

T: Je charakteristickým rysem skutečnosti ticho?

M: To je rovněž záležitost mysli. Všechny stavy a předpoklady pocházejí z mysli.

T: Co je to samádhi?

M: Samádhi je, když nepoužíváte vědomí. Pouze necháte svou mysl být. Nechcete nic ani od svého těla, ani od své mysli.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"