ADVAITA.cz

Šrí Eknáth Maharádž (1533-1599)

Eknáth byl velký světec a učenec, který psal své spisy a básně o oddanosti v jazyce maráthí. Pokračoval v psaní v tomto jazyce podobně jako jeho předchůdci Džnánéšvar a Námdév, a po něm to byli světci Tukárám a Rámdás.
Legenda říká, že se Eknáth narodil v brahmínské rodině ve městě Paithan. Jeho rodiče zemřeli, ještě když byl dítě. Ostatní děti si z něho jakožto ze sirotka dělali legraci, a tak se již v dětství stáhnul do ústraní a praktikoval modlitby a jiné náboženské praxe. Přešel do opatrování k svým prarodičům, kde se ho ujal jeho dědeček (někdo uvádí, že to byl jeho pradědeček) Bhanudas z linie Varkari (doslova to značí „pou"; následovníci této linie uctívali Vithobu). Bhandudas se proslavil tím, že vrátil nazpět do Pandharpuru posvátnou podobiznu světce Pandurangy.
Již v dětství toužil po Sebe-poznání, ale neměl nikoho, kdo by mu poradil. Jednou se ptal tamějšího pandita, co má dělat, když má pochybnosti a kdo by mu ty pochybnosti vyjasnil. Pandit mu odvětil, že jedině Sadguru je schopen mu pomoci. Tato slova mladého Eknátha zasáhla natolik, že ihned zatoužil potkat opravdového Sadgurua ve fyzické formě. Když mu bylo asi dvanáct let, poprvé se dozvěděl o světci Džanardanovi a to tak, že mu to oznámil Boží hlas, který mu sdělil, že tento mistr žije v pevnosti Devagiri (Daulatabad). Eknáth se za ním ihned vydal a plahočil se dlouhou dobu, než k němu dorazil. Mistr byl ohromen tímto mimořádně obdarovaným chlapcem a přijal ho hned za svého žáka. Konstatoval, že Eknáth je vskutku boží inkarnace, nikoli lidská bytost. Se svým mistrem tak strávil asi 8 let. Eknáth mu velmi oddaně sloužil. Vykonával všechny možné domácí práce, připravoval věci k púdže, pral prádlo, masíroval nohy mistra, a také vedl účetnictví. Mistr ho učil Védántě, józe apod., ale hlavně mu vysvětloval spisy Šrí Džňánéšvara. Džanardan byl žákem Dattátréji (zakladatele Navnath Sampradéji), a jednou, když se setkal se svým mistrem Dattátréjou, pozval Eknátha, aby se zúčastnil tohoto setkání (vše probíhalo v duchovní svéře). Džanardan také velmi trval na tom, že poznání musí být doplněno uctíváním, tedy bhakti jógou. Říkal, že poznání bez uctívání je jako „žvanění žvanila". Eknáth k tomu později napsal, že „sláva poznání je možná skrze uctívání", „bhakti je kořenem poznání a odpoutanosti, když zde není kořen, jak zde může být nějaké ovoce", a „že ten, kdo věnuje všechny své činy svému Sadguruovi ve své oddanosti, bude obdarován poznáním Skutečnosti, které padne k jeho nohám".
Guru požádal Eknátha, aby ho následoval při pouti do Nasiku a Trambakešvaru. Zde začal Eknáth psát komentáře v maráthí k 4 slokám spisu Bhagavat (Čatushloki Bhagavat). Když navštívil několik posvátných míst v západní a severní Indii, vrátil se do Paithanu, kde ho dědeček úpěnlivě prosil, aby se oženil. (Prý i Mistr mu toto přikázal dopisem). Eknáth a jeho žena Giridža utvořili harmonický pár. Následně se jim narodily 3 děti (2 dcery Godaviri a Ganga a syn Hari).
Eknáth chtěl znovu zpřístupnit lidem slavné dílo Džňánéšvarí (spis v maráthí od světce Džňánéšvara). Přibližně 230 lety před narozením Eknátha Džňánéšvar sepsal v jazyce maráthí komentáře k Bhagavadgítě, která tehdy byla dostupná v jazyce sanskrt. Přepisováním tohoto díla došlo k chybám, které Eknáth opravil. V mezidobí mezi Džňánéšvarem a Eknáthem byli lidé utlačováni a demoralizováni nájezdy muslimů a Eknáth vycítil, že je třeba znovu vydávat náboženské spisy v jazyce maráthí, kterému prostí lidé rozuměli, a tak se rozhodl začít se spisem Džňánéšvarí. Předtím však obnovil hrobku (samádhi) světce Džňánéšvara ve měště Alandi, aby lidem připomněl, že tento světec nebyl nějakou mytologickou postavou, ale skutečně žijící bytostí, jeden z nich. Pak po několika letech dokončil vydání spisu Džňánešvarí, které zbavil nepřesností a překroucení.
Napsal knihu Eknáthi Bhagavat, což je kniha komentářů k 11. kapitole Bhagavat Purány, a také spis známý jako Bhavarth Rámájana, což je obměna Rámájany, který však nedokončil. Co se týče knihy Eknáth Bhagavat, tak sám Eknáth zde uvádí, že autorem této knihy je v podstatě jeho guru Džanardan, tzn., že ji napsal pod jeho jménem. Prvních pět kapitol této knihy napsal v Paithanu a dalších 26 kapitol sepsal ve Váránasí a knihu dokončil po 3 letech. Zprvu byl kritizován brahmíny ve Váránasí za to, že píše tento posvátný text v maráthí, tedy v jazyce tehdy neuznávaném, ale později byl oslavován za tak hluboké dílo samotnými brahmíny nejen ve Váránasí. Dále napsal Rukmini Swayamwar Hastamalak, založenou na 14 slokách sanskrtského hymnu, který takto označil Šankaráčárja. Napsal ji také ve Váránasí a jedná se o „romantickou novelu", popisující sňatek Krišny a Rukmini. Ve skutečnosti, jak uvádí Eknáth, se jedná o sňatek džívy (ego) se Šivou a významem je získání Sebe-realizace. Mezi jeho další díla patří Shukashtak, Swatma-Sukha, Ananda-Lahari, Chiranjeewa-Pad, Geeta-Sar, a Prahlad-Wijaya. Zavedl novou formu náboženských zpěvů v jazyce maráthí, zvanou Bharud, a sepsal celkem 300 těchto písní a jejich obměn v dalších jazycích, které zpíval spolu s ostatními při poutích. Sám byl členem Varkari sampradéji (poutníci, kteří putují každý rok do Pandhápuru). Dále složil více než 300 písní ve formě abhangů. Navíc přednášel a měl několik veřejných promluv.
Eknáth založil ve státě Maháráštra hnutí pod názvem Vasudéva sanstha. Členové tohoto hnutí chodili dům od domu, kde šířili náboženské poselství prostřednictvím bhadžanů, které zde zpívali.
Dále se Eknáth zasadil o to, aby se začalo slušně zacházet s kastou nedotknutelných, kteří čelili naprostému opovržení.
Eknáth ukončil život v roce 1599 po vzoru svého idolu Džňánéšvara. Vstoupil do posvátné řeky Godaviri a ukončil zde život tzv. džalsamadhí (samádhí potopením do vody). Bylo to přesně šestý den měsíce Phalguna (tj. v Indii dvanáctý měsíc v roce, u nás to je březen), což byl velmi významný den jak v životě Džanardana, tak Eknátha.

Filmy o Eknáthovi:

• viz sekce Audio a video

Eknáthovy abhangy:

• viz sekce Audio a video
  • Majhe maher Pandhari
  • Arambhi Vandin
  • Ya Pandhari Che Sukh