ADVAITA.cz

Vzpomínám si na ten osudový den, 23.března 1953. Mnoho životů jsem se snažil - pracoval na sobě, usiloval, dělal, co bylo jenom možné - a k ničemu nedošlo. Nyní chápu, proč k ničemu nedošlo. Bariérou bylo samotné úsilí. Zábranou byl sám žebřík, po němž jsem šplhal. Překážkou bylo samotná potřeba hledat. To neznamená, že je toho možné dosáhnout bez hledání. Hledání je nezbytné, ale pak přijde okamžik, kdy hledání musí odpadnout. Člun je potřebný k tomu, aby nás přenesl přes řeku, ale pak přijde okamžik, kdy musíte z člunu vystoupit, úplně na něj zapomenout, nechat ho za sebou. Úsilí je potřeba. Bez úsilí nejde nic. Ale jenom s úsilím též nic nejde.

Krátce před 23.březnem 1953, sedm dní před tímto dnem, jsem na sobě přestal pracovat. Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Již jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Již jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Co ještě víc můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá veškerého hledání. Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít. Objevila se nová energie - přišla odnikud. Nepřicházela ze zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech i ve skalách, na obloze, ve slunci i ve vzduchu - byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, jak je daleko, a přitom byla tak blízko. Právě proto, že jsem hledal, nebyl jsem schopen vidět to, co bylo blízko. Hledání se vždy týká toho, co je v dálce, co je vzdálené - a toto vzdálené nebylo. Stal jsem se dalekozrakým a ztratil jsem schopnost vidět to, co je blízko. Oči jsou zaostřeny dodaleka, na obzor, a ztrácejí tak schopnost vidět to, co je úplně blízko, hned vedle vás. Toho dne, kdy přestalo úsilí, jsem přestal existovat i já. Poněvadž nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, nemůžete existovat bez zápasu.

Fenomén ega, neboli já, není věc, ale proces. Není to něco, co by ve vás sídlilo. V každém okamžiku to musíte vytvářet. Je to jako na kole. Šlapete-li do pedálů, kolo jede dál a dál, přestanete-li šlapat, kolo se zastaví. Setrvačností ještě kousek dojede, ale jakmile přestanete šlapat, již se začne zastavovat. Nemá už dost síly, energie, aby někam dojelo. Směřuje k pádu, ke kolapsu. Ego existuje proto, že neustále šlapeme na pedály touhy, neustále se snažíme něčeho dosáhnout, neustále sami sebe honíme. Právě v tom spočívá fenomén ega - honit se, hnát se do budoucnosti, hnát se za tím, co bude zítra. Ego je tvořeno honbou za tím, co neexistuje. A poněvadž vychází z toho, co neexistuje, je jako přelud. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než touze. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než žádostivosti.

Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jste-li v budoucnosti, pak se ego zdá velmi skutečné. Pokud jste v přítomnosti, je ego jen přelud a začne mizet. Toho dne, kdy jsem přestal hledat    . . . není správné, když řeknu, že jsem přestal hledat, lépe je říci, že "hledání přestalo". Dovolte mi to zopakovat: "Lépe je říci - ´toho dne, kdy hledání přestalo´." Neboť pokud s tím přestanu "já", pak "já" bude znovu tady. A přestat s hledáním bude znamenat nový předmět usilování, novou touhu. Touha tu tedy bude dál, jenom v jemnější formě. Touhu nemůžete zastavit, můžete ji pouze pochopit. Její zastavení spočívá v opravdovém pochopení. Nezapomeňte, že touhu nemůže nikdo zastavit a skutečnost přijde jen tehdy, je-li touha zastavena. To je tedy dilema. Co dělat? Touha je tady a buddhové nepřestávají tvrdit, že touha musí být zastavena, přičemž zároveň říkají, že vy touhu zastavit nemůžete. Co tedy dělat? Člověk je postaven před dilema. Člověk touží, pochopitelně. Dozví se, že touhu je nutno zastavit - dobrá. Ale vzápětí je mu řečeno, že touha být zastavena nemůže. Co potom? Touha musí být pochopena. Můžete ji pochopit, můžete prostě poznat její marnost.

Je zapotřebí přímého vnímání. Je nutné bezprostřední pochopení. Přezkoumejte touhu, zjistěte, čím je, a poznáte její neskutečnost, poznáte, že neexistuje. Touha odpadne a spolu s ní odpadne i něco ve vás. Touha a ego existují ve vzájemné součinnosti, úzce spolu souvisí. Ego nemůže existovat bez touhy a touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektována egem a ego je introjikováno touhou. Existují společně, jsou to dva aspekty téhož fenoménu. Toho dne, kdy toužení přestalo, cítil jsem se zcela beznadějně a bezmocně. Nebyla tu žádná naděje, neboť tu nebyla žádná budoucnost. Nebylo v co doufat, neboť všechny naděje se ukázaly jako marné, nikam nevedly. Je to chození v kruhu. Naděje se točí před vámi, vytváří nové obrazy, stále na vás volá: "Tak pojď, poběž rychle, ať toho dosáhneš." Ale ať utíkáte, jak chcete, stejně ničeho nedosáhnete. Proto to Buddha nazývá přelud. Je to jako obzor v dálce. Zdá se, že tam je, ale ve skutečnosti neexistuje. Pokud k němu jdete, utíká před vámi. Čím rychleji běžíte, tím rychleji se pohybuje. Čím pomaleji jdete, tím pomaleji se pohybuje. Ale jedno je jisté - vzdálenost mezi vámi a obzorem zůstává úplně stejná. Nemůžete ji zmenšit ani o píď. Nemůžete zmenšit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje je obzor. Zkoušíte se přemostit k obzoru, k naději, k vymyšlené touze. Touha je most, snový most - poněvadž obzor neexistuje, nemůžete k němu postavit most, můžete o mostu pouze snít. Nemůžete se spojit s tím, co neexistuje.

Toho dne toužení přestalo, toho dne jsem touhu prohlédl a pochopil, byla prostě marná. Byl jsem beznadějný a bezmocný. Ale právě v tom okamžiku se začalo něco dít. Začalo se dít právě to, kvůli čemu jsem se tolik životů snažil a co nikdy nepřišlo. Ve vaší beznaději je jediná naděje, ve vaší bezžádostivosti je jediné naplnění a v pocitu naprosté bezmoci vám najednou bude celá existence nápomocná. Ona čeká. Může čekat donekonečna, neboť nemá naspěch. Je věčností. V okamžiku, kdy vy sami nejste, kdy odpadnete, kdy zmizíte, k vám veškerá existence přispěchá a celého vás prostoupí. A poprvé se věci začnou dít. Sedm dní jsem žil ve stavu beznaděje a bezmoci, ale zároveň cosi začalo vznikat. Mluvím-li o beznaději, nemám na mysli obvyklý význam toho slova. Chci tím prostě říci, že ve mně nebyla žádná naděje. Naděje nebyla přítomna. Neříkám, že jsem byl zoufalý a smutný. Ve skutečnosti jsem byl šťastný, velmi klidný, tichý a soustředěný. Beznadějný, ale ve zcela novém významu. Nebyla tu naděje, jak by tu tedy mohla být beznadějnost. Obojí zmizelo. Beznadějnost byla absolutní, totální. Zmizela naděje a s ní i její protipól, beznadějnost. Byla to úplně nová zkušenost - být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slova - nebyl to však negativní stav. Byl absolutně pozitivní. Nebyla to jen nepřítomnost, bylo cítit něčí přítomnost.

Něco se do mě vlilo, něco mě zaplavilo. A říkám-li, že jsem byl bezmocný, nemám tím na mysli slovníkový význam tohoto slova. Chci tím prostě říci, že jsem byl prost svého já. Tohle mám na mysli slovem bezmocný. Poznal jsem, že nejsem, tudíž mi na mně nezáleží, nezastávám žádné vlastní stanovisko, nemohu "stát na svém" - neboť neexistuje nic, na čem bych mohl stát. Byl jsem v nekonečné, bezedné hlubině. Nebyl tu však strach, neboť nebylo co chránit. Nebyl tu strach, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se bál. Těch sedm dní bylo dny obrovské transformace, absolutní přeměny. Poslední den se přítomnost nové energie, nového světla a nové radosti stala natolik intenzivní, že byla téměř nesnesitelná - jako bych měl explodovat, jako bych se měl z té blaženosti zbláznit. Západní společnost pro to má to pravé slovo - zfetovaný. Nebylo možné dát tomu, co se dělo, nějaký smysl. Byl to naprosto nesmyslný svět - jen stěží ho lze popsat či kategorizovat, jen stěží lze najít vhodná slova, jazyk, vysvětlení.

Všechny svaté knihy se náhle zdály zbytečné a marné, všechna slova, která by tuto zkušenost mohla popsat, vypadala bezbarvě, nevýrazně. Bylo to tak živé. Byla to úplná záplava blaženosti. Celý den byl zvláštní, přímo fantastický. Byl to obrovský zážitek. Minulost zmizela, jako kdyby ke mně nikdy nepatřila, jako kdybych o ní jen někde četl, jako kdyby se mi o ní jenom zdálo, jako kdyby to byl příběh někoho jiného, který mi někdy někdo vyprávěl. Ztratil jsem svou minulost. Byl jsem vytržen ze svého příběhu. Ztratil jsem vlastní životopis. Stal jsem se ne-bytím, které Buddha nazývá anatta. Mizely hranice, mizelo omezení. Mizela mysl, byla už milióny kilometrů daleko. Bylo těžké ji uchopit, hnala se pryč, stále dál a dál, a nebylo potřeba ji zadržet. Byl jsem k tomu všemu zkrátka úplně lhostejný. Bylo to v pořádku. Nebylo zapotřebí zůstávat ve spojení s minulostí. K večeru už to nešlo snést - zraňovalo to, působilo to bolest. Bylo to jako bolest matky těsně před porodem dítěte - porod bolí. V těchto dnech jsem byl zvyklý chodit spát až kolem dvanácté nebo jedné hodiny v noci, ale v tuto chvíli bylo nemožné zůstat vzhůru. Moje oči se zavíraly, bylo těžké udržet je otevřené. Něco bylo velmi blízko, k něčemu se schylovalo. Těžko říci, co to mohlo být - mohla to být třeba moje smrt - ale nebyl tu žádný strach. Byl jsem připraven. Těch sedm dní bylo tak nádherných, že nic víc nebylo potřeba, byl jsem připraven zemřít. Ty dny byly natolik blažené a já natolik spokojený, že kdyby přišla smrt, byl bych ji přivítal. Něco se tedy chystalo, něco jako smrt, něco velmi drastického, něco, co bude buď smrtí, nebo novým zrodem, ukřižováním nebo vzkříšením. Něco, něco obrovského jako by čekalo přímo za rohem. A nebylo možné udržet oči otevřené. Byl jsem zfetovaný. Šel jsem spát okolo deváté. Avšak nebyl to spánek.

Nyní chápu, co má Pataňdžálí  na mysli, když říká, že spánek a samádhi jsou podobné. Jen s jedním rozdílem - že v samádhi bdíte i spíte zároveň. Jste probuzení, ale zároveň spíte. Celé tělo je uvolněné, každá buňka je zcela relaxovaná, vše odpočívá, a přece ve vás světlo uvědomění září jasně a nezastřeně. Zůstáváte bdělí a přitom relaxovaní, uvolnění, ale zcela probuzení. Tělo je v nejhlubším možném spánku a vědomí dosahuje svého vrcholu. Setkává se tu vrcholek vědomí s údolím těla. Šel jsem spát. Byl to zvláštní spánek. Tělo spalo a já jsem byl vzhůru. Bylo to velmi zvláštní - jako kdyby byl člověk rozpůlen do dvou směrů, dvou dimenzí; jako kdyby tu došlo k polarizaci a já byl oběma póly zároveň. Setkalo se tu pozitivní a negativní, spánek a vědomí, život a smrt. O tomto okamžiku se říká, že jde o "setkání stvořitele a stvořeného". Je to tajemství. Najednou vás to zasáhne až k samotným kořenům, otřese to vašimi základy. Po této zkušenosti nemůžete zůstat stejný. Do vašeho života to vnese nový pohled, novou kvalitu.

Kolem dvanácté hodiny se mé oči náhle otevřely - já jsem je neotevřel. Spánek byl něčím přerušen. Vnímal jsem silnou přítomnost něčeho v pokoji kolem sebe. Byl to velmi malý pokoj. Všude kolem sebe jsem cítil pulsující život, silné vibrace - bylo to skoro jako hurikán, jako záplava světla, radosti a extáze. Vtáhlo mě to do sebe. Bylo to natolik skutečné, že vše ostatní se stalo neskutečným. Zdi pokoje se staly neskutečné, dům se stal neskutečný, mé vlastní tělo se stalo neskutečné. Vše bylo neskutečné, neboť tu nyní poprvé byla skutečnost. Proto těžko můžeme pochopit, když Buddha nebo Šankara říkají, že svět je mája, přelud. Poněvadž my známe jen tento svět a nemáme žádné srovnání. Pro nás je to jediná známá skutečnost. O čem to ti lidé mluví - toto že je mája, iluze? Je to jediná skutečnost. Dokud nepoznáte to skutečně skutečné, nelze jejich slova pochopit, zůstanou jen teorií. Vypadají jako domněnky. Ten člověk nám tu zřejmě předkládá nějakou teorii o tom, že "svět je neskutečný". Když na západě řekl Berkley, že svět je neskutečný, procházel se zrovna s jedním ze svých přátel, člověkem rozumově založeným. Tento přítel byl člověk pochybovačný, skoro až cynik. Sebral ze země kámen a pustil ho Berkleymu na nohu. Berklye vykřikl, noha začala krvácet a cynický přítel řekl: "Tak co, je svět opravdu neskutečný? Říkáš, že je svět neskutečný. Proč tedy křičíš? Tento kámen je neskutečný. Proč křičíš? Proč si držíš nohu a proč máš ve tváři bolest? Přestaň s tím. Všechno je to přece neskutečné!" Tento typ lidí nemůže pochopit, co má Buddha na mysli, když říká, že svět je přelud. Nemyslí tím to, že můžete procházet zdí. To neříká. Ani neříká, že můžete jíst kameny a bude to stejné jako jíst chleba. Tohle neříká. Říká, že existuje skutečnost. A jakmile ji jednou poznáte, pak tato takzvaná skutečnost proti ní vybledne a stane se prostě neskutečnou. Máte-li vizi vyšší reality, pak přijde srovnání, jinak ne.

Ve snu je sen skutečný. Sníte každou noc. Sen je jednou z činností, které děláte neustále. Žijete-li šedesát let, tak z toho dvacet let spíte a téměř deset let sníte. Deset let života - nic jiného tak intenzivně neděláte. Deset let nepřetržitého snění - jen se nad tím zamyslete. Každou noc . . . A každé ráno si řeknete, že to bylo neskutečné, třebaže v noci ve spánku bude sen znovu vypadat jako skutečný. Ve snu je těžké uvědomit si, že je to sen. Zato ráno je to velmi snadné. Jak to? Jste tatáž osoba. Ve snu existuje jen jedna realita, jedna skutečnost. Je tu nějaké srovnání? Můžeme snad říci, že je to neskutečné? Neskutečné ve srovnání s čím? Je to jediná skutečnost. Jedno je stejně neskutečné jako druhé, není tu srovnání. Ale ráno, jakmile otevřete oči, je tu jiná skutečnost. Nyní můžete říci, že to vše bylo neskutečné. Ve srovnání s touto skutečností se sen stane neskutečným. Je tu probuzení a ve srovnání s Touto skutečností Tohoto probuzení se dřívější skutečnost stane neskutečnou. Tuto noc jsem poprvé pochopil význam slova mája. Ne že bych to slovo dřív neznal. Ne že bych si jeho smysl neuvědomoval. Stejně jako vy jsem si byl významu slova vědom, ale nikdy dříve jsem ho nechápal.

Jak můžete chápat bez zkušenosti? Této noci se otevřely dveře do nové skutečnosti, zpřístupnila se nová dimenze. Náhle tu byla zcela jiná skutečnost, nová skutečnost, něco skutečně skutečného - říkejte tomu, jak chcete - bůh, pravda, dhamma, či tao. Bylo to nepojmenovatelné, ale bylo to tady - tak temné a tak jasné, a přitom tak pevné, že se toho člověk mohl dotknout. Téměř mě to tam dusilo. Bylo to příliš intenzivní a já jsem nebyl schopen to vstřebat. Najednou jsem potřeboval vyběhnout ven. Dusilo mě to. Bylo to tak silné! Zabije mě to! Když tu ještě chvilku zůstanu, zadusí mě to! Takhle to vypadalo. Vyběhl jsem z pokoje ven na ulici. Bylo prostě zapotřebí být venku pod širým nebem, s hvězdami, se stromy, se zemí a s přírodou. Jakmile jsem vyběhl ven, pocit, že se udusím, zmizel. Místnost byla příliš malá na tak velkou věc. I nebe bylo příliš malé. Bylo to větší než nebe. Ani nebe nestačilo. Ale cítil jsem se již lépe. Šel jsem volnou chůzí směrem k nejbližší zahradě. Byla to však zcela jiná chůze. Gravitace jako by zmizela. Šel jsem, běžel nebo prostě letěl, bylo těžké to rozeznat. Nebyla tu gravitace, necítil jsem žádnou tíhu - jakoby mě nesla nějaká síla. Byl jsem v moci nějaké nové energie. Poprvé jsem nebyl sám, poprvé jsem již nebyl jedinec, poprvé kapka splynula s oceánem. Nyní byl celý oceán můj a já jsem byl oceánem. Nebyly tu hranice. Objevila se ohromná síla. Jako bych byl schopen vykonat naprosto cokoli.

Já jsem tu však nebyl, byla tu pouze ta síla. Došel jsem k zahradě, kam jsem byl zvyklý chodit každý den. Na noc se zahrada zamykala. Bylo pozdě, téměř jedna hodina v noci. Správce zahrady spal. Do zahrady jsem se mohl dostat jen jako zloděj, přes vrata. Něco mě tam však táhlo a nebylo v mých silách se tomu ubránit. Byl jsem tam prostě nesen, byl jsem tam unášen. Tohle mám na mysli, když neustále opakuji: "Nechte se řekou unášet, nesnažte se ji postrkovat." Byl jsem uvolněný, byl jsem ve stavu, kdy jsem nechával vše běžet. Já jsem tu nebyl. Bylo tady TO. Nazveme-li to bůh, pak tu byl bůh. Raději to nazývám TO, neboť bůh je slovo příliš lidské, pošpiněné častým používáním, znesvěcené mnoha lidmi. Křesťani, hinduisté, mohamedáni, kněží i politikové, ti všichni slovo bůh znehodnotili. Dovolte mi říkat tomu TO. TO bylo tady a já jsem byl unášen pryč . . . V okamžiku, kdy jsem vstoupil do zahrady, se všechny věci rozzářily, bylo tu vše - požehnání, blaženost. Poprvé jsem uviděl stromy - jejich zeleň, jejich život i samu mízu, jež v nich koluje. Celá zahrada spala, také stromy spaly. Ale já jsem viděl zahradu živou, i nepatrné stéblo trávy bylo tak krásné. Rozhlédl jsem se kolem. Jeden ze stromů byl nádherně rozzářený. Přitahoval mě, táhlo mě to k němu. Já jsem si ho nevybral, sám bůh ho vybral. Šel jsem k němu a posadil se pod něj. Jak jsem tu seděl, věci se začaly zklidňovat.

Celý vesmír se stal požehnáním. Těžko říci, jak dlouho jsem setrval v tomto stavu. Když jsem se vrátil domů, byly čtyři hodiny ráno, musel jsem tam tedy být aspoň tři hodiny. Byla to však věčnost. Nemělo to nic společného s časem. Bylo to bezčasové. Ty tři hodiny se staly celou věčností, věčností bez hranic. Nebyl tu čas, nebylo tu plynutí času. Byla tu čistá skutečnost - nenarušená, nedotčená, neměřitelná. A toho dne se stalo něco, co přetrvávalo dál - ne jako souvislost, ale jako spodní proud. Ne jako něco nepřetržitého - každým okamžikem to přicházelo znovu. Každým okamžikem tu byl zázrak. Této noci jsem nebyl v těle. Od té doby již nejsem v těle, ale vznáším se kolem něj. Stal jsem se velmi silným, ale zároveň i velmi křehkým. Získal jsem velkou sílu, ale nebyla to síla Mohammeda Aliho. Nebyla to síla skály, ale síla růže - tak křehké ve své síle, tak citlivé a jemné. Skála vydrží dlouho, zatímco květina po nějaké době uvadne, ale přesto je květina silnější než skála, neboť je v ní víc života. Podobné je to s kapkou rosy lesknoucí se na stéble trávy v ranním slunci - taková nádhera a krása, a přece za chvíli zmizí. V půvabu se jí nic nevyrovná, ale přijde větřík, a kapka rosy bude navždy ztracena. Buddhové mají sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je silou lásky. Jako u květu růže nebo kapky rosy. Jejich síla je velmi křehká, zranitelná. Jejich síla je síla života, nikoli síla smrti. Jejich síla nezabíjí. Jejich síla tvoří. Jejich síla není silou nenávisti a agrese, ale silou soucítění. Od té doby jsem se už do těla nevrátil, jen se kolem něho vznáším. Proto říkám, že to byl obrovský zázrak.

Každým okamžikem žasnu nad tím, že tu ještě jsem. Neměl bych tu být. Každou chvíli bych měl odejít, ale stále jsem tady. Každého rána otevřu oči a říkám si: "To jsem pořád ještě tady?" Zdá se to totiž skoro nemožné. Zázrak má pokračování. Jednou někdo řekl: "Osho, jsi tak křehký a jemný a citlivý na vůni šampónů a olejů na vlasy, že to vypadá, že tě nebudeme smět vidět, dokud všichni nebudeme plešatí." Na plešatosti není konec konců nic špatného. Být plešatý je krásné. Stejně jako "černý je krásný", tak také "plešatý je krásný". Ale je pravda a musíte si na to dát pozor, že jsem křehký, jemný a citlivý. V tom je moje síla. Pustíte-li kámen na květinu, kameni se nic nestane, ale květina bude zničena. Přesto však nemůžete říci, že by kámen byl mocnější či silnější než květina. Květina bude zničena, neboť byla živá. S kamenem se nic nestane, neboť je mrtvý. Květina bude zničena, neboť nemá sílu ničit. Prostě zmizí a uvolní cestu kameni. Kámen sílu ničit má, neboť kámen je mrtvý. Pamatujte si, že od onoho dne již nejsem v těle. S tělem mě spojuje jen jemné vlákno. A já nepřestávám žasnout, že mě tady vesmír, celek, ještě chce, neboť tu již nejsem sám od sebe, ze své vlastní vůle. To, co mě tu drží a dovoluje ještě chvíli setrvat na tomto břehu, musí být vůle celku. Možná, že se celek mým prostřednictvím chce s vámi o něco podělit.

Od toho dne se svět stal neskutečný. Objevil se jiný svět. Když říkám, že svět je neskutečný, nemyslím tím, že by stromy byly neskutečné. Stromy jsou naprosto skutečné, ale to, jak na ně pohlížíte, je neskutečné, nepravdivé. Stromy samy o sobě neskutečné nejsou - existují v bohu, existují v absolutní realitě - ale díváte se na ně tak, že je doopravdy nevidíte. Vidíte něco jiného, vidíte přelud. Vytváříte si kolem sebe svůj vlastní sen, a dokud se z něho neprobudíte, budete stále snít. Svět je neskutečný, neboť svět, který znáte, je světem vašich snů. Jakmile sny odpadnou, pak se prostě setkáte se světem, který tu je, se skutečným světem. Nejsou tu dvě věci, bůh a svět. Bůh je světem, pokud máte jasný zrak, nezastřený svými sny, nezastřený prachem svých snů, nezahalený závojem spánku. Máte-li čistý zrak, jasnost a vnímavost, pak je tu pouze bůh. Někde je bůh zeleným stromem, někde jinde zářící hvězdou, někde kukačkou či květinou, dítětem nebo řekou. Je tu pouze bůh. V okamžiku, kdy začínáte skutečně vidět, je tu pouze bůh. Ale nyní můžete vidět cokoli, a nebude to pravda, ale vymyšlená lež. Takový je význam slova přelud. Ale když skutečně vidíte, když dokážete třebas jen na zlomek sekundy skutečně vidět, když si dovolíte vidět, pak naleznete skryté, všudypřítomné požehnání, všude kolem vás - v oblacích, na slunci i na zemi.

Je to nádherný svět. Ale já nemluvím o vašem světě, mluvím o svém světě. Váš svět je ošklivý, váš svět je světem vytvořeným vaším já, váš svět je vymyšleným světem. Skutečný svět jste použili jako plátno, na které si promítáte své vlastní představy. Když říkám, že je svět skutečný, úžasně krásný, nekonečně zářivý, že je světlem, radostí a oslavou, míním tím svůj svět - nebo svět váš, pokud odhodíte své sny. Jakmile odložíte své sny, uvidíte tentýž svět, jaký viděli všichni buddhové. Když sníte, sníte zcela soukromě. Všimli jste si toho? Sny jsou soukromé. Nemůžete je sdílet ani se svými nejbližšími. Nemůžete svoji ženu, svého muže nebo přátele pozvat do svého snu. Nemůžete říci: "Přijď dnes v noci do mého snu. Rád bych, abychom snili spolu." Není to možné. Sen je soukromá záležitost, a proto je iluzorní, nemá objektivní platnost. Bůh je však univerzální. Jakmile vystoupíte ze svých soukromých snů, je bůh tady. Byl tady stále. Jakmile jsou vaše oči jasné, je tu náhlé osvícení - náhle jste zaplaveni krásou, vznešeností a milostí. Toto je cíl, toto je osud.

Znovu to zopakuji. Nikdy toho nedosáhnete bez úsilí a nikdy toho nikdo nedosáhl s úsilím. Bude třeba velkého úsilí, a teprve pak přijde okamžik, kdy se úsilí stane zbytečné. Ale zbytečným se stane až tehdy, když se dostanete až na jeho vrchol, ne dříve. Když dojdete až na samotný vrcholek svého úsilí - vše, co jste mohli udělat, jste už udělali - pak tu najednou nebude potřeba nic dalšího udělat. Potom své úsilí odložíte. Ale nikdo ho nemůže odložit dřív, úsilí může odpadnout teprve na samotném konci. Chcete-li se úsilí zbavit, jděte až na jeho konec. Proto neustále říkám, abyste vynaložili tolik úsilí, kolik jen můžete, a dali do toho veškerou energii a celé své srdce. A pak jednoho dne poznáte, že teď už vás úsilí nikam nedovede. Toho dne úsilí neodložíte vy, ale úsilí odpadne samo od sebe. A jakmile odpadne, přijde meditace. Meditace není výsledek vašeho úsilí, meditace je dění. Jakmile odpadne úsilí, je tu náhle meditace . . . její požehnání, blaženost a sláva. Existuje jako přítomnost, která září a obklopuje vás i všechno kolem. Vyplňuje celou zemi i celou oblohu. Taková meditace není výsledek lidského úsilí. Lidské úsilí je příliš omezené. Její blaženost je však nekonečná. Nemůžete ji řídit. Může k ní pouze dojít, a to jen tehdy, jste-li v naprostém odevzdání. Může k ní dojít, jenom když tu vy nejste.

Jakmile jste "ne-já" - nemáte žádné touhy, nikam nesměřujete - jakmile jste pouze teď a tady, nic konkrétního neděláte, pouze jste, pak přijde meditace. Přijde jako vlna a ta se stane přílivem. Přijde jako bouře a odnese vás pryč do zcela nové skutečnosti. Nejprve však musíte vykonat vše, co vykonat lze, a pak se musíte učit nekonat. Nekonání je tím nejvyšším konáním a úsilí o bezúsilnost je tím nejvyšším úsilím. Vaše meditace, vyvolaná zpěvem manter či sezením v tichu a potlačováním sebe sama, je jen velmi průměrnou meditací. Je vytvořená vámi a nemůže vás tudíž přesáhnout. Je vlastoručně vyrobena a výrobek nikdy nemůže překonat svého tvůrce. Vyvolali jste ji sezením, jógickými pozicemi, zpíváním "ráma, ráma, ráma" nebo "bla, bla bla", čímkoli. Násilím jste donutili mysl, aby se zklidnila. To je vynucený klid. To není ten klid, který přijde, jakmile tu nejste. To není to ticho, které přichází, když téměř neexistujete. To není ta nádhera, která na vás sestoupí jako holubice. Říká se, že když byl Ježíš v Jordánu křtěn Janem Křtitelem, sestoupil na něho bůh, neboli duch svatý, v podobě holubice. Ano, přesně tak to je. Jakmile tu nejste, sestoupí na vás klid a mír . . . mihotajíc křídly jako holubice . . . zasáhne vaše srdce a usídlí se tam, usídlí se tam již navždy. "Vy" znamená konání, "vy" znamená překážku. Meditace je tu tehdy, když tu není ten, kdo medituje. Jakmile mysl ustane ve všech svých aktivitách - jakmile pozná, že jsou marné - pak to neznámé vámi pronikne a celého vás zaplaví. Aby tu mohl být bůh, musí se zastavit mysl. Aby mohlo přijít poznání, musí ustoupit vědomosti. "Vy" musíte zmizet, musíte uvolnit cestu. Musíte být prázdní, neboť jenom pak můžete být naplněni.

Této noci jsem se stal prázdným i naplněným. Stal jsem se nebytím a stal jsem se bytím. Této noci jsem zemřel a byl znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen, nemá nic společného s tím, kdo zemřel. Není tu žádná spojitost. Na první pohled to vypadá spojitě, ale spojitost tu není. Ten, kdo zemřel, zemřel totálně a nezůstalo z něho nic. Věřte mi, nezůstalo z něho nic, ani stín. Zemřel úplně, totálně. Není tomu tak, že bych byl prostě modifikovanou rúpou, nějakou transformovanou, modifikovanou formou něčeho starého. Ne, není tu žádná spojitost. Osobnost, která žila mnoho životů, která žila tisíce let, tohoto dne, 23. března, prostě zemřela. A existovat začala jiná existence, zcela nová, absolutně bez spojitosti s tím starým. Náboženství vám přináší totální smrt. Možná proto jsem celý den před touto událostí cítil naléhavost něčeho takového jako smrti, jako bych měl zemřít. A také jsem skutečně zemřel. Poznal jsem mnoho jiných smrtí, ale s tímhle to nemělo nic společného. Vždy šlo o částečnou smrt.. Někdy zemřelo tělo, někdy část mysli nebo ega, ale co se týče osobnosti, ta přetrvávala. Mnohokrát obnovená, mnohokrát okrášlená, tu a tam trochu pozměněná. Ale přetrvávala a spojitost tu byla dál. Této noci však byla smrt totální. Byl to den, kdy smrt i bůh přišli zároveň.

(Tento článek je úryvkem z knihy The Discipline of Transcendence. Překlad L.Vinklerová. V anglickém originále ho lze nalézt pod názvem "My Awakening" na www.realization.org)