ADVAITA.cz

Autor: Swámí Paramátmánanda

V krizi, kterou jsem prožíval, se mi dostala do rukou kniha I am That (rozhovory se Šrí Nisargadatta Maharadžem). Ucítil jsem, že jeho učení je totožné s učením Maharišiho a jelikož jsem Mahárišiho nezažil, ucítil jsem silnou touhu setkat se s někým jako byl On.

Jet z Ramanášrámu do Bombaje bylo pro mne nemožné (Swámi Paramátmananda žil v Ramanášrámu a byl na tom fyzicky špatně, viz. kniha: On the road for freedom ), tak jsem napsal dopis Maharadžovi, ve kterém jsem mu vysvětlil svůj zdravotní, mentální a duchovní stav a požádal ho o požehnání.

Den poté, co jsem poslal dopis, mě navštívila jedna paní z Francie. Četla nedávno tu samou knihu a rozhodla se jet do Bombeje navštívit Maharadže. Řekl jsem ji o své touze ho také navštívit, ale i o tom, že nejsem schopen pohybu a tudíž i cestování. Ona mi na to řekla: "Mohl by si do Bombeje letět. Jestli chceš, pomůžu ti dostat se do letadla." Pomyslel jsem si, že to musí být boží poselství a okamžitě jsem souhlasil s jejím návrhem. Četla mnoho knih o Védantě, indické filozofii, která říká, že je zde pouze jedna Skutečnost a svět je jejím odrazem. Je však nemožné získat toto Vědomí bez neustálé oddanosti k Bohu nebo-li Guruovi a naprosté očistě těla, řeči a mysli, včetně veškerých činností.

Ánanda, jak se Francouzska jmenovala, cítila, podobně jak to cítí mnoho samozvaných nedualistů, že není potřeba nic dělat až na povrchní přesvědčení toho, že už jsme Skutečností. Tito lidé, ve jménu toho, že jsou již Nejvyšší pravdou se zaplétají do všelijakých nezodpovědných nedisciplinovaných a občas nemorálních činností.

Když jsme jeli z Ramanášrámu do Madrásu taxíkem, Ánanda se mě zeptala: "Na co jsou všechny ty disciplíny, pravidla a příkazy? Není potřeba je dělat. Měl by si myslet jen na to, že již si Skutečností a jednoho dne si uvědomíš tuto pravdu." Namítl jsem: "Myslím, že jsi přehlédla důležitý bod ve Védanské filozofii. Všechny texty a učitelé této školy kladou důraz na to, že před tím, než adept začne studovat Védantu, musí k tomu mít určité předpoklady.

Dítě z mateřské školky nemůže studovat učebnice z vysoké školy. Překroutil by tak smysl (Védanty). Před tím, než se vrhne do studia praktikování Védanty, měla by jeho mysl být klidná do takové míry, že by již v ní měl být zřen odraz Skutečného. Podrží-li si adept tento odraz, povede ho ke Zdroji toho odrazu. K čemu je pak přetvářka a fixace mysli, na to, že jsem Pravdou, pokud není odraz viditelný?

Již tak děláme mnoho chyb s tímto pomíjejícím tělem. Nebudeme mít zábrany dělat cokoli, pokud začneme myslet na to, že jsme Nejvyšší Bytostí? Není démonem nebo diktátorem ten, kdo cítí, že jeho malé já je rovno, nebo dokonce větší než Bůh? V Nejvyšší Skutečnosti není ani stopa po špatnosti a ten, kdo se nevzdal negativních vlastností, jako je zlost, chtíč a rozkoš, nemůže být považován za toho, kdo realizoval Pravdu. Bezpečnější cestou by bylo považovat se za dítě realizované Bytosti nebo Boha. Cesta bude přínosná tehdy, když se budeme snažit přiblížit se k jeho podstatě. Pouze tehdy, když to dokážeme, bude se naše mysl postupně očišťovat a nenechat se vést chtíčem. Pravda pak bude viděna, ne však dříve."

Ánanda mi na to tak nějak naštvaně odvětila: "Jsi stále slabomyslný. Uvidíme, co ti na to řekne Maharadž. Jistě ti řekne, abys vyhodil z hlavy všechny tyto sentimentální, plačtivé řeči."

Potkal jsem už mnoho takových lidí a věděl jsem, že nemá smysl se s nimi dohadovat, a proto jsem zůstal tiše.

Když jsme se dostali do Bombaje, odvezl nás jeden přítel do Maharadžova bytu. Setkali jsme se s ním v jeho podkrovní místnosti, kde trávil většinu svého času. Maharadž: "Pojďte dál, přijíždíte z Arunáčaly, že? Váš dopis jsem obdržel včera. Užíváte si klid v blízkosti Maharišiho?"

Maharadž se mě ptal žoviálně a gestem mi naznačil, abych si sedl blízko něho. Okamžitě jsem pocítil silný klid v jeho blízkosti, což byl pro mně neklamný znak toho, že je Velkou duší. Zeptal se mě: "Víš co míním pod pojmem klid? Když ponoříš koblihu do rozpáleného oleje, začne z ní vycházet mnoho bublinek do chvíle, až se všechna vlhkost vypaří. Dělá to mnoho hluku. Nakonec vše utichne a usamžená kobliha je hotová. Meditace se dá přirovnat k rozpálenému oleji. Ta také umožní, aby vše z mysli vyšlo na povrch. Pouze potom nastane klid."

Bylo to velmi výstižné a jasné popsání duchovního procesu, jaké jsem slyšel. "Maharadži, napsal jsem ti o své duchovní praxi, kterou jsem dosud prováděl, mohl by si mi prosím říci, co mi zbývá vykonat?"

Maharadž: "Dítě, udělal si toho více než dost. Postačí, když neustaneš v opakování Božího jména, dokud nedojdeš ke konci. Oddanost k tvému Gurovi je cesta tobě určená. Tato oddanost by se měla stát dokonalou a bezmyšlenkovitou. Ať se stane cokoli, přijmi to jako Jeho (Guruovu) vůli určené pro tvé dobro. Stěží se posadíš, že? To nevadí. Těla některých lidí poté, co ryze provádí meditace a další duchovní praktiky zeslábnou, podobně jako to tvoje. To závisí na fyzických předpokladech každého z nás. Neměl bys se vzdávat svojí praxe, ale měl bys vytrvat do té doby až dosáhneš cíle, nebo až zemře tvoje tělo."


Maharadž se pak obrátil k Ánandě a zeptal se jí: "Jaký druh duchovní praxe děláš ty?" Odpověděla s hrdým tónem: "Prostě si neustále myslím, že jsem Nejvyšší Bytím."

Maharadž: "Opravdu tomu je tak? Slyšela si někdy o Mira-Bai? Byla největší svatou ženou, jaká se kdy v Indii narodila. Od dětství věděla, že je pro ní Šrí Krišna vším a celé dny a noci Ho neustále uctívala a zpívala na jeho počest chvalozpěvy. Nakonec se jí zjevil v mystickém vytržení a její mysl se v Něm rozpustila. Od té doby zpívala písně o vznešenosti a klidu, stavu realizovaného Božství. Na konci svého života vstoupila do chrámu zasvěceného Kršnovi a zmizela u oltáře ve svatyni. Měla bys jít stejnou cestou, jestli chceš dosáhnout stejného cíle." Usmíval se na ní Maharadž.

Ánanda zbledla. Rozdrtil její horu vědomostí o neduálnosti jedním tahem. Nebyla schopna slova. Maharadž ji dále říkal: "O nedualitě mohu mluvit s některými lidmi, kteří sem přijdou, ale ne s tebou. Proto bys si neměla vůbec všímat toho, co říkám druhým. Kniha rozhovorů se mnou by neměla být brána jako poslední slovo mého učení. V knize jsem odpovídal na otázky určitým lidem. Tyto odpovědi byly určeny pouze těmto lidem, ne však pro všechny. Instrukce, které dávám jsou určeny pouze konkrétní osobě. Podobně jako stejný lék nemůže být předepsán všem nemocným."

Maharadž pokračoval: "Nyní jsou lidé plní intelektuální domýšlivosti. Nevěří starodávným tradičním praktikám, které vedou k Sebepoznání. Chtějí, aby jim bylo vše naservírováno na stříbrném podnose. Cesta Poznání (myslel tím džňánajógu) jim dává smysl a proto ji chtějí praktikovat. Zjistí však, že tato cesta si žádá více soustředění než jsou schopni zvládat a pomalu se stávají pokornými, až nakonec přejdou k snazším praktikám, jakými jsou  opakování mantry nebo uctívání Boha. Pomalu pak v nich počne vysvítat víra v Sílu, jež je větší než oni sami. Chuť odevzdat se této síle vytryskne v jejich Srdci. Pouze potom budou schopni nabýt čistou mysl a potřebnou koncentraci. Ti domýšliví musí nepřímou cestou s oklikami. Proto ti říkám, že odevzdanost je pro tebe vhodná a dostačující."

Byl čas oběda, tak jsme opustili Maharadže. Když jsme odcházeli, zeptal se mě, jestli zůstanu ještě nějakou dobu v Bombaji. Odpověděl jsem: "Nevím, nemám žádné plány." Maharadž: "Dobře, tak sem dnes přijď odpoledne po čtvrté."

Přišel jsem tam a Maharadž mi pokývnul, abych si sedl hned vedle něho. Třebaže jsem ho znal jen pár hodin, cítil jsem, jakoby jsem byl jeho dítě a on mým otcem či matkou. Přišel za ním právě nějaký oddaný z Evropy a položil před něj bankovku s velkou hodnotou. Maharadž odvětil: "Prosím, vezměte si to zpět, nechci od nikoho peníze. Mám syna, který se o mně stará a krmí mne. Poté co nabudete určitý klid v mysli, bude zde dostatek času pro tyto peníze."

S velkými obtížemi jsem si sedl k Maharadžovi a sledoval vše, co se zde do sedmi hodin dělo. Cítil jsem se velmi dobře a pln míru. Pomyslel jsem si, že bych nemohl dostat více, než co mi Maharadž řekl. Proto jsem se rozhodl vrátit se příští den zpět na Arunáčalu. Sdělil jsem mu to a poprosil ho o požehnání.

Maharadž: "Pokud to tak cítíš, tak bys měl jet. Víš co je mým požehnáním určeným pro tebe? Dokud neopustíš svoje tělo, buď plně odevzdán a oddán svému Guruovi."

Maharadž se na mne podíval s naprostým soucitem. Dojala mě jeho laskavost tak, až jsem se rozplakal, ale ještě jsem se kontroloval. I tak ze mě vytryskly slzy, které stékaly dolů na zem. Usmál se a nabídl mi kousek ovoce. Potom se zvedl, vzal si do ruky pár velkých činelů a začal zpívat bhadžany, v kterých opěvoval svého učitele.

Poklonil jsem se mu a odešel do svého hotelu. Amandu jsem již nikdy neviděl. Pomyslel jsem, že pokoření bylo pro ni velkým soustem a proto se vytratila. Proto jsem se musel na Arunáčalu stěží dostal sám, bez smutnější ale moudřejší Ánandy.

Přeložili: Aleš Adámek a Gabriela Adámková
Zdroj: http://nisargadatta.net/SwamiParamatmananda.html