- Nacházíte se zde:
- Portréty
- Ramana Mahariši
Nová kniha:
Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Jóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.
Átma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI
Audio/Video ukázka:
Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky
Šrí Ramana Mahariši (1879 - 1950)
Vénkataráman Ajjár (což bylo občanské jméno Šrí Ramany) se narodil 31. 12. 1879 ve vesnici Tiruččuli v jižní Indii (poblíž Mathury). Ničím se výrazně nelišil od svých vrstevníků. Když mu bylo 16 let, tak poprvé slyšel jednoho svého příbuzného mluvit o posvátné hoře Arunáčale a už její jméno na něj silně zapůsobilo a vyvolalo v něm pocit úcty i radosti. V červnu roku 1896 ho v jeho pokoji přepadl náhlý pocit, že umírá. Nikdo jiný doma nebyl, tak si řekl, že se tomu postaví sám. Lehl si a sám sebe se ptal "Co vlastně umírá? Umírá toto tělo. Jsem já tělo? Kdo jsem já?" V té chvíli si zcela uvědomil, že není tělo, ale čisté (Božské) Já, které je vším. Tak dosáhl osvícení a "strach ze smrti zmizel jednou provždy."
Od té doby ztratil veškerý zájem o světské věci a radši vyhledával samotu než společnost. Rozhodl se, že bude lepší, když bude žít jako sádhu a opustí rodinu. Doma nechal jen lístek, že se vydává na duchovní pouť a odjel do Tiruvannámalai, což je město poblíž Arunáčaly. Nejdříve pobýval v místním chrámu, kde nepřetržitě spočíval v hlubokém samádhi a až postupně nabýval většího vědomí těla. Už zde za ním začali přicházet první žáci.
Postupně vystřídal několik míst svého pobytu (vždy blíž a blíž Arunáčale). Našla ho zde i jeho matka, která ho přemlouvala, aby se vrátil domů, ale Ramana s ní odmítl mluvit a na její přemlouvání nedal. Poté odešel do jeskyně Virúpákša na samotné hoře a zde setrval až do roku 1916. Studoval také různé posvátné spisy, aby mohl svým žákům vše náležitě vyložit (do roku 1912 ale mluvil jen minimálně, spíše psal lístky). Zjistil, že právě spisy advaita védanty popisují nejjasněji jeho osobní zkušenost, že "analyzují a pojmenovávají to, co je intuitivně prožíváno bez analýzy a pojmenování."
Roku 1916 se Šrí Ramana přestěhoval dolů, do ášramu na úpatí Arunáčaly. V té době za ním přijela i jeho matka a zůstala v jeho ášramu natrvalo. V roce 1922 však vážně onemocněla a zemřela. Nad jejím hrobem na jižní straně Arunáčaly poté vznikla malá svatyně, kterou Šrí Ramana často navštěvoval. Jednou se zde kvůli množství návštěvníků zdržel přes noc a druhý den se mu zase z jiného důvodu nepodařilo vrátit do ášramu, až tam nakonec zůstal a kolem této svatyně poté vznikl Ramanášram, který existuje dodnes.
Šrí Ramana Mahariši žil zcela prostě: pomáhal v kuchyni, jedl se svými žáky ve společné jídelně, dodržoval stejný režim jako jeho žáci a stále byl veselý. Každý měl k němu kdykoli přístup (pokud nebyl zrovna mimo ášram, který ale opouštěl většinou jen kvůli procházkám okolo Arunáčaly). Měl také velice rád všechna zvířata.
V roce 1949 Šrí Ramana vážně onemocněl. Na lokti se mu objevil nádor, který byl několikrát chirurgicky odstraněn, ale vždy se zase znovu objevil. Postupně se zvětšoval, takže nakonec dosáhl až k rameni. I když to muselo být velice bolestivé, tak byl Šrí Ramana nepřetržitě veselý a trval na tom, že každý, kdo chce, se s ním může alespoň vidět. Nedlouho před smrtí řekl: "Lidé říkají, že odcházím. Kam bych ale mohl jít? Jsem zde." Zemřel v dubnu 1950.