ADVAITA.cz

7.9 Rozprava o naslouchání/Šravana 2 (z knihy Dasboadh)

20. 11. 2022 - advaita

7.9 Rozprava o naslouchání/šravana 2

//Šrí Rám//

1. Pokud byla bezmyšlenkovitost pochopena, proč by mysl měla provádět šravanu? Přesto by měli dobří posluchači nejprve věnovat svou úplnou pozornost tomuto „já jsem“ (tj. šravana) a teprve pak tu může být mysl Jednoho jediného (Maharadž – učiňte svou mysl Jeho myslí).

2. Když tu jsou však lehkomyslné řeči, Jedno jediné uvnitř tohoto „já jsem“ spadne do mysli. Pak je spokojenost/samadhan přerušena a přesvědčení náhle zničeno. (Toto Jedno jediné se zřítí do mysli a považuje se za jméno a formu; Maharadž – nedovolte jim, aby vám narušily samádhi)

3. Skutečnost by se proto měla vzdát všech lehkovážných řečí, a nakonec i této múla máji, neboť i ta je ze své podstaty neskutečná (i tato „řeč“ je falešným zdáním na vás, na této Skutečnosti). Když „zde“ věříte v „já jsem“, pak jste „přebývajícím v nule“ (tj. tím, že na vše zapomenete, nic nezůstane, tj. nepřetrvají žádné věci, žádná jména a formy. Přesto v tomto pochopení nuly jste vy vždy přítomni).

4. Existovalo přesvědčení o Jednotě, ale zmizelo kvůli tomuto „já jsem“ (tj. nejprve se objevil pocit oddělenosti, Znalec a poznané). A když má Skutečnost tuto původní pochybnost „já jsem“, pak se tato pochybnost jen zvětšuje, dokud se nenarodíte (tj. nevstoupíte do tělesného vědomí. Přijmete-li se za tělo, jsou tu tři stavy – bdění, snění a spánek. Po probuzení je tu pocit „já jsem“, ale téměř okamžitě začínají myšlenky na vnější svět. Vy jste poznání, je to poznání, které se probouzí, ale myšlenky na vnější svět vytváří svět mimo vás a náhle vzniká pocit individuality. Tento zvyk se stal druhou přirozeností a spolu s „mnoha“ představami se objevuje i představa, že jste se narodili. Bylo však narozeno tělo, vy jste poznání). (Tento pocit „já jsem“ je původní pochybností. „Zde“ jsou guny a elementy neprojeveny. Objektivizace je projevem těchto tří gun a elementů a tato Skutečnost si pak představuje, že je jedním tělem ve světě „mnoha“ těl a jmen a forem.)

5. Když je „zde“ odstraněna pochybnost „já jsem“, v onom „tam“ je konec strachu. Nejprve by však měl ten, kdo následuje paramarthu, provádět šravanu, a pak teprve tu může být *neduální kompozice. *(Navázat na sebe jednu souvislou nepřerušovanou bezmyšlenkovitou kompozici)

6. Puruša bude hoden osvobození, pokud se bude držet cesty paramarthy. Pak se v něm objeví láska k nedvojné kompozici, která je ukryta uvnitř tohoto „já jsem“.

7. Když člověk odloží tento svět, pak je tu sádhaka/hledající světa za (tj. zanecháním myšlenek na tento svět budete vnímat svět jakožto poznání. Ten, kdo přebývá jakožto poznání, se nazývá sádhaka). Pak byste měli pochopit tuto nedvojnou kompozici, která je uvnitř šáster (tj. měl by být pochopen nejvnitřnější význam neti, neti).

8. Múla mája si žádá nedualitu, ale před touto Skutečností se rozprostřela dualita. Kvůli tomuto narušení vzniká mysl a posluchač (tj. v mysli dobrého posluchače je pocit „já jsem“ a vize tohoto světa za. A dokud budete zůstávat, dualita neodezní).

9. Pokud se mysl setká s tím, co má ráda, dojde k překypujícímu potěšení (proč cítíme potěšení, když jsou naše touhy naplněny? Dobře tedy, na chvíli tu žádná touha není a mysl se zklidní, a to je potěšení. Bohužel kvůli zvyku se myšlenky opět vynoří a tento klid naruší. Pokud však mysl pochopí, že nic není skutečné a obrátí se k tomuto „já jsem“, pak nastává blaženost/ánanda). V opačném případě dochází pouze k naslouchání znavené mysli (není to probuzená šravana a dochází pouze k světskému naslouchání; světské řeči a světské myšlenky).

10. Vaše *upasána/uctívání je projevem vaší lásky pro Já*. Pokud v brahman popisujete něco jiné, pak to lze stěží považovat za úctyhodné (tj. není správné oceňovat sagunu a vytvářet tak jinakost, když tu ve skutečnosti existuje nedvojná nirguna a nic jiného. Takové oceňování falešného „vše“ vede k dalšímu oceňování a klamu vnějšího světa). *(Vzít mysl, která je usazena v objektech světa a usadit ji vedle Já)

*Šrí Siddharaméšvar Maharadž – Ten, kdo má velkou lásku, víru a respekt ke guruovi, je jediný, kdo má lásku k Já. Ten, kdo oplývá nespoutanou láskou ke guruovi, zná hodnotu poznání a hodnotu Já. A jeho láska se projeví v jeho chování, neboť oddanost je „teploměr“ lásky.

11. Podstata lásky spočívá v tom, že bez námahy vyvstává ve vašem vnitřním prostoru a proudí jako voda v plynoucí řece. Tímto způsobem se utíkáte k ochraně svého Já.

12. Když se pak člověk stane átma-džňáninem, nelíbí se mu oddělenost způsobená tímto jiným/druhým (tj. dualita Znalce a poznaného neboli tohoto „vše“). Chce pouze onu bezmyšlenkovitou podstatu „tam“.

13. Když je vaším rodinným bohem bohyně bhagavati, pak se žádá sedm set šlok na její chválu, a chvála jiných bohů je naprosto zbytečná.

14. Ten, kdo složil přísný slib, aby něco získal, nechce bhagavat gítu (tj. nedvojnou kompozici, která učí odříkání plodů všech činů). Pro sádhua však tyto zvěsti o plodech něčích tužeb neexistují.

15. Kdyby měl velký válečník nosit svůj vítězný náramek na nose, nevypadalo by to dobře. Stejně tak, proč vnášet „tam“ (brahman) do „zde“ (máji)? Je to naprosto k ničemu (všechno má své správné místo, jinak to nemá smysl).

16. Nedříve by „mnohost“ měla pochopit velikost této „řeči“ a pak by ono „tam“ uvnitř „zde“ mělo být chváleno. Je-li však vysloven opak a „mnohost“ je chválena uvnitř brahman, pak se tato Skutečnost stává něčím zcela jiným (světem vymyšlených jmen a forem).

17. Není-li vhodné mluvit o velikosti boha Malhari v Dwarce (sídlo Krišny) nebo vyprávět o velikosti Dwarky v Káši (sídle Šivy), stejně tak by se nemělo vyprávět o velikosti Káši ve Venktéšwaru (sídle Višnua).

18. Teprve až je pochopeno nekonečné, se lze těšit „tam“/brahman uvnitř „zde“/mája. Pak je tu džňánin a je šťastný jedině s touto nedvojnou kompozicí (dává dohromady nepřerušovanou bezmyšlenkovitou kompozici a přebývá ve spokojenosti/samadhan).

19. Jinak je to stejné jako s duchovním médiem před jogínem nebo s obyčejným kamenem, který je ukázán zlatníkovi nebo s vesnickou baladou recitovanou před klasickým hudebníkem; nesedí to.

20. Bylo by to, jako kdyby byly před džinistického mnicha předloženy védy nebo před člověka bez touhy kniha o tom, jak dosáhnout svých tužeb, nebo milostný text umístěn před džňánina.

21. Bylo by to jako tanečnice vystupující před brahmačáriem/celibátním mnichem nebo vyprávění gópí o jejich lásce ke Krišnovi na přednášce o védantě. Bylo by to jako postavit hrnec s vodou před královskou labuť.

22. Pokud je před asketu položena kniha o umění sexu, jak by z toho mohl získat spokojenost/samadhan?

23. Jak by mohl král (tj. átma) mít naděje žebráka nebo jak by se dalo podmáslí vysvětlit jako nektar? A proč by sanjásinovi měly být nabídnuty zbytky jídla ženy z nízké kasty?

24. Stejně jako je mysl toho, kdo provádí védské rituály vyrušena, když musí poslouchat promluvy o kouzlech a zaříkadlech, tak i tato přirozená rozprava „tam“ je vyrušena kvůli tomuto vědění.

25. Stejně jako světský člověk nemůže pochopit poznání átmy, tak i ten, kdo následuje paramarthu, nezíská spokojenost/samadhan z kompozice, kde neexistuje poznání átmy.

26. Protože se však právě ono bezmyšlenkovité Já nyní stalo touto „řečí“, můžete touto činností múla máji opět získat své Já. Neboť díky této „řečí“ vyvstane ono bezmyšlenkovité, které vždy přebývá uvnitř nedvojné kompozice.

27. Átma džňánin má mysl Jednoho jediného a díky tomu je pochopena nedvojnost. Přebývaje v tomto místě osamělosti je tiše a je samadhanou/spokojeností.

28. Pochopení tohoto „vše“ se nepodobá této duální kompozici. Opravdu, jak může dualita vůbec zachránit neduální paramarthu?

29. A když je toto „já jsem“ světské, pak je zde humor, zábava, hra a *devět pocitů. Ale pak čtení takovýchto knih nemůže nikdy přinést žádný užitek paramartě. *(hněv, radost, chtění atd.)

30. Díky pochopení „já jsem“ paramartha narůstá a pak se v tomto těle „vše“ objevuje pokání. Když si člověk oblíbí tuto sádhanu, je tu oddanost a když je tu toto „já jsem“, mělo by se to nazývat duchovní kompozicí.

31. Když pak puruša „naslouchá“, jeho pýcha zaniká, protože pochopí: „Jak mohu být tímto klamem, který zmizí?“ Jeho mysl se pak obrátí a stáhne se k Bohu. 

32. Když je toto „já jsem“ unaveno světskými snahami, pak se špatné guny přemění; když múla mája zapomene na tento nízký pokleslý stav, pak je tu toto „já jsem“ a to je duchovní kompozice.

33. Jestliže díky múla máji sílí statečnost/síla ducha; jestliže je díky múla máji završeno átma; jestliže jsou díky múla máji zničeny touhy po smyslovém potěšení, pak je tu toto „já jsem“ a to by se mělo nazývat posvátnou kompozicí (zapomenout na tento svět a spojit dohromady tuto nepřetržitou myšlenku „já jsem“).

34. Pokud je díky múla máji završen tento „svět za“; pokud je tu díky múla máji kompozice poznání; pokud je člověk díky múla máji očištěn, pak je to posvátná kompozice „já jsem“.

35. Když se tato nepřetržitá kompozice tohoto „vše“ umístí v „mnohosti“ se svými touhami po plodech činů, pak „zde“ nedochází k probuzení oddanosti bez touhy, a to není duchovní kompozicí.

36. Pokud existuje příslib plodů a žádné osvobození, pak se tato Skutečnost stala knihou obsahující svazek papírů plných nenasytných nadějí a jejich opakovaným nasloucháním se tyto naděje ještě zvětšují.

37. Pokud „zde“ v šravaně vznikají touhy a náklonnosti, jak „tam“ může existovat vivéka? Kdekoli sedí duchové naděje, tam je pro tuto Skutečnost pouze zkáza a potupa v podobě nízkého stavu.

38. Když někdo slyší o plodech činnosti a řekne: „Dosáhnu toto“, pak tato přirozená Skutečnost přijme zrození a je tu nízký stav tělesného vědomí (když se ráno probudíte, jste poznání. V okamžiku, kdy si pomyslíte: „Musím udělat toto“, zrodíte se v těle. Takové je každé ráno.)

39. Plody „mnohosti“ jedí „mnozí“ ptáci a jsou jimi uspokojeni. Ale mysl ptáka čakory žije jen pro nektar (dobrý žák je ptákem čakorou a tímto nektarem je „já jsem“).

40. Člověk v samsáře hledá jen cesty samsáry, ale ten, kdo žije jako součást Boha, si přeje jen cesty Boží.

41. Džňánin chce poznání/džňánu; ten, kdo praktikuje bhadžany, chce bhdžany; a sádhaka chce sádhanu, která doprovází toto „já jsem“.

42. Paramartha chce jen paramarthu; bohatství Já chce jen bohatství Já; a lakomec chce bohatství, které pochází z jeho mysli.

43. Jogín chce jógu (sjednocení se Sebou Samým); ten, kdo hledá potěšení, si chce užívat a nemocný chce lék, který odstraňuje nemoc.

44. Básník chce básnická díla. Logik chce logickou diskuzi a věřící oddaný touží po dialogu s Bohem.

45. Učenec chce vykládat náboženský text; vzdělaný miluje studium a umělec má rád umění „mnohosti“.

46. Služebník Boha Hariho má rád kirtany; čistý a posvátný brahmín má rád modlitby i svou posvátnou koupel a vyznavač rituálů chce pravidla pro provádění obřadů.

47. Milující chtějí cit, chytří chtějí bdělost a moudří chápou, že moudrost je třeba respektovat.

48. Oddaný chce pochopit obraz meditace. Skladatel chce pochopit poznání rytmů. Ten, kdo hraje na rágy, chce porozumět melodii a harmonii.

49. Student jógy chce znát fyziologii. Filosof chce znát systém filosofie a vaidya (ten, kdo praktikuje ajurvédu) chce znát tepovou frekvenci a dávkování léků.

50. Smyslní lidé chtějí poznat milostné umění. Černý mág chce znát mantry související s černou magií a znalec janter (symbolická schémata božstev) chce znát tato symbolická znázornění.

51. Nepracující a rozpustilí mají rádi vtipy, arogantní touží po „mnohém“ a ti, kdo jsou líní, mají rádi omamné látky.

52. Hlupák je pohlcen melodiemi, pomlouvač hledá chyby na druhých a hříšník v tomto těle „vše“ rád předkládá svůj hříšný intelekt/budhi.

53. Toto Jedno jediné chce vtipnou anekdotu. Jedno jediné chce dlouhý vinoucí se příběh a toto Jedno jediné chce jen zbožnou, prostou oddanost.

54. Ten, kdo je pohroužen ve védách, hledá pouze védy. Odvážný hledá válku a Jedno jediné, které chápe, hledá pouze to, jak proměnit svou „mnohou“ dharmu/povinnost v toto „já jsem“. (Jsme Jedno a každý nacházíme to, co hledáme. Když je naše přesvědčení: „Já jsem tělo“, pak existuje tělo a zrození. Když je naším přesvědčením tato myšlenka „já jsem“, pak je tu toto tělo „vše“. A když tuto myšlenku opustíme, pak vládne bezmyšlenkovitost. Vše závisí na našem přesvědčení.)

55. Osvobození vidí pouze tuto *zábavu osvobození, „vše“ vidí „umění“ tohoto „vše“ (tj. zapomenutí na vše je umění) a astrolog vidí vždy šťastnou budoucnost. *(Maharadž – měli byste pochopit tento svět a pak si užívat zábavu)

56. „Mnohé“ myšlenky by měli pochopit bezmyšlenkovitost tím, že budou mít zálibu pro správné naslouchání. A „mnohé“ knihy (tj. příběhy našich životů atd.) by měly být *“psány a čteny“ v tomto čase „vše“. *(viz 15.6; správné psaní znamená psát tento „příběh“ Boha. Z tohoto jednoho malého bodu, tj. poznání, se objevil celý svět a bylo napsáno „mnoho“ knih. Ale mít toto pochopení poznání nepřetržitě ve své mysli je psaní duchovní kompozice a pozorování je řádným „čtením“ tohoto „příběhu“)

57. Ale to, kde není takováto sádhana, aby se dosáhl tento svět za těmito třemi světy, by se nemělo nazývat šravanou. Když „zde“ není žádné Sebepoznání, pak se tato Skutečnost nazývá kratochvílí/mrháním času.

58. Bez sladkosti nemůže být nazývána sladkou a když někdo nemá nos, nelze o něm říci, že je krásný a rozpravu bez poznání nelze nazvat touto „řečí“.

59. Nyní by toto bezmyšlenkovité Já mělo naslouchat tomuto „vše“ a pak tu může být neduální kompozice paramarthy/Konečného završení. Bez této kompozice paramarthy je tu jen lehkovážné vyprávění příběhů.

60. Proto nechť je tu bezmyšlenkovitost a pak tato „řeč“ „zde“ bude oním bezmyšlenkovitým Já. To je duchovní kompozice, neboť rozlišováním/vivékou jste přeneseni na druhý břeh.

Tímto končí devátá kapitola sedmé Dášaky knihy Dasboadh Rozprava o Naslouchání/Šravana 2.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložila Gabriela Adámková